Italská rodačka Maria Montessori byla a dodnes zůstává výraznou postavou, jež se podílela na šíření reformních myšlenek především v oblasti školství, ale dotýkala se také společenských, politických a etických otázek. Byla první ženou, která na konci 19. století vystudovala lékařství na univerzitě v Římě, věnovala se výchově a vzdělávání duševně nemocných dětí a následně se stala také výraznou kritičkou tzv. ortodoxního školského systému. Patřila k nejvýznamnějším představitelům tzv. alternativních proudů ve školství a kromě samotné práce s dětmi a práci školní inspektorky se věnovala také vzdělávání učitelů, pořádání přednášek, vytváření pomůcek apod.

Kniha Absorbující myslvyšla poprvé v roce 1949, tedy krátce před autorčinou smrtí a vychází z přednášek, které autorka připravila pro výcvikový kurz v Indii, kde byla internována v průběhu druhé světové války. Na bezmála 300 stránkách rozdělených do 28 kapitol zde Montessori podrobně vysvětluje průběh vývoje dítěte do šesti let věku. Popisuje jednotlivá vývojová období dítěte, zdůrazňuje důležitost vývoje jazyka a na principu učení se rodnému jazyku ukazuje své přesvědčení, že dítě má schopnost se učit samo, přirozeně, svým způsobem a svým tempem. Zdůrazňuje také význam pohybu a rozvoje motoriky pro komplexní vývoj dítěte, zabývá se utvářením charakteru i jeho poruchami, které bývá podle jejího názoru těžké napravovat, mají nezřídka přesah až do dospělého věku jedince a ovlivňují také společnost, v níž jedinec žije. Velký prostor věnuje autorka práci s chybou, opravování chyb či zasahování dospělých do činností a aktu spontánního učení se u dětí. V knize se čtenář seznámí s názory Montessori na kázeň a se základními požadavky na přístup učitele v tzv. Montessori školách. Celá kniha je završena jakýmsi "zpěvem lásky", kapitolou, v níž autorka popisuje dítě jako zdroj té nejčistší lásky, která je opěvována básníky, popisována v Bibli a po níž každý člověk vnitřně touží.

Jelikož se dle Montessori do šesti let utváří celá osobnost dítěte, a to zcela přirozeně, podle předem daných pravidel a etap, zdůrazňuje nutnost, aby si dospělí lidé, kteří jsou v blízkosti takto malého dítěte, uvědomovali svou zodpovědnost, a i když v raném dětství zdůrazňuje nutnost, aby dítě nebylo samo a nebylo svěřováno např. chůvám, hlásá teorii, že zhruba od jednoho roku by děti měly být v kolektivních zařízeních, kde o ně budou pečovat vzdělaní a vyškolení učitelé. Mnohé myšlenky, s nimiž se v této knize setkáváme, jsou velmi zajímavé a inspirativní i pro současné učitele a rodiče, nicméně s některými tvrzeními bude mnohý přemýšlející člověk, znalý alespoň základů genetiky a vývojové psychologie, polemizovat. Mezi sporná tvrzení patří např. to, že všechny novorozené děti jsou stejné, všechny se rozvíjí stejným způsobem a podle stejných zákonů, nebo tvrzení o tom, že naděje na proměnu dospělých je marná, či to, že lidé, kteří odejdou ze svého rodiště, trpí v pozdějším věku často depresí, pobledlostí a chudokrevností a nikde na světě člověk nenajde stejné štěstí, jako v rodné zemi. Také tvrzení, že podvýživa v prvních 14 dnech života způsobila to, že byl určitý mladík předurčen ke zločinu, je minimálně odvážné, spíše však nepodložené a zavádějící.

Kniha zaujme ty čtenáře, kteří chtějí proniknout k základním myšlenkám Montessori školství, poznat názory zakladatelky v celé šíři a propojenosti, ale pro další čtenáře budou mnohé pasáže pravděpodobně velmi zdlouhavé (např. ty, které jsou věnovány jazyku či embryologii). Za nešťastné považuji umístění grafů ne k příslušným kapitolám, kde se o nich pojednává, ale vždy až v kapitole následující (např. na začátku kapitoly 12 jsme odkazováni na diagram, který nalezneme až v kapitole 13 apod., totéž se opakuje v kapitolách 14 a 15). Navzdory určitým nedostatkům či zastaralým či nepodloženým názorům přináší kniha mnoho podnětů k přemýšlení a mohla by být inspirací pro studenty pedagogických oborů či učitele v praxi.

Výchova dětí byla, je a bude v(d)ěčné téma, o kterém lze psát od A po Z, a přesto žádný autor nevyčerpá tuto bezednou studnici. Bylo vydáno mnoho knih o tom, jak se stát nejlepším rodičem. Bylo zdůrazňováno nesčetně rad, na co nezapomenout při rozvoji našich nejmenších. Rovněž bylo vytvořeno množství tabulek, podle kterých si kontrolujeme správný vývoj a znervózníme okamžitě, co zjistíme, že naše Anička roste mimo všechny normy. Proč bychom si tedy měli vzít do rukou a přečíst si právě Absorbující mysl?

Jednou ze záruk kvality je samozřejmě jméno Marie Montessori, která je považována za přední odbornici v alternativních směrech výchovy a vzdělávání. Autorka se navíc ve své knize věnuje (jako jedna z mála) „vzděláváním“ novorozeňátek. Pokračuje přes kojenecký a batolecí věk a završuje svou pouť s koncem předškolního věku – tedy tam, kde většina pisatelů o vzdělávání a výchově psát začíná.

Její oslova raného dětství jako zářné budoucnosti je tak poutavá, zajímavá a nakažlivá, že i já mám chuť pořídit si miminko hned zítra. Obdivuji autorčin přehled a přesah do nejrozmanitějších oborů. Často jsou zmiňovány poznatky z embryologie, evoluce, psychologie, ekologie, geologie, přírodopisu, jazykovědy, apod. Na druhou stranu čtenář se občas může v nepřeberném množství informací ztrácet a na mysl mu může vyvstat otázka, co je vlastně smyslem tohoto propojování různorodých nauk.

Z prvních kapitol do mě vstupoval duch odhodlaného revolucionáře, který právě poslouchá motivační projev svého velitele. Projev kritizující současné školství, pranýřující stávající vzdělávací systém, neschvalující opomíjení prvních roků života dítěte, ale zároveň projev plný naděje, naděje na změnu. Stručně řečeno madam Montessori nás v knize citlivě vede k pochopení důležitosti vzdělávat děti už od bodu zrození, učí nás nahlédnout do absorbující mysli malého dítěte, která je pro nás dospělé neuchopitelná a je nám průvodcem na této cestě stejně jako bychom měli být my průvodcem při „vytváření“ nového člověka.

Některá tvrzení se v různých podobách neustále opakují. Například se klade důraz na domněnku, že dítě má inteligenci nevědomého druhu, která umožňuje, aby se dítě učilo, aniž by vědělo, že se učí. Nebo je opakovaně připomínána potřeba péče o duševní život novorozence a nejen o ten tělesný (hygienický). Znovu a znovu je čtenáři předkládáno, jaké velkého pokroku dítě dosáhne během prvního roku života. Tento velký skok je potom přirovnáván k zázraku. Z počátku je příjemné si základní fakta pořád připomínat, ale když už to čtete po x-té začíná to působit rušivě a vyvolává to dojem, že obsah knihy se příliš kupředu neposouvá.

Celkově je kniha přínosná pro všechny (nastávající) rodiče, kteří chtějí děti vychovávat jinak než většinová společnost. Užitek přinese i pokrokovým vychovatelům, inovátorským učitelům, profesionálním hlídacím tetám a všem, kdo hledají prostor pro změnu soudobého vzdělávacího systému.

Italská rodačka Maria Montessori byla a dodnes zůstává výraznou postavou, jež se podílela na šíření reformních myšlenek především v oblasti školství, ale dotýkala se také společenských, politických a etických otázek. Byla první ženou, která na konci 19. století vystudovala lékařství na univerzitě v Římě, věnovala se výchově a vzdělávání duševně nemocných dětí a následně se stala také výraznou kritičkou tzv. ortodoxního školského systému. Patřila k nejvýznamnějším představitelům tzv. alternativních proudů ve školství a kromě samotné práce s dětmi a práci školní inspektorky se věnovala také vzdělávání učitelů, pořádání přednášek, vytváření pomůcek apod.

Kniha Absorbující mysl vyšla poprvé v roce 1949, tedy krátce před autorčinou smrtí a vychází z přednášek, které autorka připravila pro výcvikový kurz v Indii, kde byla internována v průběhu druhé světové války. Na bezmála 300 stránkách rozdělených do 28 kapitol zde Montessori podrobně vysvětluje průběh vývoje dítěte do šesti let věku. Popisuje jednotlivá vývojová období dítěte, zdůrazňuje důležitost vývoje jazyka a na principu učení se rodnému jazyku ukazuje své přesvědčení, že dítě má schopnost se učit samo, přirozeně, svým způsobem a svým tempem. Zdůrazňuje také význam pohybu a rozvoje motoriky pro komplexní vývoj dítěte, zabývá se utvářením charakteru i jeho poruchami, které bývá podle jejího názoru těžké napravovat, mají nezřídka přesah až do dospělého věku jedince a ovlivňují také společnost, v níž jedinec žije. Velký prostor věnuje autorka práci s chybou, opravování chyb či zasahování dospělých do činností a aktu spontánního učení se u dětí. V knize se čtenář seznámí s názory Montessori na kázeň a se základními požadavky na přístup učitele v tzv. Montessori školách. Celá kniha je završena jakýmsi „zpěvem lásky“, kapitolou, v níž autorka popisuje dítě jako zdroj té nejčistší lásky, která je opěvována básníky, popisována v Bibli a po níž každý člověk vnitřně touží.

Jelikož se dle Montessori do šesti let utváří celá osobnost dítěte, a to zcela přirozeně, podle předem daných pravidel a etap, zdůrazňuje nutnost, aby si dospělí lidé, kteří jsou v blízkosti takto malého dítěte, uvědomovali svou zodpovědnost, a i když v raném dětství zdůrazňuje nutnost, aby dítě nebylo samo a nebylo svěřováno např. chůvám, hlásá teorii, že zhruba od dvou let by děti měly být v kolektivních zařízeních, kde o ně budou pečovat vzdělaní a vyškolení učitelé. Mnohé myšlenky, s nimiž se v této knize setkáváme, jsou velmi zajímavé a inspirativní i pro současné učitele a rodiče, nicméně s některými tvrzeními bude mnohý přemýšlející člověk, znalý alespoň základů genetiky a vývojové psychologie, polemizovat. Mezi sporná tvrzení patří např. to, že všechny novorozené děti jsou stejné, všechny se rozvíjí stejným způsobem a podle stejných zákonů, nebo tvrzení o tom, že naděje na proměnu dospělých je marná, či to, že lidé, kteří odejdou ze svého rodiště, trpí v pozdějším věku často depresí, pobledlostí a chudokrevností a nikde na světě člověk nenajde stejné štěstí, jako v rodné zemi.

Kniha zaujme ty čtenáře, kteří chtějí proniknout k základním myšlenkám Montessori školství, poznat názory zakladatelky v celé šíři a propojenosti, ale pro další čtenáře budou mnohé pasáže pravděpodobně velmi zdlouhavé (např. ty, které jsou věnovány jazyku či embryologii). Za nešťastné považuji umístění grafů ne k příslušným kapitolám, kde se o nich pojednává, ale vždy až v kapitole následující (např. na začátku kapitoly 12 jsme odkazováni na diagram, který nalezneme až v kapitole 13 apod., totéž se opakuje v kapitolách 14 a 15). Navzdory určitým nedostatkům či zastaralým či nepodloženým názorům přináší kniha mnoho podnětů k přemýšlení a mohla by být inspirací pro studenty pedagogických oborů či učitele v praxi.