V knize Krysí muž a Vlčí muž se poprvé v českém překladu představují dvě zásadní kazuistiky Sigmunda Freuda. Můžeme na nich mimo jiné sledovat autorovo komplexní uchopení psychoanalytických postupů.

Psychoanalytik Sigmund Freud v textu zevrubně popisuje, interpretuje a hodnotí jevy a témata, která měla pro jeho celoživotní bádání a akademickou práci klíčový význam.

Důležitost spatřuje především v dětské neuróze, nutkavých přáních a nutkavých obavách. Individualita se ozývá rozličným zpracováváním různých druhů a forem nejistot, jako

jsou výčitky, selhání, opuštění, nemoc či smrt, jíž se člověk obává, ale na emoční rovině ji zpracovává například absencí lítosti.

V kauze Krysí muž zmiňuje lékař problematiku hysterie, ta je však vnímána v opozici k nutkavým a obsedantním neurózám. V tomto případě tak nezaujímá zásadní

postavení.

Zcela průkopnický je pro klima dané doby a maskulinní hodnotovou kulturu důraz na samotného pacienta. Právě pacient určuje směr, cestu a tempo léčby a tato metoda snad

i zaznívá jako předzvěst dnešního klientského přístupu.

Sigmund Freud je velmi orientován na nejdrobnější detaily, jež by mohly osvětlit pacientovu motivaci a situační kontext, například popisy vztahů s příbuznými a jejich možná vysvětlení, různé obavy, přání, vzdory, a to přiznané i mimoděk vyslovené. Zároveň se rozsáhle věnuje interpretaci snů.

Vlčí muž pak ještě výrazněji prezentuje základ stěžejních psychoanalytických konceptů. Tato kauza rozpracovává problematiku pramenící v infantilní sexualitě. Analytik prostřednictvím pacienta Hanse propojuje chronologickou osu anální, falické a orální

erotiky a odvozených, celoživotně zpracovávaných závislostí. Prostřednictvím případu prezentuje primární feminitu u mužů, podstatné jsou také vlivy fobie ze zvířat (stejně tak tomu je v první kauze Krysí muž, kde jsou zřejmé krysy, Vlčí muž se vztahuje na širší spektrum zvířecí říše), zvířata figurují i v jiných formách odchylek (sadistické, masochistické sklony). V neposlední řadě se Freud zabývá animálními analogiemi případu pacienta. Poměrně detailně popisuje a interpretuje globálně známé texty pohádek Neposlušná kůzlátka a Červená karkulka, jimiž své postupy ilustruje.

Freud zde také poprvé představuje nové pojetí času, zejména ve vztahu k následné reinterpretaci situace, která v podstatě nikdy není lineární. Rozvíjí práci se vzpomínkami, selekci a fixaci pouze na určitá témata a motivy, variabilní přikládání důležitosti

a rozdílného významu jednotlivým jevům. Opět je důležité, co a proč pacient nezmiňuje nebo sděluje jen mimoděk.

Ačkoliv se mohou dvě uváděné kauzy jevit jako notoricky známé a bezpočtukrát prezentované v odborných kruzích i v populárně-naučné literatuře, slouží jako vhodná a opětovná připomínka Freudových zásadních, formativních a inovátorských přínosů pro

psychoanalytickou oblast.

Na zřetel bychom však měli brát nejen obsah textu, ale i jeho formu, jež je nedílnou součástí sdělovaného prožitku. Každá ze dvou částí předkládá rozsáhlý poznámkový aparát českého překladu i původní autorovy průběžné i následné poznámky k pacientovu případu.

Proporcionálně velké množství poznámek se sice může jevit jako poněkud repetitivní, umožňuje však čtenáři hlubší vhled do pacientova stavu, s přínosnými výklady

a interpretacemi lékaře. Pozornosti neujde ani vysoká kvalita samotného překladu, kdy překladatelé zůstávají věrni dobovým jazykovým specifikům a nuancím, jež

i v jinojazyčném prostředí evokují lehce archaický ráz vídeňské němčiny počátku 20. století a vtahují tak čtenáře do dění dobové analytické rozpravy.

Recenze na knihu Krysí muž a Vlčí muž - Sigmund Freud

Kniha dvou Freudových kazuistik, které názorně ukazují postupy Freudovy léčby, jeho rané myšlenky (Krysí muž z toku 1909, Vlčí muž 1918), způsoby, jak při léčbě neuróz pokračoval. Oba případy nesou názvy podle fantazií pacientů (detaily vám nebudu prozrazovat, ať jste aspoň trochu napjatí) a původní Freudovy poznámky, poznámky samotných pacientů (třeba jakou úlevu pro ně znamenalo to, že Freud věřil jejich duševním onemocněním a zabýval se jimi).

Krysí muž trpí dle dnešní terminologie obsedantně kompulzivní poruchou (v tehdejší terminologii obsedantní neurózou). Freud popisuje začátek léčby, metody, které v léčbě používá, dlouhodobý průběh psychoterapie a hádáte správně - sexualita a dětství pacienta zde hrají velmi důležitou roli.

Vlčí muž trpí dle klinického obrazu hraniční poruchou osobnosti s narcistickými, depresivními a paranoidními rysy a jedná se o nejdelším svědectvím Freudovy psychoanalytické léčby, ve kterém jsou představeny základní koncepty psychoanalýzy. Tento příběh je velmi komplikovaný, vstupuje do něj celá řada rovin, velmi výrazně rovina infantilní psychosexuality a zvláštní vztah s Freudem (Freud jej po mnoho let finančně podporoval).

Některé pasáže byly velmi komplikované a zdlouhavé, ale zároveň oceňuji detaily léčby, které kniha sděluje a pomáhá tak lépe pochopit psychoanalytické smýšlení, protože některá propojení vás jako nepsychoanalytika zkrátka ani ve snu nenapadnou - některé věty jsem si četla 3x, abych se ujistila, že čtu správně :-D. Ačkoli kniha vypráví příběhy lidí, zároveň je představovaná analýza těchto příběhů, původní poznámky ze sezení, tedy jsem občas měla co dělat, abych se v příběhu neztratila. Nic z toho ale absolutně nesnižuje zajímavost těchto Freudových kazuistik a fascinaci, která mě čtením provázela. Málokdy má člověk možnost nahlédnout do původních poznámek psychoterapeutů, natož tak významné osobnosti jako je Freud.

Čtenář drží v ruce dvě slavné kazuistiky Sigmunda Freuda, a sice Krysího muže (poprvé vydané v roce 1909) a Vlčího muže (1918), v českém vydání společně s  Původními poznámkami k případu nutkavé neurózy patřící ke kazuistice Krysího muže. Ty se nalezly po Freudově smrti i přesto, že měl ve zvyku všechny své zápisky pečlivě ničit z důvodu zachování lékařského tajemství o svých pacientech. Jak ostatně zmiňuje doktor David Holub v úvodním komentáři k této knize, právě „léčba Krysího muže Freuda povzbudila k tomu, že se ve své klinické praxi, doposud orientované převážně na hysterické poruchy, více zaměřil také na jedince se závažnými obsedantními příznaky“ (str.9). Díky tomuto nálezu Freudových zápisků se můžeme my čtenáři dnes lépe seznámit s Freudovými prvotními myšlenkami a hypotézami, a tak můžeme proniknout ke zdarům i nezdarům v léčbě nutkavých neuróz.

I přes mé počáteční obavy, zda pro mě nebude text příliš hutný, mohu říct, že kniha příjemně ubíhala. Nerada bych se věnovala obsahu, respektive samotnému ději kazuistického narativu, a to z mnoha důvodů. Osobně, když se prokousávám analytickými texty, je právě jejich propojení s živým příběhem něco, díky čemuž jsem schopna pochopit často pro mě velmi těžce představitelné pojmy a teorie. Nerada bych tak jakýmkoliv komentářem vyzrazovala detaily ze samotného příběhu kazuistiky, neboť si myslím, že patří komplexně k sobě společně se vší teorií, kterou čtenář v knize nalezne. Jistě mnohé z vás napadne, proč Freud pojmenoval své kazuistika právě Krysí a Vlčí muž. I tuto tajemstvím opředenou informaci bych ráda nechala neodhalenou, neboť u mě osobně byla spojena s jakýmsi aha momentem, propojeným s pacientovou historií.

Chci však zmínit jednu věc. Narazila jsem na internetu na několik komentářů, předpokládám, že z řad laické veřejnosti, které označovaly Freudovy myšlenky za dávno překonané, zastaralé či dokonce směšné. Nechci polemizovat o tom, zda Freudovy myšlenky nemohou vzbudit úsměv nebo zda nemohou čtenáři připadat „přitažené za vlasy“. Freudovo kouzlo, alespoň pro mě osobně, však spočívá v naprosté genialitě, s jakou o vnitřních procesech člověka přemýšlí. To nosné v kazuistikách Krysího i Vlčího muže nejsou teorie, se kterými Freud přišel, ale právě okouzlení z toho, jakým způsobem dokázal o svých klientech a jejich vnitřním světě přemýšlet. Fascinující je na Freudovi právě jeho schopnost věci spojovat a hledat příčinné souvislosti mezi symptomem a událostí v minulosti jedince.

Nakonec to, zda měl Freud pokaždé pravdu, nebo se ve svých úvahách pletl, není až tak důležité. Freudovým největším přínosem, myslím, byl jeho jedinečný způsob, jakým se díval na člověka a jeho obtíže. A hodnotit, zda jsou jeho teorie překonané, legrační nebo šílené, mi vlastně připadá trochu irelevantní. Naopak. Bylo by zvláštní, kdybychom se nesnažili překonat teorie vyřčené před sto lety a kdybychom nevynakládali v našem oboru úsilí jeho teorie vyvracet, potvrzovat a rozpracovávat. Ostatně, sám Freud si tohle velmi dobře uvědomoval a bylo to jeho přáním, aby s jeho myšlenkami koketovali a polemizovali jeho nástupci.

Knihu bych doporučila především odborníkům, přínosná může být i laikům se zájmem o psychoanalytickou teorii.