Už samotný název knihy Antropoložka na Marsu dává tušit, že půjde o čtení pro lidi hloubavé a zvídavé. Ostatně její autor, neurolog Oliver Sacks, byl velkým popularizátorem vědy v oblasti neurologie a snažil se psát o složitých a těžkých tématech s maximální citlivostí, empatií a porozuměním k hlavním aktérům. Kniha obsahuje sedm paradoxních příběhů osob s postižením mozku nebo smyslů. Čtenář se tak může seznámit s malířem, který vlivem autonehody ztratil barevné vidění, chirurgem s Tourettovým syndromem, který dokáže precizně operovat i bravurně pilotovat letadlo, nevidomým mužem, který po operaci začne zázračně vidět, ale jeho příběh nekončí happyendem. Sleduje příběh muže, který díky své fotografické paměti maluje až do nejmenších detailů obrazy svého rodného města, kde 30 let nebyl, nebo jiného Sacksova pacienta, který v důsledku poškození mozku velkým nádorem zapomíná všechno, co se kolem něj odehrává od propuknutí nemoci a vše je pro něj stále poprvé. Díky velké dávce lidskosti autor dokáže i s humorem vylíčit životní osudy lidí s poruchou autistického spektra, kteří i přes výrazné limity dokáží být v něčem geniální. Jako je například talentovaný chlapec, který přehraje a přezpívá sebetěžší skladbu po prvním poslechu, další, který dokáže přenést na papír každý výjev ze svého okolí, nebo úspěšná profesorka zoologie, která si připadá mezi lidmi jak antropoložka na Marsu.

Autor se při psaní knihy hojně opíral o odborné publikace svých kolegů, ze kterých citoval, nebo je zmiňoval v konkrétních kazuistikách. Díky bohaté bibliografické stránce je publikace přínosná i pro odbornou veřejnost. Co je ale důležité zmínit, celou knihou se jak červená nit vine lidskost a snaha ukázat, že i lidé, kteří v důsledku nemoci nebo poruchy mají jiné vidění světa, si zaslouží naší úctu a respekt.

Antropoložka na Marsu vychází také jako e-kniha.

Z anglického originálu An anthropologist on Mars přeložila Alena Čechová.

UKÁZKA

5

Krajina jeho snů

S Frankem Magnanim jsem se seznámil v San Francisku roku 1988, na sympoziu a výstavě věnovaným paměti, které pořádala společnost Exploratorium. Vystavoval tam padesát obrazů a na všech bylo zobrazeno Pontito, malé toskánské městečko stojící na vrcholu kopce. Magnani se tam narodil, ale neviděl to místo už třicet let. Ohromující protějšek k obrazům tvořily fotografie městečka, které pořídila fotografka Exploratoria Susan Schwartzenberg, a pokud to bylo možné, volila vždycky tentýž pohled jako Magnani. (Možné to vždycky nebylo, protože malíř někdy obec zvěčnil z imaginárního leteckého pohledu sto padesát nebo tisíc metrů nad zemí. Fotografka musela někdy držet aparát na tyči, jindy uvažovala, že si najme balon nebo helikoptéru.) Magnani vystavoval jako „umělec paměti“ a stačilo se podívat na výstavu jen zběžně, aby člověk poznal, že má skutečně zázračnou paměť. Paměť, která zřejmě dokáže reprodukovat s přesností téměř fotografickou každou budovu, ulici, každý kámen Pontita zblízka, zdálky, z každého možného úhlu. Jako by měl v hlavě nekonečně podrobný trojrozměrný model své vesnice, který může v duchu otáčet a zkoumat a pak ho dokonale věrně přenést na plátno.

Když jsem srovnal obrazy a fotografie, napadlo mě nejdřív, že je to případ eidetického umělce. Tito lidé jsou schopni uchovat v paměti hodiny, dny (a snad i roky) celou scénu, kterou sotva zahlédli: jsou pány (nebo otroky) své představivosti a paměti. Ale eidetický umělec by se jen těžko omezil na jediné téma nebo předmět. Naopak by stále pátral v paměti a hledal v ní co nejširší okruh předmětů, aby ukázal, že nic není mimo jeho možnosti. Magnani se ale zřejmě chtěl omezit jen na Pontito. Nebyl to případ „čisté paměti“ – měl paměť omezenou jedním, ohromujícím motivem: vzpomínkou na jeho rodnou vesnici. Pochopil jsem, že tady se nepředvádí paměť, ale nostalgie, že je to stejnou měrou nutkání a stejnou měrou umění.

O několik dnů později jsem si s Frankem smluvil schůzku v jeho ateliéru, který měl v jednom malém městečku nedaleko San Franciska. Jakmile jsem našel ulici, nemusel jsem už hledat číslo, protože jeho dům se ode všech ostatních lišil. Na malém předním dvorku stála nízká kamenná zídka, podobná těm na obrazech Pontita. Auto, stárnoucí sedan s poznávací značkou „Pontito“, stálo na ulici. Garáž se změnila v ateliér, dveře byly otevřené dokořán a uvnitř bylo vidět umělce v plné práci.

Franco byl vysoký, štíhlý a na nose mu seděly veliké kostěné brýle, které mu zvětšovaly oči. Husté hnědé vlasy mu dělila pečlivá pěšinka. Bylo mu čtyřiapadesát, ale protože byl plný jiskřivé energie a tvůrčí vitality, vypadal o hodně mladší. Pozval mě dovnitř a provedl mě domem. Zdi ve všech místnostech byly plné obrazů, obrazy visely na každé stěně a každý šuplík a skříň byl zřejmě plný obrazů – nebyl to dům, ale spíš muzeum nebo archiv, věnovaný beze zbytku znovuvyvolání, reprodukci Pontita.

Procházeli jsme domem a Franka vždycky znovu upoutal každý obraz, vzbudil v něm celý proud vzpomínek: co se stalo tady, co tam, a jak tamhle jednou stál. „Podívejte se na tuhle zeď. Na té mě jednou chytil pan farář, když jsem chtěl vlézt do farní zahrady. Honil mě celou ulicí, až dolů. Honil tudy všechny děti.“ Každá vzpomínka uvolňovala další a ta zase další, a v několika minutách jsme se v nich topili, unášeni bezbřehým proudem bez určitého směřování. Ale všechno se vztahovalo k Pontitu, jaké bylo v jeho dětství. Bez souvislostí, které bych mohl sledovat, Franco skákal z jednoho příběhu na jiný. Toto těkání, jednosměrné a intenzivní, ale nesouvislé a nesoustředěné, bylo pro něj zřejmě charakteristické: ukazovalo na obsesi, na posedlost Pontitem, na něž Franco myslel ve dne v noci.

Z jeho vyprávění jsem měl dojem, že vzpomínky ho zahlcují, že ho pohánějí a ovládají, že je pod jejich nesnesitelným tlakem. Gestikuloval, posunkoval, dýchal těžce, planul – zdálo se, že je zcela přenesl do jiného světa. Pak se náhle vrátil k sobě, trochu rozpačitě se usmál a řekl: „Tak takové to bylo.“

Proud řeči, vzpomínky na jednotlivé epizody se zdály být v úplně jiném režimu než jeho malování. Řekl mi, že když je sám, vzpomínky nedoléhají a nevyrušují a on má tichý dojem Pontita bez lidí, bez příhod a bez časovosti. Pontito v míru, zavěšené v bezčasém „kdysi“, plném fantazie, pověstí a pohádek. Před polednem jsem byl stále ještě zaujat Frankovými obrazy, ale měl jsem dost jeho vzpomínání. Měl v hlavě jen jedno a nedokázal mluvit o ničem jiném. Co může být únavnějšího a nudnějšího? Ale jakmile vyšel ze své posedlosti, tvořil milé, realistické a uklidňující umění. Co to bylo, co transformovalo jeho vzpomínky – co je vytrhovalo ze sféry osobního, triviálního, časového, a přenášelo je do oblasti univerzálního, posvátného? Setkáváme se s nudnými vypravěči vzpomínek, ale nikdo z nich není opravdovým umělcem jako Franco. Umělce z něj neudělala jen jeho úžasná paměť ani jeho posedlost – bylo to něco mnohem hlubšího.

Franco se narodil v Pontitu v roce 1934. Vesnice, která měla tehdy asi pět set obyvatel, hnízdila v kopcích u Castelvecchia v provincii Pistoia, asi šedesát kilometrů na západ od Florencie. Jako většina vesnic a městeček v kopcích Toskánska pocházela už ze starověku a nalézalo se v ní velké množství etruských hrobů. Také tradiční zemědělství, vinařství a pěstování oliv na terasách starých dva tisíce let se v podstatě zachovalo. Kamenné domy, příkré klikaté ulice, které mohly vystoupat jen lidské nohy nebo kopýtka oslů, se neměnily celá staletí. A stejně tak se neměnil prostý řád života venkovanů. Vesnici vévodil na nejvyšším místě postavený starodávný kostel se špičatou věží: Franco bydlel hned vedle a z okna ložnice se mohl téměř dotknout střechy kostela. Poněkud izolováni a navzájem spřízněni tvořili téměř jedinou velikou rodinu: Manganiovi, Vanucciovi, Papiovi, Tamburiovi, Sarpovi, všichni byli příbuzní. Nejvýznamnější osobností vesnice byl Lazzaro Papi, účastník Francouzské revoluce konce osmnáctého století, jehož pomník stojí na hlavním náměstí.

Izolované, neměnné, tradiční Pontito bylo pevností proti toku času a změn. Půda rodila, obyvatelé byli pilní, statky a sady je skromně uživily. Netřeli bídu. Pro Franka a pro všechny byl život dobrý a bezpečný. Dokud nevypukla válka.

Pak přišla nouze a hrůzy všeho druhu. Frankův otec zemřel následkem nehody v roce 1942, za rok nato přišli nacisti, obsadili vesnici a obyvatele vyhnali. Když se lidé mohli vrátit, našli mnoho domů zničených a život se už nikdy nevrátil do předválečných kolejí. Městečko bylo rozbité, pole a sady zanedbané – a hlavně byly rozvráceny starý řád a mravy. Lidé se snažili a domy opravit, ale plná obnova už nebyla možná. Začal pomalý pád. Sady a pole, agrární hospodaření se také nikdy nezotavily. Vesnice už tudíž nebyla soběstačná a mladí ji začali opouštět. Z pěti set lidí, kteří v kdysi kvetoucí vesnici žili před válkou, jich tu teď zbylo sedmdesát, a všichni staří nebo už na odpočinku. Žádné děti a málo dospělých, kteří pracovali. Kdysi živé městečko se vylidnilo a umíralo.

Všechny Frankovy obrazy představují Pontito a jeho život před rokem 1943 – všechno jsou to vzpomínky na dětství, na místa, kde žil, hrál si a vyrůstal předtím, než přišel o otce, předtím, než tam vtrhli Němci, před okupací městečka a zničením jeho polí.

Franco žil v Pontitu do svých dvanácti let – v roce 1946 odešel studovat do Luccy. Měl vždycky pozoruhodnou fotografickou paměť a byl tím proslulý (v menší míře měla takovou paměť i jeho matka a jedna ze sester). Po jediném přečtení si Franco zapamatoval celou stránku nebo celou lekci z nedělní školy, i když ji slyšel jen jednou. Vzpomněl si na všechny náhrobní nápisy z místního hřbitova, zapamatoval si (a sečetl) dlouhé sloupce číslic po jediném zhlédnutí. Ale teprve v Lucce, kde byl poprvé z domova a kde se mu hodně stýskalo, zažil jiný druh paměti: v mysli se mu vynořovaly obrazy a představy veliké síly a intenzity, plné radosti nebo strachu. Bylo to jiné než „mechanická“ paměť, která ho už proslavila. Obrazy ho přepadaly náhle, jako blesk, a byly neodbytné. Ve skladbě, zvuku, vůni a pocitu to byly téměř halucinace. Tento nový druh paměti byl zážitkový, autobiografický, protože každý dojem přicházel v čistě osobních souvislostech a citech. Každý obraz byl scéna, zážitek z jeho života.