Tak popisuje svůj zážitek z představovacího rituálu polovina autorské dvojice Maria-Elisabeth Wollschläger, psycholožka psychoterapeutka. Spolu s manželem Gerhardem Wollschlägerem, farářem s psychoterapeutickým vzděláním, napsali inspirativní a podnětnou knihu k praktickému využití Symbol v diagnostice a psychoterapii (vyšla i jako e-kniha).

Nejsilnější momenty v terapii často přicházejí ve chvíli, kdy přestaneme „přemýšlet“ a začneme „vidět“ – skrze symboly můžeme vnímat jako přes zrcadlo. Autorská dvojice Wollschlägerových čerpala pro svou práci z kořenů hlubinné psychoterapie. Zásadním inspiračním zdrojem pro ně byla práce Hanscarla Leunera, jehož Katatymně imaginativní psychoterapie (KIP) učí klienta pracovat s vnitřními obrazy jako s bránou k nevědomí. Wollschlägerovi však posunuli hranici dál – vnitřní obraz zhmotnili do konkrétního předmětu. Další pilíř jejich metody tvoří Jacob Levy Moreno a jeho Psychodrama a sociometrie, ze kterého si autoři vypůjčili dynamiku scény a schopnost symbolu zastupovat důležité postavy v našem životě.

V rozhovoru pro svůj domovský institut v německém Mimbachu Maria-Elisabeth zdůrazňuje, že v symbolu se setkává vnitřní svět s vnějším. Na svém webu symboltherapie.de vysvětluje, že práce se symbolem umožňuje lidem, kteří se při sezení vyjadřují jen chudě, najednou barvitě vyprávět o své rodinné historii, protože se v nich díky konkrétnímu předmětu „probudí city, které mohou konečně lépe vnímat“.

Tato metoda není omezena jen na jeden směr, její síla tkví v univerzalitě. V individuální psychoterapii slouží symboly k diagnostice – pacient si z „kufru symbolů“ vybírá předměty, které reprezentují jeho aktuální konflikt. Terapeut se nedoptává, ale spíše společně s klientem pozoruje, jak se postavy na scéně (třeba stole) k sobě mají. V terapii s dětmi a dospívajícími je symbol naprosto přirozeným jazykem. Dítě může externalizovat svůj strach do postavy pavouka nebo svou touhu po bezpečí do panenky z rýžové slámy. Právě tato externalizace, o které píše v předmluvě psychiatrička Edda Klessmannová, umožňuje přenést vnitřní děsy na uchopitelnou scénu, kde s nimi lze bezpečně zacházet. Metoda nachází své místo i v párové terapii, kde partneři skrze předměty modelují dynamiku svého vztahu, nebo v supervizi, kde symboly pomáhají vizualizovat složité vztahové propletence mezi terapeutem a klientem. Při skupinové práci účastníkům konkrétní symboly mohou pomoci, aby o sobě otevřeně a intenzivně vyprávěli nebo aby bezpečněji a srozumitelněji zvládali a dávali zpětnou vazbu, na kterou se pak snadněji navazuje i v čase („Takhle tě vidím teď a tak jsem tě prožíval před rokem.“). 

Kniha dává psychoterapeutům ihned použitelný nástroj k prohloubení práce s projekcí a imaginací, ale i lektorům, knihovníkům a pedagogům, kteří pracují s metaforou a příběhem. Současnost přesycená slovy je místem, kde práce se symboly nabízí cestu zpět k autenticitě a podstatě – symbolický obraz je často přesnější a přitom si uchovává vrstevnatost a hloubku prožívané zkušenosti. Zároveň nabízí bezpečný rámec, jak se svými vnitřními obsahy pracovat bez pocitu ohrožení, jak v závěru doporučují autoři: „Práce se symboly je indikována zvláště u pacientů, kteří ztratili přístup ke svým pocitům, ať už jde o psychosomaticky nemocné nebo nutkavě strukturované osobnosti… Symboly nám umožňují přístup k nevědomým vrstvám. Děje, které se tím vyvolají, jsou poznamenané intenzivními emocemi, jež uvádějí do chodu léčivý proces, ale mohou mít i negativní následky. Proto by se práce se symboly neměla používat v situacích, kde není možné terapeutické zpracování.“

Esence práce s hmatatelnými symboly tkví podle Marie-Elisabeth a Gerharda Wollschlägerových v tom, že schopnost symbolizace je lidem vrozená, což z této techniky dělá univerzální nástroj přístupný většině klientů.

• Multisenzorické zapojení: Na rozdíl od pouhého mluvení oslovují předměty zrak, hmat, čich i sluch, což prohlubuje terapeutický prožitek.
• Stálost a viditelnost: Symbol zůstává v prostoru fyzicky přítomen. Terapeut i klient tak mají před sebou jasný obraz (barvu, velikost, uspořádání), se kterým mohou dál vědomě pracovat.
• Bezpečí a kontrola (Reverzibilita): Jakoukoli změnu v „obrazu“ na stole lze vzít zpět. Tato možnost nastolit původní stav dodává klientovi odvahu experimentovat s vnitřními změnami.
• Most k nevědomí pro ne-imaginativní klienty: Materiál se nevytrácí jako sny (denní snění). Je ideální pro lidi, kteří mají strach z vlastní fantazie nebo nejsou schopni klasické vnitřní imaginace.
• Obcházení vnitřní cenzury: Protože za výběr symbolů v „kufru“ odpovídá terapeut, pacient se cítí méně ohrožen. To usnadňuje přístup k hlubokým vrstvám i u osob s velmi silnou sebecenzurou nebo nutkavou strukturou.
• Konkrétní mapování duševního procesu: Každý vypracovaný obraz lze v dalším sezení znovu vybudovat. Změny v uspořádání symbolů pak exaktně odrážejí vnitřní posuny klienta v čase.

Práce s konkrétním symbolem v metodě Wollschlägerových představuje psychoterapeutické využití fyzických objektů k překonání komunikačních bariér. Umožňuje externalizaci vnitřních konfliktů na hmatatelnou scénu, což zkracuje cestu k nevědomým procesům a usnadňuje jejich zpracování.

Z německého originálu Der Schwan und die Spinne přeložili Kristina a Jan Černí.  

UKÁZKA

Ukázka:

4.6 Sebeobraz

Sebeobraz jsme začlenili do standardních zadání, protože se při terapeutické práci často setkáváme s lidmi, kteří mají potíže s obrazem sebe samých. Nedovedou správně odhadnout ani své schopnosti, ani slabiny. Trápí je nejistota, zda zvládnou zadané úkoly, a často si tyto obavy nedokážou reálně ověřit. Mají strach, že nejsou dostatečně přitažliví, „protože nemají co nabídnout“. Hodně se zabývají svým selháváním, ale současně nejsou s to přesně vnímat své skutečné slabiny. Při práci ve studentské poradně jsem (M. E. W.) zažila deprese u pacientů, kteří si měli v rámci terapie pracovních poruch místo obecných pocitů neschopnosti při studiu podrobně ujasnit, co opravdu zvládnou a co ne. Mnohem snáze než konfrontaci se skutečností snášeli svůj difuzní pocit, protože ten zároveň obsahoval neurčitou naději: „Nebude to tak špatné, jak se obávám.“ Na základě těchto zkušeností jsme nechávali pacienty vyhledat symboly pro vlastní schopnosti a slabiny podle motta: „Musím vědět, co dovedu, abych snesl i to, co nedovedu.“ Při rozhovoru o obraze dbáme na to, aby se každý jednotlivý symbol vztahoval k realitě a aby pacient viděl, kdy a jak se příslušná vlastnost projevuje. Když předpokládáme, že při „slabinách“, které vyvolávají úzkosti, hraje roli rodinné prostředí, ptáme se, kdo má z takové vlastnosti největší radost a kdo se kvůli ní nejvíc zlobí.

Od jedné kolegyně jsme převzali metodu, kdy se ve ztvárnění sebeobrazu symbolicky vyjadřují obavy a projevy chování, které člověk již překonal buď vlastními silami, nebo v rámci terapie. Takový zpětný pohled na to, čeho už pacient dosáhl, ho posílí před dalšími úkoly. Někteří lidé mají sami na sebe vysoké nároky a trpí tím, že jim nejsou schopní dostát. Mezi jejich ideálním obrazem, který jim říká, jací musí být, a jejich reálným sebeobrazem vzniká hrozivý rozdíl, který jim připadá nepřekonatelný. Při práci s takovou problematikou můžeme během zpracovávání obrazu vyhledat symboly z reálného a ideálního obrazu a prozkoumat, jak by bylo možné ony rozdíly překlenout. Musíme přitom pamatovat na vztah k realitě: „Jak a za jak dlouho se dá něčeho dosáhnout?“ Abychom takovou vyhlídku podpořili, můžeme si často pomoci zdroji ze sebeobrazu – například již zvládnutými problémy. Při symbolickém zobrazení tak nepřehlížíme své možnosti.

Jsou-li ideální představy ještě příliš silné, může být jejich přesazení do reálné oblasti sice žádoucí, ale na druhé straně může vyvolávat značné obavy. Působivě to ukazuje následující příklad.

Lákavé i hrozivé zlaté jablko

Pro svůj sebeobraz si jedna účastnice semináře vybrala fotografii zdravého a jasně zářivého jablka. Ztělesňovalo její toužebné přání, aby o sobě mohla říct: „Jen zářím, jsem v pořádku, všechno je, jak má být…“, a integrovat se s oblastí ideálního já. Jako obraz reality si vybrala snímky smějící se ženy a zápasícího páru, jež odrážely vitalitu a aktivitu, kterou v běžném životě sama cítila a měla ji ráda; obraz malého děvčátka, které si samo dovede zavázat tkaničku, pak reprezentoval výdrž a trpělivost. Ostatní však poslední zmíněnou fotografii vnímali jako výraz osamění a pacientka se nechala ve svých pozitivních hodnotách rychle znejistit. A tak vyšlo najevo, že pozitivní rysy začleněné do jejího sebeobrazu nebyly pevně a jistě integrované. Její pozitivní ocenění mohly námitky jiných lidí velice snadno znejistit. Odpovídaly totiž jejímu základnímu negativnímu sebehodnocení. Proto také v celkovém obrazu zabíraly negativní vlastnosti velký prostor.

Protože mělo ono jablko v ideálním obrazu tak velkou hodnotu, navrhla jsem (M. E. W.), aby je na chvíli vložila do reálného obrazu a pocítila, jaké to je. Její reakce byla: „Ach, to by bylo hezké!“ Ve štěstí, které vanulo z toho povzdechu, jsem však cítila i napětí, a tak jsem ji požádala, aby se všechno zase vrátilo zpět – ostatně jsme se na tom předem domluvily. Jablko bylo opět v ideální oblasti. Na mou otázku, jak se teď cítí, jsem dostala odpověď: „Ulevilo se mi.“ Pocit „na zkoušku“ ukázal, že její strach vidět sebe samu pozitivně převládl navzdory všem přáním. Pokus o integraci přišel příliš brzy.