Kniha Děti obrazovek, kterou napsala Klára Weishäupelová-Hockeová, otevírá zásadní téma vlivu digitálních technologií na nejranější fáze dětského vývoje. Autorka v ní mapuje situace, kdy se u batolat a dětí předškolního věku objevují výrazné propady v komunikačních schopnostech v důsledku nadměrného vystavení televizním obrazovkám, tabletům či mobilním telefonům.

Vzhledem k tomu, že se projevované potíže nejzřetelněji propisují do řečové oblasti, bývají odborníci z oboru logopedie prvními profesionály, na které se ustaraní rodiče obracejí. Pseudodysfázie je stav, kdy se u dítěte projevuje opožděný či narušený vývoj řeči připomínající vývojovou dysfázii, avšak jeho primární příčinou je nedostatek přirozené sociální interakce způsobený nadužíváním obrazovek. Obdobně autorka pracuje s pojmem pseudoautismus u dětí, jejichž narušený oční kontakt a sociální odtažitost mizí v momentě, kdy dojde k radikálnímu omezení digitálních médií a nastavení intenzivního kontaktu s dospělým.

Rámec publikace tvoří podrobné kazuistiky z víceleté praxe. Příběhy konkrétních dětí zachycují stav v době prvního záchytu u odborníka, průběh navržených opatření i dlouhodobý posun v čase – u některých případů až po vstup na první stupeň základní školy. Tyto kazuistiky přehledně ukazují, v čem se projev vývoje dětí ovlivněných obrazovkami shoduje s klasickými vývojovými poruchami a v čem se naopak zásadně rozchází.

Autorka přitom nezpochybňuje reálnost klinických diagnóz. Důrazně však upozorňuje na nutnost zkoumat v diagnostickém procesu reálný chod domácnosti. Klíčovým faktorem bývá podrobná analýza toho, kolik času tráví před obrazovkami nejen dítě, ale i ostatní členové rodiny v jeho přítomnosti.

V textu je pečlivě rozlišena role jednotlivých odborníků, což bývá v praxi častý zdroj nedorozumění:

• Školský logoped (speciální pedagog): Mapuje stav jednotlivých jazykových rovin, posuzuje komunikační schopnosti v kontextu výchovy a vzdělávání a nastavuje odpovídající logopedickou intervenci ve školním či poradenském prostředí.
• Klinický logoped: Jako nelékařský zdravotnický pracovník provádí komplexní zdravotnickou diagnostiku, stanovuje odbornou terapii, rehabilitaci a prevenci poruch řeči a komunikace.

Autorka, působící jako školní logopedka, čerpá z možnosti sledovat děti v dlouhodobém horizontu a v přirozeném prostředí. Druhá část publikace proto funguje jako praktická metodická příručka. Obsahuje strukturovanou sadu postupů, cvičení a přiložených pracovních materiálů určených pro okamžité využití.

Tato praktická část usnadňuje rodičům orientaci v momentě, kdy dojde ke kompletnímu odebrání digitálních zařízení. Nabízí škálu aktivit od zcela přirozených kroků – jako je čtení knížek, pobyt v přírodě či práce se senzorickým materiálem – až po konkrétní logopedická cvičení zaměřená na rozvoj aktivní i pasivní slovní zásoby, nácvik pracovního chování a upevňování reakcí na jednoduché slovní instrukce. Text doplňují autorčiny autorské černobílé i barevné ilustrace v příloze.

Publikace je určena rodičům, kteří hledají praktické cesty ke zvládnutí vývojových obtíží u dětí předškolního a mladšího školního věku, a dále logopedům, speciálním pedagogům, učitelkám mateřských škol a navazujícím odborníkům v poradenských zařízeních.

Kniha přináší věcný pohled na problematiku raného kontaktu s digitálním světem a ukazuje, že včasná úprava denního režimu spojená s cílenou stimulací řeči dokáže dětskému vývoji navrátit přirozené tempo.

UKÁZKA

 Co mají společného obrazovkové děti

V této podkapitole bych ráda shrnula společné znaky psychomotorického vývoje, které jsem vypozorovala u obrazovkových dětí, s nimiž jsem měla za posledních téměř deset let možnost pracovat.

V mnoha rodinách obrazovkových dětí lze též sledovat určité spojnice ve výchovném stylu.

▶ Děti denně sledují obrazovky (tablet, TV, PC atd.) od velmi útlého věku (začátek sledování digitálních médií rodiče uvádějí mezi 6 a 18 měsíci).

▶ Doba sledování je velmi vysoká, mnohdy běží obrazovky (nejčastěji televize) celodenně jako zvuková kulisa, nezřídka jsou puštěné i dvě obrazovky současně, např. televize a tablet či mobilní telefon.

▶ Pořady děti mnohdy sledují nejen v rodném jazyce, ale i v cizích jazycích (nejčastěji v angličtině, ruštině a slovenštině), některé děti dokonce výhradně v cizím jazyce.

▶ Při delší době bez obrazovky vykazují některé děti abstinenční příznaky (motorický neklid, podráždění, vztek, agresi, autoagresi, nervozitu, pláč), opakovaně se dožadují puštění obrazovky (vrací se k ní, nosí rodiči ovladač, snaží se mu sebrat mobilní telefon, pokouší se mačkat klávesnici ve snaze zapnout počítač). Obrazovka je pro ně mnohdy jedinou přijatelnou zábavou. V čase bez obrazovky si vytváří její náhražky – vyrobí si mobil z kostky lega, nakreslí si tablet, hrají si s plastovou televizkou z domečku pro panenky, scrollují prstem v knížce atd.

▶ Děti mají chudou mimiku, často udržují rozpačitý „univerzální“ výraz, který se nemění či neodpovídá situačnímu kontextu. Někdy jejich mimika naopak působí přehnaně až afektovaně, podobně jako mimika herců z dětských pořadů.

▶ Děti nejsou zvyklé sledovat tvář komunikačního partnera a navazovat s ním oční kontakt s komunikačním záměrem.

▶ Je narušená oromotorika (celková obratnost mluvidel – jazyka, rtů, tváří a čelisti), neboť děti nemají odpozorované artikulační pohyby a chybí jim dostatek příležitostí oromotoriku cvičit. Pohyby jsou nekoordinované.

▶ Typické jsou chybějící, nepravidelné či zmatené reakce na lidskou řeč. Zaslechnou-li tyto děti lidskou řeč, mnohdy nereagují, jindy jakoby hledají zdroj zvuku, rozhlíží se okolo sebe ve snaze jej najít, nespojují si lidskou řeč s člověkem a s pohyby jeho mluvidel.

▶ Děti nerozumí či rozumí pouze dílčí části slovního sdělení; reagují tedy asociativně a reakce nebo odpovědi jsou pak obsahově nepřiléhavé. Mnohdy děti reagují výběrově či s latencí, často neslyší na jméno, zákaz nerespektují.

▶ Někdy je pro nedostatečné reakce na zvuk vysloveno podezření na sluchovou vadu. Často je tato „zdánlivá hluchota“ výběrová a váže se pouze na mluvené slovo. Zazní-li např. znělka oblíbené počítačové hry, kliknutí ovladače nebo zašustění obalu od bonbonu, dítě reaguje pohotově.

▶ Patrný je snížený zájem o okolní svět.

▶ Chybí nebo je výrazně omezen zájem o hru, hračky, knížky.

▶ Pokud lze sledovat hru těchto dětí, bývá většinou stereotypní, jednoduchá, infantilní (neodpovídající kalendářnímu věku dítěte).

▶ Děti dávají přednost hře o samotě, neboť jim chybí potřebné komunikační a sociální dovednosti.

▶ Nápadná je pasivita, pohodlnost (děti se nečinně „povalují“), je utlumená přirozená zvídavost.

▶ Děti často projevují nelibost, pokud začne někdo zpívat (křičí, snaží se zpívajícímu zavírat ústa, zacpávají si uši). Zpěv z obrazovky jim nevadí.

▶ Nepřehlédnutelné jsou poruchy pozornosti – koncentrace pozornosti je velmi slabá a snadno odklonitelná vnitřními i vnějšími podněty, jindy je naopak ulpívavá a těžko odklonitelná.

▶ Někdy lze u dětí pozorovat obsese (vracející se nutkavé myšlenky, ulpívání na tématech).

▶ V testech rozumových schopností je patrný výrazný nepoměr mezi názorovou a verbální složkou, tedy mezi tím, co dítě zvládá bez použití slov a sociální interakce (skládání puzzle, logické vizuální úkoly atd.), a úlohami, které jsou vázány na komunikaci (porozumění a verbální produkci). Děti ve slovních úkolech vykazují výrazně horší výsledky než v testech, které se zaměřují na názorovou složku.

▶ Dobré výkony tyto děti naopak mnohdy podávají v subtestech na vizuální diferenciaci (rozpoznávání předmětu bez závislosti na jeho barvě, velikosti, umístění), často ve velmi útlém věku rozlišují číslice a písmena (zde záleží na skladbě programů, které jsou dětem nabízeny).

▶ Vývoj řeči je významně opožděn. Děti přichází k odbornému vyšetření nejčastěji s podezřením na vývojovou dysfázii, mentální postižení, poruchu autistického spektra či ADHD, příp. ADHD spojené s poruchami chování. Často se jedná o směsici symptomů všech těchto diagnóz. Některé děti působí jako sluchově postižené.

▶ Děti buď nemluví vůbec, nebo mají významně omezený slovník. Většinou jsou schopny ve věku 3 let užít několik duplikací či onomatopoií (zvukomalebných citoslovcí). Někdy užívají vlastní žargon, místy cizojazyčná slova, přestože se nejedná o dítě pocházející z bilingvního rodinného prostředí.

▶ Ve vývoji řeči je někdy patrná výrazná disproporce, např. nedomluví se o základních věcech, ale pozná všechny barvičky včetně doplňkových. Řeč je mnohdy užívána spíše autostimulačně než s komunikačním záměrem (dítě si memoruje číselnou řadu, ale nesdělí rodiči, že chce čaj).

▶ V jídle jsou často velmi vybíravé (některé převážně pijí nebo jí velmi omezený repertoár potravin, např. pouze sušenky, párky), nenají se bez zapnuté obrazovky. Při sledování videa jsou však rodiče schopni je dosyta nakrmit. Mnohdy nemají vybudovaný návyk jíst u stolu, některé děti se přejídají, jí bezmyšlenkovitě.

▶ Děti nosí pleny ještě v době, kdy jejich vrstevníci již s přehledem potřebu hlásí. Nejde pouze o verbální neschopnost na potřebu upozornit, ale spíše o neporozumění potřebám vlastního těla. I v době, kdy už se naučí užívat toaletu, dětem trvá delší dobu zautomatizovat si hygienické návyky (splachování, umývání rukou atd.) než jejich vrstevníkům.

▶ Často chybí i další důležité návyky, jako je smrkání. Tyto děti se mnohdy nedokáží vysmrkat ani ve věku tří, čtyř let. Přitom na učení se tohoto důležitého návyku je podle Matějčka vhodný čas již okolo 15. měsíce věku dítěte.

▶ U většiny obrazovkových dětí můžeme pozorovat těžkosti v přijímání sociálních pravidel. Děti bývají velmi tvrdohlavé a jakoby rezistentní vůči zákazu, který opakovaně porušují, nejsou schopné se poučit z vlastních chyb, často vykazují problémové chování (plačtivost, vztek, agresi vůči sobě či okolí, lhaní, přisvojování si cizích věcí, ničení věcí).

▶ Mívají slabou vůli překonávat překážky, z nepříjemných situací (např. když jsou napomenuty, když je na ně kladen nějaký požadavek) unikají, schovávají se, zakrývají si uši, odvrací pohled, snaží se situaci vyhnout pláčem. Mají velmi nízkou frustrační toleranci.

▶ Mnoho z těchto dětí má nejednotnou volnou výchovu bez jasných pravidel a často navštěvují již od velmi útlého věku předškolní zařízení, i když na každodenní docházku nejsou po psychické a sociální stránce dostatečně připraveny.