Zejména učitelkám mateřských škol je určena nová kniha Vladimíry Ottomanské Rok stromů. Přináší komplexní roční vzdělávací plán na 10 měsíců školního roku a inspiraci autorka tentokrát našla v životě stromů.

Prostřednictvím básniček, písniček, pranostik nebo přísloví ukazuje dětem propojení člověka s přírodou a přispívá tak i k environmentálnímu vzdělávání. Knihou děti provází sourozenci Anička a Honzík, jejichž příběhy dětem atraktivní formou sdělují informace nejen o stromech, ale také o lidech, o vztazích mezi nimi, o lidských vlastnostech. Tak jako se liší od sebe stromy v lese, tak se přece liší i děti ve školce.

Každý měsíc je věnován jednomu z 10 u nás rostoucích stromů a kniha obsahuje kromě výše zmíněného i náměty na výtvarné činnosti a pohybové hry. Všechny aktivity jsou autorkou v praxi vyzkoušené, hry jsou navíc doplněny metodickým postupem a seznamem potřebných pomůcek. Kniha je určena primárně pro mateřské školy, ale inspirovat může i pedagogy nižších ročníků ZŠ nebo vychovatelky v družinách.

Knihu svými nezaměnitelnými ilustracemi ozdobila Patricie Koubská.

Další tituly pro práci s dětmi v MŠ: Školka plná zábavy, Kdo se směje, nepláče , Aby nás to spolu bavilo celý rok , Věci které dobře známe, do říkanky zamícháme

Ukázka:

Děda měl pravdu, kaštanovníky byly obrovské. Zaklonili hlavy a dívali se do korun stromů. Větve byly obalené listím, mezi kterým se schovávaly chuchvalce kaštanů oblečených do pichlavých slupek. Spousta slupek už byla rozpukaná a kaštany, které z nich vypadly, ospale polehávaly v podzimní trávě. Honzík popošel až k silnému kmeni jednoho z kaštanovníků. Rukama pohladil jeho rozpraskanou hnědošedou kůru, děda jí říkal borka.

Zůstal chvíli tiše stát a pak přistoupil ještě blíž. Měl pocit, že ho ke stromu něco silně přitahuje. Bezmyšlenkovitě se s roztaženýma rukama připlácl na kmen celým tělem.

Přitiskl k němu i tvář a zavřel oči. Když seděli před chvílí v kuchyni u stolu, byl myšlenkami pořád ve školce. Měl před očima Frantův obličej pokřivený škodolibým smíchem, ale přece jen jedním uchem poslouchal vše, co děda říkal. Třeba je to pravda a tenhle starý strom mu dodá sílu a odvahu se klukům postavit, a tak se mu podaří ukončit jednou pro vždy svoje největší trápení. Nevnímal, co se děje kolem, že Anička s dědou sbírají kaštany do batůžku, že do parku přišli i jiní lidé, kteří se smáli a něco na sebe hulákali. Tiše stál s tělem přilepeným ke stromu, ani nevěděl jak dlouho.

Najednou ho něco kleplo do hlavy. Byl to kaštan, který po něm Anička hodila. Z velké dálky k němu doléhal i její hlas: „Hon-zo, no tak, Hon-zo, ty snad spíš! Vstávej! Jdeme domů. Už jsem nasbírala plný batoh kaštanů, trochu kaštanového listí do té naší knihy a taky mi začíná být zima.“

Mgr. Vladimíra Ottomanská vystudovala předškolní a speciální pedagogiku a také FTVS. Řadu let působila jako učitelka MŠ a v současné době je ředitelkou MŠ Ottománek. V Portále vydala také knihu pohybových aktivit pro nejmenší - Když se řekne rozcvička.

Honzík se probral, otevřel oči a udiveně se rozhlédl kolem sebe. Pomalu se vracel zase zpátky do života. Cítil se zvláštně. Celým jeho tělem projel chlad, až se zatřásl. Protřel si oči a zavrtěl se. Pak rychle hodil pár kaštanů do batůžku a utíkal za dědou a Aničkou.

Domů přišli skoro za tmy, babička už je z kuchyňského okna netrpělivě vyhlížela.

V sobotu odpoledne si, jak jim děda slíbil, upekli kaštany. Honzík si pomyslel, že kdyby závodily bramborové placky s kaštany o medaili, zlatou by rozhodně vyhrály placky, ale nechtěl ostatním kazit dobrou náladu, a tak raději mlčel.

Patricie Koubská je výtvarnice a učitelka. Ilustrovala řadu dětských knih a vede výtvarné dílny pro děti. V Portále vydala i vlastní knihu výtvarných nápadů pro rodiče a děti - Převleky a masky pro každou příležitost.

Neupekli všechny, pro každého nechali jednoho „siláka“ do kapsy.

A o tom, že to byl kaštan silák, už Honzík nikdy v životě nepochyboval.

V pondělí ve školce se o tom totiž přesvědčil. Když se v šatně jako vždycky všichni oblékali, aby mohli vyrazit na vycházku, Honzík byl nejrychlejší! Radoval se, že to tak pěkně stihl a těšil se, že půjdou s Vašíkem ve žlutých reflexních vestičkách úplně první.

„Uhni Navrátile, tady stojím já,“ cpal se Franta na Honzíkovo místo.

Honzík se otočil, v kapse pevně svíral kaštan. Mačkal ho opravdu silně, ale kaštan se ani nehnul. Budu stejně pevný jako on, rozhodl se Honzík.

„Neuhnu, byl jsem tady první,“ řekl a podíval se Frantovi zpříma do očí. Ten se pohrdavě uchechtl: „Ale nepovídej,“ řekl sladce a napřáhl proti Honzíkovi ruku, aby ho odstrčil.

Ale Honzík se tentokrát odstrčit nenechal a udělal proti Frantovi dva rázné kroky.

To Franta nečekal, ztratil rovnováhu, spadl na záda a pěkně sebou břinknul, až se mu před očima roztančily hvězdičky.

Neuvěřitelné! Dokázal jsem to. Postavil jsem se největšímu raubíři ze školky, běželo Honzíkovi hlavou a v celém těle se mu rozlil pocit úlevy a radosti.

Od té doby nedal na kaštany dopustit. S Aničkou a dědou pak každý podzim podnikali tradiční kaštanové výpravy: trochu na pekáč a pro každého z nich jednoho „siláka ochránce“ do kapsy.

Knihu Rok stromů můžete zakoupit na našem e-shopu.