První, co vás překvapí, je styl knihy Základy psychopatologie z pohledu gestalt terapie. Hluboce obrazný, metaforický a přemýšlivý; nejde o žádnou instantní příručku, kterou jen tak prolistujete a vyzobete si pár technik. Tento hutný, otázkami protkaný text přináší zásadní změnu pohledu na diagnostiku a terapeutické setkání. Francesetti se zaměřuje nejen na to, co je ve vztahu hmatatelně přítomno, ale s obrovskou citlivostí ohledává právě to, co v něm absentuje – například, jak při transgeneračním přenosu nenaplněné potřeby našich předků a stíny jejich traumat ovlivňují vlastní současné prožívání.

Tato kniha, která v italském originále vyšla v roce 2019, reaguje na palčivou aktuálnost naší tekuté a zrychlené doby, v níž se tradiční neurotické poruchy rozpustily do všudypřítomného „hraničního“ fungování. Do Portálu nám ji s doporučil Jan Roubal, přední český gestaltpsychoterapeut a autor oceňované publikace Nepřekážet naději, který italskému psychiatrovi asistoval i jako terminologická opora při vzniku českého překladu. Francesetti, jakožto představitel třetí generace mezinárodního gestaltu, se v textu projevuje spíše jako esejista a filozofický průvodce než jako strohý autor učebnic. Samotná kniha vznikala na mořském pobřeží v rytmu přílivu a odlivu, což se otisklo do její vnitřní poetiky – i přesto, že je navýsost odborná, mluví jazykem vracejících se myšlenkových vln, neodbytně si razících cestu k pochopení jádra věci. Podle slov překladatele Martina Černého je tento text spíše mapou krajiny, kterou je třeba prožít než mechanicky pochopit.

Celé Francesettiho uvažování stojí na radikálním odklonu od medicínského redukcionismu. „Prožívání bolesti není psychopatologie, naopak právě neschopnost prožívat bolest je psychopatologie,“ deklaruje autor klíčovou myšlenku své koncepce. Když lidská bytost nemá v kritické životní situaci dostatečnou vztahovou oporu, nedokáže takovou zkušeností projít a asimilovat ji. Vzniká takzvaná protozkušenost – neintegrovaný fragment zamrzlý v tělesné paměti, který se později vpisuje do našeho self jako absence v kontaktu. Utrpení se pak stává absencí, která hledá jiné tělo, aby se dostala na světlo a našla svůj ztracený tvar. Terapeut proto nesmí fungovat jako netečný expert. Musí odložit svůj štít, a být připraven ochotně se nechat se zmítat a vychýlit, nechat se tím druhým v poli ochladit či rozpálit. Doslova propůjčit své vlastní tělo tahu pole, být přítomen a ochoten cítit to, co nebylo cítěno, protože cítit to nebylo možné.

Bolest z truchlení je známkou přítomnosti a nemožnost ji pocítit je známkou absence.

V jedné z kazuistik Francesetti popisuje klienta, který se opakovaně bezhlavě vrhal do nebezpečí (vlezl do hořícího auta, boural na motorce), aniž by cítil strach. „V určitém okamžiku cítím, že mi něco brání v dýchání. Zdá se, že pacient to má podobně. Na chvíli se zastaví čas – je cítit napětí a jakési očekávání. Cítím nepříjemný pocit, náhlou prázdnotu mezi námi, jakousi úzkost, z níž je třeba uniknout. Položím nějakou neobratnou otázku, špatně formulovanou. Pacient říká, že otázce nerozumí.“ Francesetti pocítil strach nechat klienta samotného napospas prázdnotě. A sdílel tenhle pocit. Pacient mohl poprvé v životě pocítit úlevu: „Je hezké vědět, že se bojíte nechat mě napospas samotného... To je to, co mi chybí.“

Podobně hluboký rozměr má neskutečně silná a dojemná kazuistika Anny. Anna, jejíž matka trpěla těžkými depresemi a nakonec spáchala sebevraždu oběšením v lese, žila dvacet let v iluzi absolutního a svobodného odpojení od téhle noční můry. Teprve když Francesetti v poli zachytil hlubokou absenci a položil zdánlivě jednoduchou otázku: „Co si s sebou nesete od své matky? Co jejího po ní máte?“, čas se zastavil. Anna poprvé uviděla matku v novém světle a skrze slzy objevila vpletené nitě lásky, společného tance a písně od Leonarda Cohena. Teprve prožitím této plné přítomnosti se traumatická minulost mohla skutečně stát minulostí.

V rozhovoru Krása v psychoterapii pro Psychologii dnes (autor Adam Táborský) Francesetti zdůrazňuje, že moderní psychoterapie se musí proměňovat, protože se proměňuje samotná společnost. „Psychoterapie je kulturním vyjádřením určité historické éry, je to reakce na společenské potřeby daného období. Ale svět se mění, takže se musí měnit i psychoterapie. Protože když se mění svět, mění se i způsob, jak lidé trpí. Musí se tedy přizpůsobovat i podpora a uzdravování. Snažíme se porozumět psychopatologii podle současné doby.“

Pro koho je kniha určená?

Tato esejisticky laděná kniha přináší zásadní praktickou moudrost (phronesis) a je nepostradatelným materiálem hned pro několik skupin odborníků:

• Pro začínající i zkušené psychoterapeuty (nejen gestalt směru): Nabízí hlubokou dekonstrukci mono-personálního modelu. Učí je pracovat s vlastní kinestetickou a tělesnou rezonancí, snášet úzkost z nepatřičnosti (atopòn) a využívat vnitřní estetickou diagnózu přímo v zóně kontaktu.
• Pro psychiatry a klinické psychology: Slouží jako vitální opora pro vnější diagnostické systémy (DSM, MKN). Pomáhá jim vidět lidský rozměr a vztahový význam tam, kde nozografické tabulky vidí jen suché symptomy panické poruchy, melancholické deprese či schizofrenního okruhu.
• Pro supervizory a lektory: Poskytuje bezpečnou mapu pro navigaci v polích poruch osobnosti, které jsou endemickou etnickou poruchou naší doby. Pomáhá supervidovat procesy aktualizace traumat a regulovat správnou distanci či blízkost v terapeutickém vztahu.

Francesettiho text je zkrátka dílo s obrovským odborným i lidským přesahem. Řečeno jazykem autora, abychom pomohli zahojit zraněné tkanivo světa, musíme se občas odvážit ztratit se v mlze za Herkulovými sloupy, trpělivě vyčkat a nechat skrze sebe zazpívat to, co bylo v rodinných a osobních historiích dosud němé.

UKÁZKA:

Etické setkání jako dobrá terapie - napsala Lynne Jacobs

Na tomto místě nabízím krátkou ukázku své práce s pacientkou, s níž je „téma rasy“ častou součástí našich rozhovorů.

Julia byla černošská profesionálka v oblasti exaktních věd, která si vybírala mezi několika potenciálními terapeuty – černými i bílými. Nakonec si vybrala mě, protože cítila spřízněnost s mým stylem práce, i když to znamenalo vzdát se možnosti pracovat s černošským terapeutem – alespoň prozatím. Vešla do mé kanceláře, letmo se na mě podívala, povzdechla si, začala říkat, že vlastně neví, co má říci, ale pak se zarazila a rychle vyhrkla: „Ach!“ – jako by si právě na něco vzpomněla. Vypadala, jako by ji někdo při něčem přistihl. Připadalo mi, že jsem zahlédla náznak zahanbení.

„Nechtěla jsem o tomhle s vámi mluvit,“ řekla zkroušeně. Zeptala jsem se: „Je problém, že jsem bílá?“ „Ne. Ne. Je to všechno prostě hrozné. A trapné, dokonce ponižující.“ Neuspokojilo mě to. Něco mezi námi nebylo v pořádku, ale počkala jsem.

Julia začala vyprávět, že ji někdo minulý týden napadl. Seděla na terase (v době „před pandemií“) před kavárnou, když k ní přišel bílý muž, odklepl na ni popel z cigarety a nazval ji nejhorší rasistickou nadávkou. Řekl jí, že tam nepatří. Opakoval nadávku a pak odešel. Moje nevyřčená reakce byla plná hněvu, zděšení a jakéhosi drásavého smutku. Zatajila jsem dech a povzdechla si. Julia se na mě podívala – předpokládám, že slyšela můj hluboký povzdech a viděla výraz v mé tváři. Zeptala jsem se tedy znovu, jemně, jestli je pro ni trapné být takto vystaven mému „bílému pohledu“, když mi ten příběh vypráví. Znovu to smetla ze stolu, ale stejně mi to připadalo divné. Něco mezi námi nebylo v pořádku. Tohle obvykle nezažívám. Začala jsem být nervózní a ještě víc mě to zneklidnilo.

Pak pokračovala: Vyprávěla, že k ní přišli dva bílí muži, kteří jí řekli, že je jim líto, že si neuvědomili, co se děje, dokud nebylo pozdě. A pak k ní přistoupily dvě bílé ženy, které se chovaly soucitně. Zeptala jsem se, jaké to pro ni bylo (cítila jsem úlevu, že tam ti lidé byli a podpořili ji, a začala jsem se trochu uvolňovat). Julia váhavě odpověděla, že to bylo… no, docela dobré, ale že by bylo lepší, kdyby ty ženy byly černošky. Zeptala jsem se proč. Řekla – a hledala správná slova, takže tohle je moje nejlepší interpretace –, že černošské ženy by necítily lítost nebo soucit, ale přišly by se vztekem a řekly by něco jako: „Vyser se na něj, holka!“ Cítila by solidaritu, ne odlišnost.

A tehdy mi to došlo. Vykřikla jsem: „Byla jsem jedna z těch bílých holek! Dělala jsem ty bílé holčičí věci!“ Odpověděla: „Ano, přesně tak.“ Řekla jsem: „Jo, byla jsem smutná a plná lítosti. Ale nebyla tam solidarita.“ Tedy v tu chvíli jsem ji vlastně nevědomky vymezila jako „odlišnou“ – a možná právě proto bylo tak těžké najít ta správná slova. Byla jsem jemná a pečující, ale tou skutečnou otázkou bylo, jestli si může Julia ode mě vyžádat víc. Snažila se totiž spokojit s tím, co jsem jí „nabídla“, a kdybychom si to nevyjasnily, zůstala by mezi námi pachuť.

Zkoumaly jsme společně rozhodnutí, které měla udělat v souvislosti s pracovní nabídkou. Nabídka znamenala, že její nadřízenou bude běloška, která si zřejmě chce na Julii nějak „dělat nárok“ – možná proto, aby mohla říci, že má černošskou kamarádku.

Julia odvážně zkoumala, proč ji ta nabídka láká – šlo o hodně peněz a možnost pohybovat se mezi vlivnými bílými lidmi. Když jsme společně procházely všechna pro a proti, došla k bolestnému poznání, že přijetí nabídky by jí vlastně ublížilo – zranilo by její srdce a poškodilo její rostoucí náklonnost a vztah k vlastní černošské identitě. Toto uvědomění – a její odvaha – nás obě dohnalo k slzám. A k pocitu hrdosti za její odvahu.

Nevím přesně, co mě to popadlo, ale když se sezení chýlilo ke konci, řekla jsem, že i když vím, že si mě vybrala kvůli mému způsobu práce, přála jsem si teď být černoškou – abych pro ni mohla být černošskou terapeutkou. Příští týden se vrátila s výrazem strachu v očích. A také s náznakem hněvu. Řekla, že si musíme promluvit:„Co jste myslela tím, že jste si přála být černoškou? Znamená to, že si myslíte, že se mnou nemůžete pracovat?“ To mě zaskočilo. Impulzivně jsem odpověděla:„Ale ne, to vůbec ne! Myslela jsem tím, že jsem vám v tu chvíli přála, abyste mohla pocítit solidaritu sdílené černošské sebeurčenosti. Je to těžce vydobytý dar. Musím vám říci, že pokud něco, tak spíš cítím vinu za to, že naše rozhovory tak často směřují k tématu rasy!“ Odpověděla (v podstatě):„No, právě to je to, co vás pro mě dělá ‚dostatečně bezpečnou‘. Ale stejně mě to vyvedlo z míry.“

A teď se vracím k odstavci, který napsal Gianni:

„Terapie tedy nemění jen pacienta, ale proměňuje i strukturu světa, kterou pacient a terapeut nesou. Pacientovo utrpení spočívá právě v tom: nést kus zraněného světa a hledat jinou živoucí bytost, která mu umožní existenci, jež ho zacelí a promění. Terapeutova práce spočívá právě v tom: stát se zraněnou bytostí, která ožívá ve vztahu s pacientem, a nechat transformační procesy proudit v této přítomnosti. Změna nastává tehdy, když je to, co je neseno, zachyceno, přijato a může se proměnit.“

V našem rasově rozděleném světě jsem možná já, terapeutka, tou, kdo je nejvíce proměňována – postupně uzdravována – těmi pacienty, kteří jsou černí nebo jinak utlačovaní a kteří mi dovolí sdílet jejich svět, jak nejlépe dovedu. Tento kontakt mi dává výživu, můj svět je tak mnohem plastičtější, trojrozměrnější.