Hodnocení

Málokdy se pouštím do literatury, která mi není úplně blízká a které moc nerozumím. Mezi ně patří nejen vysokoškolská skripta, literatura faktu, ale i náboženská a duchovní témata. Ovšem výjimka vždy potvrzuje pravidlo.

Zdeněk Jančařík je salesián a kněz. Je také autorem řady publikací, které se týkají duchovna a spirituality. Publikace, kterou jsem četla po chvilkách, se věnuje ženě v církvi. Začíná starozákonními ženami a pokračuje důležitou ženou v náboženské historii - Terezií z Ávily - a končí Ludmilou Javorovou. Mezi nimi jsou další jména žen, které zanechaly stopu v dějinách. Autor se u některých z nich zastavuje déle, jiným věnuje jen málo odstavců.

Hodně pozornosti věnoval již zmíněné Terezii z Ávily, ženě, která reformovala řád karmelitánek. Je považována za mystičku, měla řadu zjevení s Ježíšem Kristem. Napsala také hodně spisů. Její názory jsou považovány, na tehdejší dobu, za průkopnické.

Další životopis, který byl velmi dobře zpracovaný, byl o Simone Weilové, francouzské Židovce. Tak nějak nezapadá do kontextu celé knihy a já si po přečtení říkala, že tahle žena by se nikdy nemohla stát mou blízkou přítelkyní. Simone vybočovala, byla výraznou osobností, zajímala se o politiku a byla hodně ambiciózní, stála v popředí dělnických protestů, přesto i ona se řadí mezi mystičky.

K mystickému setkání dojde v podkrovním pokoji, v nitru duše. Boží návštěvník jako by Simone pokřtil. Napojil ji chlebem a vínem, symboly eucharistie, dal jí zakusit Boží lásku, ale zároveň ji nepřijal zcela. V té době chodila Simone pravidelně na katolické mše, seznámila se s hnutím odporu Křesťanské svědectví, rozšiřovala tajnou literaturu a sblížila se s katolickým básníkem a válečným invalidou Joë Bousquetem. S několika kněžími vedla diskuze o svém případném křtu, ale dozvěděla se, že ke křtu není kvůli svému náboženskému synkretismu zralá. (str. 115)

Žena, která by se ovšem mou přítelkyní stát mohla, se jmenovala Etty Hillesumová a, stejně jako Simone, byla i ona Židovka. Ovšem nebyla žádná buřička, ale žena s touhou pomoci těm, kdo pomoc potřeboval. Cestu k Bohu jí otevřel Julius Spier, žák C. G. Junga a katolicky orientovaný psycholog. Byla přímo u nacistických hrůz a rozhodla se lidem pomáhat - dojížděla do internačního tábora ve Westerborku, kde utěšovala děti, sháněla oblečení, jídlo. Ani jistá míra "kolaborace" jí nepomohla a ona se dostala do transportu směřujícího do Osvětimi.

Ludmilu Javorovou zmiňuji proto, že je první ženou v Československu vysvěcenou na kněze. Stalo se tak v prosinci roku 1970. O paní Javorové vyšel knižní rozhovor, který s ní sepsal právě Zdeněk Jančařík a také vyšel u nakladatelství Portál.

Autor se pozastavuje nad úlohou ženy v církvi, nebojí se otevřít téma jako je sexualita a antikoncepce, mluví o tom, jak v dnešní době žijí řádové sestry, že leckdy ženy z církve odchází zklamané a vystřízlivělé z počátečního nadšení.

Já jako nevěřící jsem od knihy čekala něco jiného - podrobnější životopisy všech žen, které se v knize objevily a ne jen několik odstavců, které shrnuly jejich život. Avšak díky tomuto titulu jsem objevila silné ženy, průkopnice svých dob a reformátorky. Při psaní recenze jsem potřebovala znát doplňující informace a díky tomu bych si ráda přečetla právě rozhovor s paní Javorovou.

Kniha je zajímavá, ale ocení ji především ti, kteří se hlouběji zabývají náboženstvím nebo tématy, které titul nabízí.

Dovolím si ze svého hlediska doplnit recenzi Zdeňka Emingera. Žena ať v církvi promluví je totiž kniha, které jsem se nemohla dočkat. Sama jsem se už víckrát zabývala úlohou a postavením žen v církvi a víc než jednou jsem citovala P. Čeňka Tomíška – jeho spis Žena a kněz o tématu, jak se katolická žena má chovati ke knězi, by byl k smíchu, kdyby nebyl zoufale tristní. Současně ovšem velmi poučný, i když jinak, než jeho autor zamýšlel: je to doklad klerikálního postoje, který v kostce shrnuje snad všechny pokřivené představy o ženě, patriarchální předsudky, trapné poučky hraničící s urážkami – to vše na průhledném pozadí úzkostně neurotického prožívání celibátu. Už ve svém prvním příspěvku v Magazínu Christnet jsem se vyjádřila, že nejsem pro vyšší svěcení žen.

Ovšem tehdy jsem nezdůraznila, že nepochopím, proč žena nesmí číst evangelium a ujmout se homilie. Postrádá to logiku – vždyť žena už dávno může přednášet, vyjadřovat se slovy i písmem ke všem kontroverzním tématům. Je snad nějaký zásadní rozdíl mezi přednáškou například na Katolické charismatické konferenci a kázáním? Pevně doufám, že tady dojde ke změně – tak jako už došlo mnohým změnám: například dnes se zdá být k nevíře, že až do roku 1969 žena nesměla vstoupit do presbytáře (tedy pokud tam zrovna neuklízela…).

V patriarchální společnosti neměla žena snadné postavení. Přesto mnohé ženy se dokázaly prosadit a zasáhnout do dějin spásy, a to už v biblických dobách. Proto je mi velmi sympatické, že Zdeněk Jančařík neopomíjí příběhy starozákonních žen. Naopak – dokonce právě jimi uvádí čtenáře do celé problematiky. Navíc se neomezuje jen na prostředí římskokatolické církve a nezabývá jen přínosem velkých ženských postav, učitelek církve, významných teoložek a řeholních sester, nýbrž i těch, o kterých se dá konstatovat, že jsou na okraji, popřípadě do církve ani nepatří – některé z nich dokonce ani nepřijaly křest (Etty Hillesumová, o platnosti křtu lze pochybovat i u Simone Weilové), Sophie Schollová byla protestantka a Maruška Kudeříková se s církví rozešla. Právě u ní bych se ráda zastavila: překvapilo a potěšilo mně, že Zdeněk Jančařík o ní smýšlí tak jako já. I mně došlo, že film Jaromila Jireše není trapná úlitba normalizačnímu režimu, nýbrž poetický, snový příběh statečné mladé dívky, která se vzepřela totalitě. A ještě víc: Maruška je až zarážejícím způsobem podobná Bernadetě. A není vyloučeno, že si je toho vědoma. Neustále opakuje, že věří. Sama sebe sice ujišťuje, že ne v Boha, nýbrž v lepší svět. Ovšem dívá se za obzor a vidí něco více než obyčejní smrtelníci. Je velmi blízká i věřící Sophii Schollové a její „škrabky“ – motáky z cely smrti, mají společné rysy s Dějinami duše Terezky z Lisieux. Představují svědectví – ani ne tak o čekárně na smrt jako spíš o životě, který nebude naplněn. Protože ho utne gilotina. Stejně jako život Sophie Schollové. Poslední slova obou dívek jsou prakticky totožná: „A pozdravuji vlaštovky. A včely.“ „Takový krásný slunečný den a já musím odejít.“

Také u dalších žen „na okraji“ autor vyzdvihuje jejich statečnost: i po zklamání mají chuť jít dál. Bývalá karmelitka Vlasta zvládla krutou deziluzi o italském kontemplativním klášterním společenství, které ve svých představách považovala snad za andělský kůr. V tom je blízká Proměněným snům Petry Dvořákové, která se v jednom ze svých rozhovorů schovává za fiktivní Evu, a vede tak dialog sama se sebou o vpravdě tvrdém dopadu z oblak na zem.

Vnímám jako přínos i to, že Zdeněk Jančařík nechodí opatrně kolem téměř tabuizovaného tématu, kterým je vztah církve k nezadaným ženám, vdovám, ale především svobodným, dříve zvaným staré panny. Tedy k ženám, které nežijí v manželství ani v žádné formě zasvěceného života. Tohle téma by si možná zasloužilo samostatnou kapitolu, vždyť právě z nich se v minulosti rekrutovaly tak zvané svíčkové báby a podivínky všeho druhu. Není se ani tak moc čemu divit, když uvážíme, že až do doby celkem nedávné bylo naprosté tabu zmínit se o frustracích z nenaplněného života, a už vůbec ne o případných zraněních, či snad dokonce („nedej Bože!“) o jiné sexuální orientaci. Je na pováženou, že významný teolog Hans Urs von Balthasar považoval za plnohodnotné životní stavy jen manželství nebo zasvěcený život, kdežto svobodné laiky zralého věku považoval za jakýsi „třetí stav“. Manželství bylo až do poloviny 20. století církví vnímáno jako společenství muže a ženy, jehož prvořadým úkolem je plození dětí. To neusnadňovalo situaci svobodných třicátnic, a tak zvané „pozdní sňatky“ byly často posuzovány všelijak, neboť biologické hodiny jsou nemilosrdné, takže se dá předpokládat, že taková žena porodí už asi jen jediné dítě. A bohužel to není jen věc dávné minulosti, s takovými postoji je možné se setkat i dnes.

Dalo by se dlouze uvažovat snad nad každou ženou zmíněnou v této knize. I nad těmi, které zde zmíněny nejsou a ani nemohou být, protože taková kniha by pak neměla 200 stran, nýbrž nejméně tisíc. Těší mě, že žena v církvi nikdy tak důsledně nemlčela, jak to (poplatně době a okolnostem) formuloval svatý Pavel.

Vyhýbám se úvahám o budoucí možnosti kněžského svěcení žen. Ale vážím si paní Ludmily Javorové, „sestry Lídy“, obdivuji její odvahu, vzdělání a životní moudrost. Všeobecné kněžství je dáno každému pokřtěnému, tedy zrovna tak ženě jako muži. To si ne vždy uvědomujeme. Kdežto povolání ke služebnému kněžství je něco docela jiného: to si nikdo nemůže nárokovat. „Ne vy jste si vyvolili mě, nýbrž já jsem si vyvolil vás.“

Dobrou knihu napsal Zdeněk Jančařík, Kristův kněz, salesián a spisovatel, kterého čtenáři znají z jeho předchozích titulů: Plátno z Turína, Miláček Páně a z knižního rozhovoru s Ludmilou Javorovou Ty jsi kněz navěky.

Kniha Žena ať v církvi promluví, kterou vydalo nakladatelství Portál, je souhrnem Jančaříkova dlouhodobého a detailního zájmu o různé miláčky Páně, kteří právě proto, jací jsou a jak jsou jiní, zůstávají nebo jsou ponecháni na okraji církevního společenství. Bylo jen otázkou času, kdy autor zúročí to, co se v průběhu svého kněžského života dozvěděl o ženách, z nichž některé to dotáhly na Učitelky církve, jiné na odpadlice a divé Báry všednodenního církevního provozu, zatímco mnohé další upadly v zapomnění a čekají, až je takový Zdeněk Jančařík, papež František nebo vy povolají, aby po desítkách nebo stovkách let zase promluvily.

Renesance křesťanského zájmu o postavení ženy ve společnosti a církvi přímo navazuje na úsilí řady teologických osobností 20. století, které se snažily rehabilitovat ženu – a nejen ženu-matku – jako bytost, jež není jen přívažkem muže, který se jí, když jde do tuhého, paradoxně nejčastěji schovává pod sukně. Sami byste takových teologů a teoložek vyjmenovali desítky. Ačkoliv žen, které v zástupu svých vrstevnic poznamenaly občanské a církevní dějiny právě tak jako jejich mužští protějškové, zná historie habaděj, zdá se mi, že pro tuto renesanci udělaly nejvíc ženy minulého století, které samy – často jako konvertitky z židovského nebo „a-teistického“ prostředí – hledaly své místo ve světě, v církvi, v Božím plánu spásy, na společné cestě Božího lidu k věčnému „staň se“. Tyto ženy jsou klíčem, jímž autor otevřel nikoliv pandořinu skřínku toho, co se dříve nebo později musí stát, ale spíš druhé křídlo jedné a téže brány, které potřebovalo po dlouhém čase náležitou péči a opravu.

Nikoliv druhotným, ale druhým motivem Jančaříkovy nadmíru zajímavé knihy, je veřejná debata posledního desetiletí, v níž se – zvláště v zemích demokratické tradice a nezávislého tisku – diskutují a přetřásají otázky mocenského a sexuálního zneužívání lidí ve společnosti a církvích, jehož nejčastějšími obětmi jsou bohužel ženy, mladiství a děti. Zdeněk Jančařík umí, tak jako to činí respektovaní zahraniční teologové, odborníci různých profesí a novináři, pojmenovat neuralgické body nemocného individuálního a institucionálního přístupu k ženám, které jsou zvláště v náboženské a církevní oblasti považovány leckdy až za osoby druhého řádu. Klíčovou hodnotou jeho spisovatelského úsilí je vnitřní potřeba si o daném tématu zjistit co nejvíce informací, dát se poučit, být namířený k pravdě. V dynamicky a dobře čitelném textu umí zhodnotit četbu a reflexi dobrých textů, které se zabývají tématem „žena v“, množství memoárové literatury a v neposlední řadě i vlastní zkušenost s lidmi, kteří se na něj, na kněze a přítele, obracejí s problémy, které není snadné unést.

Svou knihu o dvou stech stranách rozdělil kromě úvodu a závěru do osmnácti kapitol, které věnoval (v křesťanském prostředí snad známým) ženám, jejichž život, dílo a osud nějakým způsobem vychýlilo tradiční trajektorii církevního směru, určovaného výhradně muži na rozličných hierarchických stupních. Plejáda význačných ženských osobností pokrývá v podstatě tři tisíciletí. Osa autorova zájmu začíná u starozákonních a novozákonních žen, u Sáry, Hagar, Támar, Anny, Alžběty a pochopitelně u Marie, Matky Boží, i u obrazu Marie všech velkých mariánských zjevení. Některé z jeho zastavení patří Máří z Magdaly, Janě a Zuzaně, Marii, Martě, Samařance, Foibé, Prisce, Junii, Euodii, Syntyché a Tryfaině. Smutná, přesmutná zastavení se týkají žen, které na vlastním těle, na duši a duchu poznaly zneužívání – uprostřed svých rodin, v zaměstnání, ve farnostech, v ženských řeholních řádech, tehdy, když místo milosrdenství a léčebné síly svátostí byly brachiálním způsobem zneužity, a poznamenány tak na celý život. V osobě svaté Heleny, matce císaře Konstantina, vcházejí na scénu ženy, které uplatňovaly svoji moudrost, zbožnost a vliv ve státním i církevním prostředí. Vzpomenete si přitom na Augustinovu matku Moniku, na sestru svatého Benedikta Scholastiku, na Hildegardu z Bingenu, na Kateřinu Sienskou, na Anežku Přemyslovnu, na Johanku z Arku? A co na svatou Kláru, Terezii z Ávily, Janu de Chantal, na Brigitu Švédskou a na všechny muže (otce, bratry, přítele), kteří je (a ony zas je) na jejich cestě provázeli, povzbuzovali a dodávali naději? A kdo si dnes vzpomene třeba na Kateřinu, princeznu z Hohenlohe, která se stala jednou z prvních obětí sexuálního a mocenského zneužívání a teroru, o jejímž případu se tehdy, v půli 19. století, alespoň trochu mluvilo? A kdo na bývalou řeholnici Vlastu, s níž přineslo Rádio Proglas rozhovor o tom, co zažila jako novicka v jednom z italských klášterů?

Terezií z Lisieux začíná Zdeněk Jančařík oddíl svatých žen, které zná v hrubých rysech v římskokatolické církvi asi každý, třebaže ne vždy prostřednictvím soudobého, kritického čtení jejich díla, životopisu a legendarizačních tendencí. Vedle „velké“ a „malé“ Terezie nemůže chybět Edith Stein, Terezie Benedikta od Kříže, kterou autor spravedlivě nazývá „moderní královnou Ester“. V rychlém sledu se objevují ženy, řekli bychom moderní, existencialistické křesťanské orientace, které svou (znovu)nalezenou víru svobodně a statečně dosvědčily na seřadištích, v dobytčích vagonech a za dráty koncentračních a vyhlazovacích táborů nebo na popravištích celé Evropy. Z dlouhého seznamu těchto bezpochyby „spravedlivých mezi národy“ vybírá autor osobnosti, jejichž životní pouť byla již alespoň v širších obrysech zpracována životopisci a historiky. Nepíše ucelenou syntézu, nemyslí schématicky. Dívá se srdcem a hovoří o těch, které mu samy kdysi vstoupily do života. Jde o Simone Weil, Etty Hillesum, Madeleine Delbrel a Sophii Magdalenu Scholl. Ve zkratce připomíná Zdeněk Jančařík též statečné ženy období komunistické krutovlády – Ottu Bednářovou, Jarmilu Bělíkovou, Danu Němcovou, Marii Elišku Pretschnerovou, Marii Vojtěchu Hasmandovou, a nato i mnoho dalších žen, které převážně v ženském řeholním společenství utrpěly vážné otřesy a ztráty, často srovnatelné s probodením duše, jak nám o něm vyprávějí mnozí světci, ti oficiální i ti tak trochu disidentští.

V letmé reflexi si pak autor všímá změny poměrů, které nastaly s příchodem papeže Františka a které se týkají nemalého množství témat, které ženy (i muže, i část církve) tíží jako břemeno, jehož váhu musíme nést na svých ramenou také my. Jde samozřejmě hlavně o otázky jáhenského a kněžského svěcení žen, in genere o oddělení svátostné služby a duchovní moci, která spočívá až na sporé výjimky pouze v mužských, lépe řečeno, klerických a zhusta klerikálních rukou. Ozvěny této budoucí (r)evoluce, jíž na svět pomáhá také papež František, jsou slyšitelné všude tam, kde se scházejí a debatují svobodní křesťané po způsobu Božích dětí, mezi nimiž není rozdílu než v darech a charismatech, určených ne pro soukromé dojímání, ale pro dobro celého společenství. Zdeňku Jančaříkovi, knězi živého Boha, se podařilo civilním, nepatetickým jazykem povědět něco o traumatu, které by společenství dnešních Ježíšových učednic a učedníků mělo léčit ještě naléhavěji, než se tak děje v sekulárním prostředí. Mohlo by se zdát, že takzvaná „ženská otázka“ je pouze tématem západní společnosti, přeorané v nedávných dějinách válkami a dvěma strašnými totalitami, v nichž se nerovné postavení ženy a duchovní slepota k jejich potřebám a darům spíš prohlubovala. Kdyby se autor pustil do rešerše jiných kulturních a civilizačních okruhů, mohl by svoji knihu rozšířit o několik dílů, protože úděl ženy, která si musela tvrdě vydobývat svá práva, se nevyhnul ani tamnímu, od křesťanství odlišnému prostředí.

Hodnota Jančaříkovy knihy tkví podle mého vedle obsahové stránky a myšlenkové poctivosti a velkorysosti také v jeho spisovatelském umění. Domnívám se, že touto knihou i svými předchozími tituly dokázal povědět daleko víc, než se v českých teologických poměrech daří badatelským týmům či celým institucím. Literární forma, kterou pro své myšlení volí, činí jeho text přístupným i lidem mimo církevní prostředí. Žena ať v církvi promluví je kromě toho i deníkem Jančaříkova každodenního života, v němž se nebojí setkávat s těmi, před nimiž jiní zavírají dveře. I když nová apoštolská konstituce papeže Františka Praedicate evangelium naznačuje, že oddělení svátostné služby od výkonu církevní moci začne platit od června pro správu římské kurie (a posléze tento modus vivendi přeteče snad i do praxe místních církví), mám za to, že bude ještě napsáno tisíce a tisíce stran martyrologia žen, které se v jednotlivých církvích, a tedy i v té mé, římskokatolické, v následujících letech nedočkají citelné změny poměrů. Jenže Zdeněk Jančařík vyslovil natolik závažné myšlenky, apely a teze, že si jimi – pokud se k jeho knize dáte pozvat – přitáhne natrvalo i vaše srdce a váš zájem. Pokud pro vás už nyní není žena jen žena-matka, uklízečka, kuchařka a vykonavatelka desítek servisních funkcí domácnosti či komunity, budete se snažit udělat alespoň něco, aby se v budoucím prosvobodnělém prostředí církve cítily ženy jako jeho spolutvůrkyně – a byly šťastné.