Teorie terapie a osobnosti

Kniha, kterou se budeme zabývat, vychází v nakladatelství Portál a v řadě Klasici, která nás už více let seznamuje s významnými autory a jejich díly z oblasti psychologie a psychoterapie. Řada Klasici je zaměřena do minulosti. Nalezneme zde díla A. Adlera, E. Fromma, S. Freuda, C.G. Junga, A.H. Maslowa a mnoha dalších mimořádných osobností zmíněných disciplín. Čtenář s hlubším zájmem o tyto obory a myslitele tak má usnadněnou cestu ad fontes.

Recenzovaná kniha je v pořadí třetí publikací amerického psychologa a psychoterapeuta Carl Ransoma Rogerse (1902-1987), vydanou v řadě Klasici. Prvé dílo Způsob bytí měli naši čtenáři k dispozici od stejného vydavatele r. 2014, druhé Být sám sebou pak v r. 2015. Nyní vydaná publikace obsahuje teoreticky významné statě z celého období Rogersova života, statě, které dosud nebyly přeložené do češtiny. Znamenají tak doplnění a rozvinutí toho, co u nás bylo již dříve uveřejněné.

Autor je považován za významného humanistu XX. století, jenž stál u zrodu hnutí humanistické psychologie, vzniklého v USA počátkem 60. let minulého století. Jeho úvahy a myšlenky o vývoji světa a člověka, včetně názorů na pozitivní lidské založení, lidskou odpovědnost, vzájemnou podporu a pomoc, jsou pro nás i nyní, v době pandemie, povzbudivé. Teorie a praxe psychoterapeutické pomoci se uplatňuje i v rámci poskytované krizové intervence a v poradenství.

Carl R. Rogers je myslitel širokého záběru. Ve světě psychologie a psychoterapie je znám jako zakladatel a plodný teoretik vlivného psychoterapeutického směru, postaveném na empirickém výzkumu průběhu a výsledku psychoterapeutického procesu. Zobecněním dosažených výsledků pak dospívá k návrhu obecné teorie meziosobních vztahů s přesahem do výchovy, společenského i politického života. Diskutovaný směr, sám jeho zakladatel, nakonec nazval na osobu (člověka) zaměřeným přístupem (person centered approach).

Editorka knihy, Pavla Le Roch, ji rozdělila do pěti částí a řady kapitol. Literatura je uvedena za každou kapitolou zvlášť. Celá publikace pak končí věci znalým doslovem Daniely Rös Šiffelové, v němž je m.j. nastíněn i další vývoj směru až po současnost.

Prvá část recenzované práce se nazývá Terapeutický vztah a obsahuje Rogersovy časné názory (z r. 1942) i jeho pozdní příspěvky (z r. 1986).  Prvý a druhý převzatý příspěvek z r. 1942 se jmenuje Novější psychoterapie a Direktivní versus nedirektivní přístup. Ze závěru Rogersova života pak pocházejí články Reflexe pocitů a přenos  a  Na klienta/člověka zaměřený přístup k terapii.

V prvé části sledujeme vývoj Rogersova myšlení formovaného výzkumy i prací s různými typy klientů, stejně tak jeho osobním životem a zkušenostmi. Diskutována je problematika direktivity, reflexe pocitů klienta a přenosového vztahu během léčby. V závěrečné kapitole prvé části z r. 1986 jsou stručně vyjádřeny hlavní zásady účinného vedení psychoterapeutického rozhovoru, ilustrované na přepisu (a komentování) výňatků jedné terapie.

Lze shrnout, že Rogersův přístup je založen na základní důvěře v lidské založení, jehož součástí je aktualizační tendence, znamenající sklon k růstu, rozvoji a uskutečňování pozitivního potenciálu – každého z nás. Toto vše se podpoří a působí léčivě, pokud terapeut ve vysoké míře a současně projevuje vůči klientovi následující tři postoje: prvým je být ve vztahu sám sebou, tedy jedincem neskrývajícím se za profesionální masku. Jde o opravdovost, ryzost a kongruenci. Za druhou žádoucí charakteristiku terapeuta  ve vztahu ke klientovi považuje jeho bezpodmínečné přijetí, tedy podmínky si nekladoucí akceptaci, při zachování nesoudícího postoje a klientova ocenění jakožto principielně  hodnotného člověka. Třetím postojem ve vztahu ke klientovi je empatické porozumění, projevující se tím, že terapeut přesně vnímá pocity a osobní významy, jež klient prožívá, z nichž některé se mohou nalézat i mimo jeho vědomí. Empatické porozumění, které terapeut klientovi průběžně sděluje, patří  mezi nejmocnější síly působící ve směru žádoucí změny osobnosti a chování.

Léčebný vliv předchozích postojových charakteristik v chování terapeuta byl opakovaně prokázán a ačkoliv jsou subjektivní povahy, lze je považovat za obecně platné. Autor upozorňuje v druhém příspěvku kapitoly i na další skutečnost, jež, jak sám uvádí, dosud nebyla empiricky zkoumána a která má, dle jeho posouzení, mimořádný terapeutický potenciál.  Je jí osobní zkušenost, již nazval přítomností (prézentismem). Představuje transcendentální zážitek duchovní povahy, kdy subjektivita jednoho se dotýká a snad i částečně splývá se subjektivitou druhého. K tomuto jevu dochází v dyadickém vztahu i v rámci skupiny.

Druhá část knihy nese název Člověk v procesu. Obsahuje Rogersův příspěvek z r. 1964, v němž uvažuje o procesu lidského rozhodování, hodnocení, přičemž předkládá některá důležitá pozorování, učiněná v rámci své psychoterapeutické praxe. Jedná se tedy zejména o vlastní odbornou zkušenost a autor upozorňuje, že jde zatím o vědecky neprokázané hypotézy.

Hodnotový systém člověka a z něho vycházející proces posuzování určitých skutečností, tedy jejich přijímání nebo naopak odmítání (či indiferentní postoj), jsou dány vrozenou (biologicky danou) moudrostí organismu na straně jedné a na straně druhé vnějšími sociálními vlivy (rodina, škola apod.). Malé dítě upřednostňuje zážitky, které udržují, podporují a rozvíjejí jeho organismus (např. jídlo, bezpečí) a naopak odmítá ty, jež těmto cílům neslouží (např. bolest, náhlé hlasité zvuky). Při jejich hodnocení dítě vychází především ze sebe samého, ono samo je centrem tohoto procesu. Postupně, vlivem výchovy a vnějších sociálních vlivů stále více usiluje o získání a udržení lásky, přijetí ostatními a úcty ze strany blízkých osob. Nakonec se vzdává vlastního hodnocení a umisťuje je do druhých lidí, jejichž pohled, postoje a hodnoty přebírá, což může být v rozporu s hodnocením, vycházejícím z něho samého (z tzv. organismické, vrozené moudrosti organismu). Často pak dojde k nesouladu mezi prožíváním jedince a převzatými koncepty (postoji, názory),  na kterých pak o to více lpí. Takto dítě ztrácí kontakt se sebou samým a přestává si věřit. Dle Rogerse je předchozí součást základního odcizení moderního člověka od sebe samého, což je důvodem k zamyšlení. Jedním z významných cílů terapie je právě tento stav překonat a dospět k tomu, že jedinec se na prvém místě řídí vlastním prožíváním a z něho plynoucím hodnocením skutečností. Zralý člověk je otevřený svému prožívání a vnitřnímu subjektivnímu světu, jím se řídí a na základě vnitřní naladěnosti se rozhoduje a volí. Nemusí proto vyhovovat očekávání druhých osob, sebe sama si cení a kladně se hodnotí, preferuje hluboké meziosobní vztahy atp.

Autor předkládá hypotézu, že v prostředí podporujícím osobní růst upřednostňujeme socializované cíle (s ohledem na druhé) a rozvíjíme se ve směru aktualizace a dosahování vlastních pozitivních možností. To je žádoucí i z evolučního hlediska, preferujícího přežití druhu. Carl R. Rogers se domnívá, že diskutované charakteristiky jsou interkulturální povahy, platí univerzálně jako součást lidské psychické výbavy.

Třetí část publikace se jmenuje Teorie a obsahuje dva příspěvky: první je z r. 1957 a nese název Nutné a dostačující podmínky terapeutické změny osobnosti, druhý, výrazně delší článek, je datován r. 1959 a jmenuje se Teorie terapie, osobnosti a mezilidských vztahů, jak se vyvinula v rámci přístupu zaměřeného na klienta. V těchto letech Carl R. Rogers intenzivně tříbil své názory a pracoval na pojetí osobnosti, mezilidských vztahů, včetně vztahu psychoterapeutického.

V prvém příspěvku s názvem Nutné a dostačující podmínky terapeutické změny osobnosti přichází se svými základními východisky včetně toho, jak chápe vědecké poznání. Těžiště spatřuje ve výzkumu, tvořícím základ procesu formování teorie, zavádí v širokém rozsahu metodologii Q třídění atp.  Zdůrazňuje, že teorie se stále vyvíjí a bude vyvíjet zejména díky novým poznatkům přicházejícím z oblasti výzkumu. Opakovány jsou výrazy vědecký, testování hypotéz, operacionální definování a další. Z teorie lze odvodit konkrétní hypotézy, které jsou buď dokazatelné, nebo vyvratitelné a tato cesta je i Rogersovou cestou.

Cílem vědecké práce, jež je zkušenostní a současně výzkumné povahy, je zjistit, jaké jsou nutné a dostačující podmínky terapeutické změny osobnosti, zejména ve významu její konstruktivní změny ve struktuře (lepší integrace, méně vnitřních konfliktů ad.). Dospívá k šesti podmínkám konstruktivní změny osobnosti: dvě osoby musí být v psychologickém kontaktu (vzájemně se vnímají a musí být schopné a ochotné spolupracovat), klient je ve stavu inkongruence, tedy nesouladu mezi zážitkem organismu a sebeobrazem, jenž má tento zážitek odrážet a bývá snadno zranitelný a úzkostný. Terapeut je kongruentní (autentický) a vnitřně integrovaný, klienta bezpodmínečně pozitivně přijímá, plně ho respektuje, je vůči němu vysoce empatický a o jeho prožívání s ním komunikuje. Klient musí vnímat, že je terapeutem beze zbytku akceptován, stejně jako jeho snahu po porozumění vcítěním. Předchozí podmínky musí být všechny splněny současně, byť v různém stupni, jinak  ke konstruktivní změně  osobnosti nedojde.

Autor v této části knihy podrobněji rozvádí problematiku psychoterapeutického vztahu, situace a stavu klienta, terapeutovu opravdovost ve vztahu, bezpodmínečné pozitivní přijetí a okolnosti klientova vnímání projevů terapeuta.

Carl R. Rogers přichází s hypotézou, že jakákoliv účinná psychologická léčba  působí v osobnosti a chování člověka obdobné změny. Naší snahou je nalézt právě to, co je prokazatelně účinné, tedy nutné, nezbytné a vlastně dostačující. Upozorňuje, že různé psychoterapeutické metody, techniky, postupy (např. analýza přenosu, práce se sny) jsou možné a z jeho pohledu přijatelné, pokud se  v nich uplatňují žádoucí postoje terapeuta ve vztahu ke klientovi. Současně upozorňuje, že mnohé z toho, co je považováno za terapeuticky žádoucí, dle jeho teorie a názorů účinné vůbec nemusí být a je nepodstatné. Opakovaně připomíná, že jeho teoretické závěry jsou vlastně hypotézami a odpovídají současné úrovni poznání, které musí být dále podrobeno kritickému a vědeckovýzkumnému zkoumání.

V této části publikace je pojednáno i o problematice diagnostikování klienta před léčbou, autor se k ní staví spíše odmítavě jako k něčemu, co je u tohoto typu psychoterapeutické léčby zbytečné. Také upozorňuje, že člověk se psychoterapeutem stává díky vlastní zkušeností s terapií, proto každý vzdělávací program musí obsahovat i sebezkušenostní část. Pouhé informace nestačí ke kvalifikované psychoterapeutické práci.

Druhý příspěvek datovaný r. 1959 a nazvaný Teorie terapie, osobnosti a mezilidských vztahů, jak se vyvinula v rámci přístupu zaměřeného na klienta, je v recenzované knize nejrozsáhlejším textem a představuje doplnění a rozvinutí předchozího pojednání o nutných a dostačujících  podmínkách terapeutické změny osobnosti.. Autor sám sebe představuje jako empiricky, výzkumně a exaktně pracujícího psychologa se snahou přinášet důkazy empirické a především výzkumné povahy. Zkušenost je pro něho autoritou nejvyšší.

V druhém příspěvku předkládá ucelený a propojený pohled na všechny důležité otázky, předpoklady a zjištění. Je to vlastně „Rogers v kostce“. Kapitola začíná životopisem autora, včetně jeho profesionální dráhy. Následují názory na vědu a vědeckou práci.  Hlavní pozornost věnuje definicím a vysvětlením základních konstruktů (kategorií). Jako hlavní konstrukty uvádí: aktualizační tendenci, zážitek, uvědomění, já (self), inkongruenci, reakci na obranu, kongruenci, bezpodmínečné pozitivní přijetí a podmínky ocenění. Jim podřazuje dalších čtyřicet teoreticky významných pojmů, z nichž mnohé jsou fenomenologické povahy. Kupříkladu: prožívání pocitu, uvědomění, zážitek sebe sama, úzkost, ohrožení, potřeba pozitivního přijetí, empatie, organismický  proces hodnocení – a ve výčtu by bylo možné pokračovat. Carl R. Rogers jednotlivé kategorie komentuje, uvádí zdroje, z nichž čerpal při  jejich utváření a zejména výzkumy, jež jeho teorie podporují. Důraz klade na vědecký výzkum, snaží se definovat operacionálně, píše o nezávisle a závisle proměnných. Zvláštní pozornost soustřeďuje na model osobnosti, včetně jeho vnitřní dynamiky ve vývoji i aktuálně. Vyjadřuje se, že při plném rozvinutí této teorie by bylo možné specifikovat funkční vztahy mezi proměnnými s matematickou přesností. Teoreticky zajímavá a prakticky významná je Rogersova teorie plně fungujícího člověka, jehož charakteristiky jsou intencí – cílem terapie. Plně fungující člověk je optimálně adaptován, zcela kongruentní a plně otevřen vlastnímu prožívání. V této části je na několika stránkách pojednáno o teorii interpersonálních vztahů vycházející z jeho postulátů, uvádí jejich aplikaci v rodinném životě, vzdělávání, učení, vedení skupin atp. Závěrem pak čtenáře seznamuje s vlastním pohledem na výzkum, zabývá se problematikou kvantifikace v psychoterapii a uvádí, že v současné době téměř neexistují výzkumné důkazy, jež by zpochybňovaly jeho teorie a názory.

Čtvrtá část knihy je pojmenována Pomáhající profese. Původní text byl publikován v r. 1970 a obsahuje Rogersovy zkušenosti s prací ve skupině. Je napsána osobně, živým a bezprostředním jazykem. Příspěvek je plný zajímavých postřehů, krátkých ukázek z rozhovorů a dění na skupinách, jimiž autor přibližuje skupinový proces a vlastní roli.  Rozsahem patří přeložená stať mezi nejkratší texty recenzované publikace.

Skupině  Carl. R. Rogers zcela důvěřuje a považuje ji za organismus vlastnící představu o směru svého vývoje. Úkolem facilitátora je tento směr a vývoj usnadňovat a podporovat. Čím dál tím více se stává facilitátor členem skupiny i facilitátorem v jednom, projevuje psychoterapeutické postoje a stává se svým chováním a spontaneitou modelem pro ostatní. Na počátku vývoje skupiny má za úkol vytvořit atmosféru bezpečí a přijetí tím, že  soustředěně naslouchá a přijímá skupinu jako celek. Zdůrazněn je autentický projev facilitátora a jeho vystupování na základě skutečně vnitřních pocitů (ohleduplnost a taktnost vůči druhým jsou samozřejmostí). Ostatní konfrontuje se zvláštnostmi jejich chování, poskytuje jim zpětnou vazbu. Vyhýbá se interpretujícím poznámkám, ať již ve vztahu ke jednotlivým členům skupiny, nebo skupině jako celku. Autor m.j. uvádí, že pohyby jeho těla mají být co nejpřirozenější, spontánní, fyzický kontakt (např. pohlazení, chlácholení) s druhými členy je možný, pokud to tak opravdu prožívá a chování je ku prospěchu druhého. Skupina má i nebývale velký terapeutický potenciál. Popisuje též nežádoucí projev a postupy facilitátora – kupříkladu jeho emoční neúčast, manipulaci, interpretování.

Pátý a závěrečný příspěvek v publikaci se nazývá Filozofie člověka a je rozsahem nejkratší. Jedná se o poznámky uveřejněné v r. 1957 v  reakci na diskusi několika odborníků.

Carl R. Rogers konstatuje, že hodnotová orientace je filozofickým základem každé psychoterapie, stejně jako názor na lidskou přirozenost. Odmítá přesvědčení psychoanalytiků o zlém a nebezpečném založení lidské bytosti. Dle autora není člověk tabulou rasa ani poddajnou hmotou, kterou lze vytvarovat do jakékoliv podoby. Obohacen o zkušenosti z psychoterapie, nesené v duchu jeho zásad, dospívá k závěru, že lidské charakteristiky se dědí a lze je popsat výrazy: pozitivní, zaměřený vpřed, konstruktivní, realistický a důvěryhodný. Uvádí i další obecně lidské vlastnosti a tendence, jako snahu dosahovat harmonie, spolupracovat, posouvat se od závislosti k nezávislosti atd. Člověka rozhodně nehodnotí jako bytost iracionální, destruktivní, ba spíše naopak. Psychoanalytický obraz jedince dává do souvislosti s vlastní výcvikovou zkušeností psychoanalyticky orientovaných terapeutů a pozdější jejich praxí, neboť sami nezažili a ani druhým později neposkytovali vřele přijímající vztah, usnadňující přijmout negativa jako smysluplnou, přijatelnou a konstruktivní část sebe sama. Jen v neohrožující a vřelé atmosféře  psychoterapeutického vztahu, s nímž Rogers přichází, se může klient vyvíjet svobodně a o sobě skutečně rozhodovat.

Součástí recenze bývá i kritické zhodnocení obsahu, od kterého bych v tomto případě ustoupil, neboť se jedná o historii a samotný další vývoj psychoterapie (i té rogersovské) ledacos doplnil a upřesnil. Sám Rogers tuto skutečnost předjímal a očekával. Poznání v této oblasti prostě pokročilo. Snad zbývá podtrhnou, že byl pravděpodobně prvním psychologem, jenž vědecky zkoumal průběh psychoterapie a jeho výsledek. Hledal a nalézal obecně platné a účinné proměnné, vyskytující se i u ostatních psychoterapeutických škol, čímž kladl základy obecné teorii psychoterapie.  Zbývá dodat, že v posledních létech svého života se stále více věnoval společenským a politickým aktivitám. Psychologii dokonce nazval subversivní vědou.

Po stránce editorské a redakční je publikace provedena s pečlivostí, vlastní nakladatelství Portál.

Knihu lze jednoznačně doporučit psychologické, pedagogické a lékařské obci.