Autorka knihy spojuje tradiční a mnoha staletími prověřené metody křesťanské duchovní praxe s aktuálními výzkumy z oblasti neurologie či psychologie. Tímto dvojitým pohledem se dívá na různé techniky, přístupy či fenomény jako je všímavost, soustředěné dýchání, meditace, soucit s druhými i se sebou, rozvíjení vztahů, empatii, úžas, vztah k přírodě, kreativitu, volný čas a zábavu nebo moderní technologie a s nimi spojené rozptylování. K těmto tématům nalézá mnoho podnětných myšlenek v křesťanské tradici počínaje Písmem přes nejstarší mnichy, křesťanský mysticismus po např. Matku Terezu. Samozřejmě, mnohdy je třeba tyto fenomény hledat pod jinými názvy, v různých dobách se na ně hledělo z jiných úhlů pohledu, než jak na ně obvykle hledíme dnes. Toto bohatství křesťanské duchovní tradice pak v podstatě kategorizuje dnešním prizmatem a doplňuje a podpírá moderními vědeckými výzkumy na daná témata. Výsledkem je mimořádně čtivá a praktická kniha přinášející množství myšlenek, podnětů, nápadů a postupů, které si mohou čtenáři hned vyzkoušet.

Kniha získala v roce 2021 Illumination Book Award.

Z anglického originálu Spiritual Practices for the Brain přeložila Kateřina Bordnárová.

Ukázka:

VIII.

Užívat si přírodu a žasnout

Tvoje velebnost je důstojná a slavná,
chci přemýšlet o tvých divuplných dílech.

— Žalm 145,5

Procházet se v přírodě znamená být
svědkem tisíce zázraků.

— Mary Davisová

Před pár lety jsme s manželem podnikli túru po okolí hory Mont Blanc a přespávali v horských boudách a malých hotýlcích cestou. Byli jsme v Alpách na vlastní pěst a pohybovali se s knižním průvodcem v ruce po většinou dobře značených cestách. Mnohé horské stezky byly plné kamení a strmé, vedly přes potůčky a údolí, a tak jsme se často dívali hlavně pod nohy a jen metr před sebe. Jednou či dvakrát jsme špatně odbočili a museli se vracet, abychom pokračovali správným směrem. Bylo tam jen málo dalších turistů a ti byli daleko od nás. Byla to ta nejdelší doba v mém životě, kterou jsem kdy strávila venku, a prožívala jsem při tom velkou radost a pokoj. Ticho narušoval jen vítr šelestící v korunách stromů, uklidňující zvuk bublajících potůčků a občasné zazvonění kravského zvonce. Praktikovali jsme to, co Rob Walker, autor knihy Th e Art of Noticing (Umění všímání), doporučuje každému z nás: vnímejte pořádně svět, místo abyste se jen dívali, pečlivě naslouchejte, místo abyste jen slyšeli, a všímejte si toho, co to všechno pro nás znamená, místo abyste jen přijali, co nám svět předkládá.73 Aniž bychom to původně plánovali, podařilo se nám doopravdy naladit na svět přírody, což v našem nitru vyvolalo hlubokou vděčnost za stvoření a dar života.

Jeden z mých oblíbených autorů, již zesnulý Oliver Sacks, napsal o působení přírody:

[Většina] z nás zažila, jaké to je, toulat se po bujné zahradě nebo nekonečné poušti, procházet se podél řeky nebo oceánu či šplhat na hory, a dosáhnout tak zároveň uklidnění i povzbuzení, pociťovat zaujetí a zároveň se cítit osvěžen na těle i duchu. Tyto fyziologické stavy mají pro zdraví jednotlivce i společnosti zásadní a dalekosáhlý význam.

Zpráva z Harvard Medical School z roku 2018 shrnula benefi ty procházení v přírodě. Je to jednoduchý způsob, jak redukovat stres, úzkost a depresi, a možná dokonce i zlepšit svou paměť. Naslouchání uklidňujícím zvukům, či dokonce i tichu v přírodě dovede snížit náš krevní tlak a hladiny stresového hormonu kortizolu a zmírnit reakci těla typu útok nebo útěk. Další studie došla k závěru, že množství času, které je potřeba strávit v přírodě, aby se významně snížilo množství kortizolu, je přibližně dvacet až třicet minut třikrát týdně.75 Nebyl žádný rozdíl v tom, jestli subjekt seděl, nebo chodil; bylo zkrátka jen potřeba strávit čas v přirozeném prostředí. Maximálního benefi tu bylo možné dosáhnout za denního světla, bez elektronického rozptylování (například mobilního telefonu). Další vědci zjistili, že u subjektů došlo ke zvýšení pozornosti a pocitu štěstí a snížení bažení po cigaretě, nadměrném pití alkoholu a přejídání, když byly nějaký čas venku v zeleni.

VŠÍMAVÉ PROCHÁZKY V PŘÍRODĚ

Občas podnikám všímavé procházky po dřevěných chodníčcích poblíž našeho domova. Procházím se a zkrátka si jen všímám různých aspektů přírody, jak doporučuje profesorka psychologie na Harvardu Ellen Langerová.77 Dívám se na kůru různých stromů a novou zeleň pokrývající zem; poslouchám štěbetání ptáčků a občas zahlédnu srnce, jak se popásá opodál. Všímám si jasně rudých bobulí, které visí na keřích podél cesty, a nebe nad hlavou, na němž defi lují oblaka různých tvarů. Je tu toho tolik k vidění! Snažím se setrvat v „pozorovacím módu“ a obdivuji tyto nádherné dary stvoření.

Neurolog Oliver Sacks napsal:

Nemůžu přesně říct, jakým mechanismem příroda dovede uklidnit náš mozek a napomoci k jeho lepší organizaci, ale viděl jsem u svých pacientů, jak působí posilující a léčivá síla přírody a zahrady, a to dokonce i u těch, kteří mají velké neurologické postižení. V mnoha případech byl pobyt v zahradě a v přírodě účinnější než jakákoli medikace.

Celé roky jsem chodila pravidelně běhat do lesa. Má opotřebovaná kolena už běhání nezvládají, ale ještě pořád můžu po lesních stezkách chodit. Někdy zapomínám, kolik štěstí mi může přinést pobyt v přírodě. Jedna vědecká studie dospěla k závěru, že „účastníci vykazovali významné zlepšení nálady, pocitu pohody, všímavosti a smyslu“ a „účinek byl silnější, když účastníci strávili po dobu třiceti dní každý den alespoň třicet minut v přírodě“.

Když se zaměřujeme na příjemné okolí, jako jsou stromy a zeleň, naše mysl se rozptýlí od negativních myšlenek a naše myšlenky už se netýkají jen starostí. Tyto vizuální aspekty přírody zklidňují naši psychiku a vytahují nás ze zadumanosti. Vědci doporučují vzdálit se z městského prostředí alespoň na dvě hodiny týdně:

„Lidé, kteří stráví v přírodě alespoň 120 minut týdně, budou s daleko větší pravděpodobností udávat dobré zdraví a lepší psychické rozpoložení než ti, kteří během týdne nechodí do přírody vůbec… Žádné takové benefi ty se nevyskytly u lidí, kteří se vyskytovali v přírodě… méně než 120 minut týdně.“

Zdá se, že na typu prostředí nezáleží. Cílem je jednoduše uniknout z prostředí města a obklopit se přírodou.

Je zajímavé, že ti, kterým se nedaří do přírody vypravit, mohou dosáhnout kognitivních benefi tů i jen tím, že se budou dívat na obrázky přírody. Výzkumy ukazují, že pozorování obrázků přírody snižuje stres a zlepšuje pozornost.80 Psychologové došli k závěru, že trávení času v přírodě podporuje naše zdraví mnoha různými způsoby. Terapeutické programy v divočině začínají být dostupnější pro stále víc lidí. Američanům, kteří tráví 90 procent svého času uvnitř, doktoři předepisují „dávky přírody“, aby jim ulevili od deprese a úzkosti.

Čas na modlitbu v přírodě
Zkuste se během tohoto týdne posadit někde v přírodě, kde uslyšíte štěbetání ptáků nebo šumění listí či třeba potok, klikatící se lesním porostem. Možná můžete vnímat zvuky přírody i u vás na dvoře. Ať už se usadíte kdekoli, zkrátka zaměřte svou pozornost na okolní zvuky. Když se vám myšlenky zatoulají, jednoduše se vraťte ke zvukům přírody. Seďte asi deset až dvacet minut a užívejte si uklidňující zvuky Božího stvoření, což je dar, který tak často ignorujeme nebo zapomínáme.

Postůj, zda pochopíš Boží divy.

— Jób 37,14

Vidíme, že dar stvoření nám přináší mnoho benefi tů. Když budeme z tohoto daru čerpat, budeme v kontaktu s Božími zázraky, jak nám Písmo stále dokola připomíná. Přírodní prostředí upoutává naši pozornost a je pro nás přirozeně přitažlivé, možná vlivem evoluce. Naše kognitivní kontrola si v přírodě dá chvíli pauzu, „dobijeme baterky“ a naše pracovní paměť se zlepší. Příroda nám také pomáhá ulevit od deprese, zvyšuje naši kreativitu a naši schopnost propojit se s druhými. Navíc se při vnímání přírodních scenérií aktivují oblasti mozku spojené s empatií a altruismem.

Proč je přírodní prostředí tolik léčivé, zvyšuje náš pocit pohody a podporuje šťastné vztahy? Jedním z možných vysvětlení je údiv, pocit úžasu a ohromení z toho, že jsme v přítomnosti vyšší moci, říká vědec Craig Anderson.Když budeme vnímat, že jsme malou částí tohoto ohromného světa, můžeme získat pocit, že naše starosti a problémy jsou v porovnání s ním méně důležité. K úžasu patří dvě zásadní charakteristiky: velkolepost, jak jsme před chvílí popsali, a to, jak se s ní vyrovnáváme, tedy naše potřeba najít smysl v něčem monumentálním a výjimečném.

Naše pocity úžasu, byť je neprožíváme stále, nám mohou proměnit život. Když jsme ohromeni úžasem, vnímáme, že osobní zájmy jsou nepodstatné ve světle toho, čemu psycholog Abraham Maslow říkal „vrcholné zážitky“. Podle jeho popisu patří do epizod úžasu „dezorientace v prostoru a čase, transcendence ega a zapomenutí na své vlastní já; dojem, že svět je dobrý, krásný a žádoucí“. Věřil, že podobné prožitky mohou mít hluboký vliv, protože úžas nás učí, že součástí života může být hluboká radost, údiv a vděčnost.

Mnoho z nás prožívá úžas jako duchovní a náboženské setkání. Můžeme cítit přítomnost Boha, když se díváme na něco nádherného, třeba na malebný západ slunce nebo hřebeny hor v dálce. Někdy dokonce ztratíme řeč, když se snažíme tato nádherná díla stvoření nějak uchopit. Anderson říká: „Naše studie ukazuje, jak důležité je snažit se najít chvíle, kdy si užíváme přírodu a žasneme nad ní. Lidé se potřebují naučit, jak zpomalit a udělat si pro to ve svém životě prostor.“

Písmo je plné pasáží, kde se mluví o hluboké radosti, již můžeme nalézt v Božím stvoření.

Vidím tvá nebesa,
dílo tvých prstů,
měsíc a hvězdy,
jež jsi tam upevnil. 

— žalm 8,4 

Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes 
a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní,
moře i vše, co je v nich. Sám to všechno zachováváš při životě
a nebeské zástupy se ti klanějí. 

— Nehemjáš 9,6