Umění milovat

Umění milovat

Fromm, Erich

Portál, 2015

235 Kč200 Kč

Skladem

plusminusPřidat do košíku

Anotace

Láska ve všech svých formách představuje základ tvořivé síly, aktivní péči o život, odpovědnost za život a úctu k životu. Praktický prožitek lásky má podobu čistě osobního zážitku, jenž může pociťovat pouze každý sám a ze svého nitra. Hlavní podmínkou pro dosažení tohoto citu je překonání vlastního narcisismu a následné získání schopnosti osvojit si objektivní obraz: vidět lidi i věci takové, jací skutečně jsou. Umění milovat závisí na schopnosti růst, vyvinout tvůrčí orientaci vůči světu i vůči sobě. Niterný proces však vyžaduje radikální společenskou změnu, která umožní splynutí milující povahy člověka s jeho společenskou existencí.
Erich Fromm (1900–1980) byl původem německý sociální psycholog, sociolog, humanistický filozof a demokratický socialista, spojený s tzv. frankfurtskou školou a s kulturní psychoanalýzou. Mezi jeho nejznámější knihy patří Strach ze svobody (Portál, 2014), Umění milovat, Anatomie lidské destruktivity, Mít, nebo být.

Bibliografické údaje

  • Autor:

  • Nakladatel:Portál

  • ISBN:978-80-262-0806-8

  • Počet stran / vazba:136 / Brožovaná

  • Rok vydání:2015

  • Kód:21202701

  • EAN:9788026208068

  • Obálka v tiskové kvalitě:Stáhnout

Čtenářské recenze


  • Fromm, Erich: Umění milovat - autor recenze: TOMÁŠ HUPKA

    https://dennikn.sk/blog/2222840/schopnost-milovat/?ref=list

    Dnes si priblížime knihu od Fritza Riemanna Schopnost milovat z vydavateľstva Portál, v ktorej skúma aké mechanizmy v detstve ovplyvňujú našu schopnosť milovať a ako sa to prejavuje neskôr v našom živote a čo s tým môžeme robiť. Ten proces nie je nemenný. V detstve sú položené základy, ktoré sa rozvíjajú v puberte a počas dospievania a ktoré možno prehodnotiť aj neskôr po neúspešnom vzťahu. Mnohé „veci“ sa vyberajú zlým smerom už v detstve a preto dnes začneme práve tam…

    Láske sa učíme od rodičov

    Čo si vlastne predstavujem pod láskou? Schopnosť milovať je nám daná. Je to aktivita, nie stav. Som zamilovaný, je stav. Milujem, to je aktivita. Láska sa prejavuje skutkami. Milovať znamená nosiť toho druhého v srdci a chcieť pre neho to, čo je dobré. Láska je oveľa viac než inštinkt, či sexuálny pud. Tie patria k láske, ale láska ich presahuje. V láske sa prejavuje človek a celá jeho osobnosť.

    Láska nás vytrháva z egoizmu. Vedie nás k tomu, aby sme prekročili seba. Aby sme od „ja“ prešli k „ty“ a spolu vytvorili „my“. Láska sa spája s potrebou odovzdať seba (ako dar) a zachovať seba. Je to neustály proces odchodov a návratov, kde „ja“ obohacuje „ty“. Vzdialenie prináša túžbu, tá vola po naplnení, návrat prináša naplnenie a opäť prichádza k odchodu, aby sa opäť objavila túžba. Pre túžbu je dôležité, aby sa striedali okamihy, kedy sme spolu a kedy sme každý sám. Je to tiež však výzva po tom, aby obaja ostali sami sebou, aby v tom druhom nezanikli. S láskou sa spája zdieľanie. Musíme byť schopní odovzdávať a aj prijímať.

    Schopnosť milovať je nám daná. Ale rozvíjame ju, učíme sa jej ako dieťa. V najväčšej miere sa spája s matkou, je však pozitívne, že v poslednom čase sa v tejto „veci“ začínajú viac angažovať aj otcovia. Spoľahlivá prítomnosť, náklonnosť, pocit bezpečia a istoty sú kľúčové pre schopnosť milovať. Ale aj pre zdravý vývoj dieťaťa. Materiálne zázemie je dôležité, ale láska je dôležitejšia. Bez lásky dieťa chradne, aj keď mu po materiálnej stránke nič nechýba. Dieťa je na začiatku svojej cesty doslova závislé na rodičoch. Až časom sa vyberie cestou, kedy táto závislosť začne slabnúť. S láskou sa spája potreba obetovať sa. Na začiatku sa obetuje predovšetkým matka. Dieťa sa obetovaniu učí neskôr. Dieťa sa láske učí od rodičov. Najprv musí byť milované, aby samé neskôr milovalo.

    Láska bez podmienok a s podmienkami

    Odovzdať seba a zachovať seba, sú dva protikladné princípy, ktoré by sa nikdy z nášho života nemali vytratiť. Dôležité sú oba a dôležité je, aby ani jeden z nich nemal „navrch“. Ak by sme kládli dôraz len na odovzdanie, v podstate by sme sa rozplynuli v tom druhom. A ak by sme kládli dôraz len na zachovanie seba, potom by sme mali problém nadviazať vzťah. Žili by sme len pre seba.

    Dieťa je na začiatku svojej cesty odkázané na rodičov. Nie je toho veľa, čo by im mohlo odovzdať, okrem svojich prejavov a pozornosti. Neskôr príde obdobie, kedy v snahe zapadnúť do rodiny, ale aj kolektívu bude musieť čoraz viac sa obetovať a tak nájsť rovnováhu medzi obetou a presadením seba.

    Prvý problém spojený s láskou rodičov je ak bránia dieťaťu, aby sa začalo odpútavať od závislosti, ktorú na nich má. Ak dieťa pociťuje smútok ako dôsledok toho, že začína ísť vlastnou cestou, potom to jeho proces dozrievania naruší. Buď vyrastie medzi ním a rodičmi priepasť, alebo sa na nich začne fixovať a nebude schopné byť (časom) samostatné. Je to žiaľ spojené s rodičovstvom, že dieťa v určitom okamihu zraní lásku rodičov tým, že začne ísť svojou cestou a to puto sa začne meniť. Hoci potrvá ešte dlho, kým dospejú k tomu stavu, že budú pre seba rovnocennými „partnermi“.

    Dieťa sa postupne začne osamostatňovať. Tým sa bude meniť aj vzťah medzi dieťaťom a rodičom. Ale aj prístup rodiča k dieťaťu. Aby sme v dospelosti nemuseli viesť v podstate dospelého človeka za ručičku. Rodičia sú pre dieťa kľúčoví pri jeho snahe otvárať sa iným ľuďom. V rodičoch však dieťa potrebuje ten bezpečný prístav, keď sa vo svete zraní. Ten proces od lásky rodičov ktorá dáva a miluje – k láske ktorá aj požaduje a ktorá môže byť aj vypočítavá, tá konfrontácia so svetom mimo rodinu je náročná. Ale vďaka láske rodičov je možné to zvládnuť.

    Láska ktorá prijíma a dáva je láskou, ktorá je pre dieťa tým najlepším základom do života. Láska ktorá rozmaznáva, je často vedená pocitom previnenia. Niečo kompenzuje, najčastejšie nedostatok času venovaného dieťaťu. Je tiež láskou, ktorá zväzuje – dieťa dostáva, aby neskôr vracalo. Problémom je aj láska, ktorá sa snaží dieťa uchrániť pred všetkým nebezpečenstvom. Je v tom kus nedôvery. Ale hlavne, dieťa sa „neoťuká“ a neskôr nedokáže byť samostatné. Ostane dieťaťom odkázaním na svojich rodičov. Potom máme lásku, ktorá dieťa núti ísť istou cestou, ktorú si rodičia preň vysnívali. Možno je v tom aj kus kompenzácie za to, čo oni sami túžili a nemohli. Dieťa však nie je samo sebou. Akoby ho obetovali pre niečo. Ako má mať pocit, že je vzácne?

    Problémom je aj láska, ktorá nedá dieťaťu dýchať – kedy rodič do všetkého zasahuje a do všetkého sa stará. Nie je tu zdravý odstup. Ako sa má dieťa naučiť samostatnosti, ak mu nedovolíme kráčať a áno, aj sa popáliť. To k tomu patrí. Ako má objaviť vlastné túžby a potreby? A problémom je aj situácia, kedy rodičia nemilujú len láskou rodičovskou, ale aj partnerskou. Dieťa im kompenzuje lásku partnera. Tu je riziko, že dieťa si v budúcnosti bude hľadať partnera na obraz rodiča, aby mu kompenzoval rodiča, ktorý bol vlastne partnerom. Alebo nebudú mať problém niekomu prebrať partnera, pretože vlastne už to raz zažili… Už raz prebrali jedného rodiča druhému a v niečom ho nahradili ako partnera. Prečo by sa to nemohlo zopakovať? Okrem toho, pokiaľ je dieťa pre rodiča partnerom, tak rodič sa snaží odohnať potenciálnych partnerov, pretože na nich žiarli a nechce sa o dieťa s nimi deliť.

    Rodičia a ich láska je na začiatku cesty, kde sa dieťa učí milovať. Vďaka ich láske sa učí láske, ktorá prijíma a ktorá sa obetuje – láske bez podmienok. Neskôr k tomu pribudnú aj hranice. Ale láska, tá by sa nikdy vytratiť nemala. A je kľúčom pre ochotu otvoriť sa milovať. Rodičia sú tiež istým vzorom a dieťa si vďaka nim začne utvárať predstavu o tom, koho vlastne hľadá a s kým by chcelo nadviazať vzťah (neskôr to bude korigované kamarátstvami a prvými vzťahmi).

    Láska a sexualita

    Máme za sebou storočia, kedy sexualita bola tabu. Ako môžete získať zdravý vzťah k niečomu, čo neexistuje? Posledné storočie sa zas spája s otvorenosťou, kedy sa skoro všetko smie. A tak pre zmenu to vyzerá, akoby sexualita bola niečím samostatným, čo možno voľne praktizovať bez lásky.

    K nájdeniu zdravých hraníc nepomáha ani vyzdvihovanie čistej lásky bez sexuality – akoby pre sexualitu vlastne ani nebolo miesto. A tak sa vlastne ani nemožno čudovať, že si začala žiť vlastným životom. Potláčanie nie je cestou, pretože to čo potláčame, sa skôr či neskôr prihlási k slovu ale s takou intenzitou, že môže byť problém tomu dať smer.

    Dôsledkom potláčania bolo, že sa človek často cítil previnilo. Cítil sa previnilo, keď zlyhal. A keď bol úspešný, mal tým našliapnuté k neuróze. Nahota, zmyselnosť, rozkoš, túžba a potešenie zmyslov, to všetko k láske patrí, ale buď to bolo degradované, alebo preto nebolo miesto.

    Približne v šiestom roku života sa dieťa začne pomaly vyrovnávať so sexualitou. Ak tu nastane problém, môžu v sexualite ostať prázdne miesta, ktoré si ponesie so sebou. Dieťa potrebuje pocit, že je milované. Ak ho nemá, potom bude hľadať náhradu, či už smerom von (napríklad iný človek, starý rodič), alebo do vnútra (seba). Láska, to je túžba, slasť, ale aj obeta. Ak dieťa nebude milované, potom jeho láska bude narušená. Začne čoraz viac sa zameriavať na seba. Bude klásť dôraz na uspokojenie seba. Ten druhý ak vôbec bude, bude len predmetom. Vážne sa tým naruší schopnosť nadviazať a vytvoriť vzťah. Mnohí ľudia práve preto prechádzajú zo vzťahu do vzťahu.

    V období šiesteho roku sa dieťa začína vyrovnávať s dvoma pudmi – exhibicionizmus a voyerizmus.Teda nahota a dráždenie pohľadom. Oni neskôr dostanú priestor v zdravej sexualite pri zvádzaní a predohre. Ak však budú narušené, môžu viesť k sexuálnej poruche, teda k exhibicionizmu a k voyerizmu (čo je fetiš, pretože láska neokorenená týmto spôsobom nie je pre nich láskou)… Ale aj skupinový sex nemá ďaleko od fetišizmu, sú v ňom predsa prítomné oba prejavy…

    Medzi štvrtým a šiestym rokom sa dieťa vyrovnáva so svojou pohlavnosťou. Je zvedavé, kde sa berú deti a aké sú rozdiely medzi mužom a ženou. Čo myslíte, o čom je hra na doktora? Aj keď je nevinná…

    Pokiaľ dieťa nedostane lásku, začne sa obracať k sebe – k sebaláske. To je neskôr cesta k autoerotickým formám sexuality. Teda uspokojenie seba, bez ohľadu na druhého. Slasť, alebo ak chcete uspokojenie, sa tu oddelilo od lásky a prevzalo vedenie. Tu niekde vzniká priepasť medzi odovzdať a vziať, medzi láskou a „len“ sexom.

    Čím menej lásky dieťa dostalo, tým viac bude hľadať náhradu a bude to robiť spôsobom, kedy do centra postaví seba a ten druhý bude len predmetom, čo je veľmi zlý začiatok vzťahu a veľmi rýchlo vedie k jeho koncu.

    Láska dozrieva

    Ak rodič dieťa miluje a ak mu venuje čas, potom sa môže rozvíjať k plnosti a časom samé dokáže milovať. Dôvera, neha, vďačnosť, túžba byť na blízku, túžba obetovať sa a zároveň rozvíjať seba – tomu všetkému sa dieťa učí od rodiča, ak láska rodiča je práve takou. Je pochopiteľné, že tá láska sa premieňa. Na začiatku je dieťa úplne na rodičovi závislé. A ako sa od neho odpútava, učí sa samostatnosti, aby neskôr dokázalo obetovať sa, ale aj hájiť seba. Preto je dôležité, aby sa ten vzťah vyvíjal a reagoval na dozrievanie dieťaťa. Ľahké to nie je a nie je ľahké ani odhadnúť mieru. Opora v rodičoch, láska bez podmienok, to všetko dieťaťu pomáha čeliť frustrácií a sklamaniu, hnevu a agresií, ale aj strachu – to sú veci, ktoré zažíva keď začína prekračovať rodinný prah. Aby v tom uspelo a nezľaklo sa, potrebuje oporu v rodičoch. Pomáha mu, ak od rodičov dostalo uistenie o ich láske – to že môže byť sebou a že naďalej bude milované. Táto láska ktorá prijíma a dovoľuje druhému aby bol sám sebou, je neskôr kľúčová pre túžbu priľnúť k jednému človeku a vytvoriť s ním vzťah

    Byť milovaný a milovať

    Ako dieťa rastie, čím ďalej tým viac zakúša hranice medzi tým, čo chce a čo môže. Učí sa hraniciam. Hranice dostáva v podobe príkazov a zákazov. Zakúša tiež, že okolie mu nebráni v tom, aby sa prejavilo. Zisťuje, že prekročenie hraníc má dôsledky. Ale dôležité je, aby napriek ich prekročeniu nebol ohrozený pocit, že je milované. Učí sa rozlišovať dobro a zlo. Je konfrontované s odmenou a s trestom. Dieťa prežíva skúsenosť, že to ako veľmi je milované, ovplyvňuje ono samo tým, ako sa správa a dodržuje hranice. Učí sa byť hodné lásky. Tento krok je dôležitý, aby sa človek naučil zodpovednosti a aby neskôr do vzťahu vstupoval ako samostatná bytosť – aby neočakával, že ten druhý všetko porieši za neho. V tomto období sa kladie základ toho, aby dieťa na jednej strane sa utvrdilo o tom, že je rodičmi prijímané a milované a že to že začína byť samé sebou ovplyvňuje to, ako veľmi je milované, ale láska je tam aj v okamihu, keď zlyhá a sklame. Jednoducho musí neskôr vstupovať do vzťahu s tým, že ponúka a očakáva lásku, ktorá je bez podmienok, teda láska ktorá prijíma – nemilujem ťa preto, že splníš to a to, milujem ťa preto, lebo si. Ak toto presvedčenie chýba, ľahko prejdeme k náhradám. Milujeme toho druhého pre postavenie, pre majetok, či pre iné výhody (pre nás), ale nie preto, aký naozaj je. A máme problém prijať to, že by niekto miloval nás. A tak buď robíme všetko preto, aby sme si lásku zaslúžili, alebo sa vyhýbame dlhodobým vzťahom, pretože sa bojíme sklamania. Alebo ešte lepšie, my sme tí kto pomerne rýchlo a nečakane ukončí vzťah, keď si vezme to, po čom túžil…

    Utvrdenie sa v identite a v preferencií

    Medzi štvrtým a šiestym rokom dieťa začína byť malou osobnosťou – hľadá vzory a chce, aby bolo brané ako osobnosť. Dochádza tu ku konfrontácií s druhým pohlavím. O jedného rodiča sa snaží a druhého vníma ako súpera.. Obidvoch však vníma ako vzor mužnosti či ženskosti. Identifikuje sa s nimi a všíma si ich vzťah – ako k sebe pristupujú. V puberte na to všetko nadviaže a rodiča začne nahrádzať inými osobami. Ak mu bolo umožnené rozvíjať zdravo svoju sexualitu. Zdrojom mnohých problémov býva, ak dieťa nie je prijaté. Ak ho neprijme rodič rovnakého pohlavia, môže pochybovať o svojej mužnosti, či ženskosti. A ak ho odmietne rodič opačného pohlavia, môže to otriasť jeho presvedčením, že je hodné lásky. V prvom prípade sa môžu objaviť pochybnosti o sebe, svojej identite a v druhom o tom, či sme hodný lásky. Ak od rodičov nedostaneme lásku, ak nás odmietnu, potom sa budeme báť nadviazať vzťah, pretože sa budeme báť ďalšieho odmietnutia. Dokonca tu môže prísť k odlišnostiam v preferencií sexuálneho partnera, prípadne k nepriateľstvu voči opačnému pohlaviu. Mnohí vlastne vstupujú do vzťahu, aby sa „pomstili“ opačnému pohlaviu. Nebezpečenstvom sú aj vzťahové trojuholníky, keď rodič zasahuje do vzťahu potomka, alebo ak si potomka pripútal. Ako veľmi nás určuje minulosť! Keď príde puberta, pre rodiča je výzvou nežiarliť na potomka, ktorý má rovnaké pohlavie. Pre druhého rodiča je zas výzvou ostať rodičom a pritom oceniť mužskosť či ženskosť. Tie hranice boli zreteľnejšie, keď sme mali dieťa a rodiča na začiatku cesty, ako keď dieťa má 18 rokov… Pre dieťa na začiatku cesty bol rizikom vzťah k rodičovi opačného pohlavia, pretože nebol len otcovský, či materský. Pre mnohých rodičov je tento vzťah rizikom na prahu dospelosti, kedy vekový rozdiel nie je tak podstatný.

    Výber partnera

    Rozmýšľali ste niekedy nad tým, podľa čoho si vyberáme partnerov?

    Pokiaľ sme dostali skutočnú lásku, potom hľadáme vzťah, ktorý by bol o takejto láske. Pokiaľ sme ju nedostali, potom hľadáme náhradu. Buď sa zameriame na to, aby sme dostali to, čo chceme a je nám jedno, či vzťah pretrvá. Alebo si partnera vyberáme podľa iných kritérií, než by bolo vhodné. Napríklad podľa majetku, ale aj postavenia, či vonkajšej kráse…

    Keď sa povie prvý vzťah, väčšine ľudí napadne prvý vzťah v puberte, či na prahu dospelosti. Ale náš prvý vzťah bol s rodičom opačného pohlavia. A to ovplyvňuje našu predstavu – akého partnera hľadáme. Pokiaľ to bol vydarený vzťah, potom hľadáme niečo podobné. Ak to vydarený vzťah nebol, potom nevieme čo hľadáme, ale vieme čo nehľadáme. V obidvoch prípadoch s prvým skutočným vzťahom, ale aj s kamarátstvami prichádza možnosť korigovania tejto predstavy. Aj pre dieťa tu je riziko, že príliš bude lipnúť na obraze, ktorý dostalo a nedokáže dosť doceniť to nové – človeka s ktorým vstupuje do vzťahu. Koľkokrát to iné môže byť lepšie, len to neobjavíme, lebo lipneme na predstave. Ešte väčšou výzvou býva vyčkať na ten správny okamih – výber partnera. Bolo by vhodné na voľbu partnera pozerať ako na rozhodnutie a ak sa časom utvrdíme – že lepšie sme si vybrať nemohli, potom to vnímať ako naozajstný, možno aj nezaslúžený dar.

    Ako o lásku zabojovať

    Je veľa vecí, ktoré môžu poznačiť vzťah rodiča s dieťaťom a to dokonca aj v prípade, ak rodič naozaj chce dieťa milovať. Vezmite si dieťa, ktoré nepozná jedného rodiča. Dieťa, ktoré žije len s jedným rodičom. Dieťa ktoré nebolo chcené. Dieťa na ktoré nemali čas. Dieťa ktoré sa stalo náhradou za mŕtveho predchodcu. Existuje veľa batôžkov, ktoré dieťa dostane na plecia a poznačia jeho detstvo a pocit hodnoty. Ako už bolo uvedené, ak dieťa nie je milované, hľadá náhradu inde, prípadne v sebe. Je viac náchylné k prechodným či krátkym vzťahom, skôr vníma rôzne fragmenty lásky a nemá problém napríklad prežívať vzťah len sexuálne. Často má sklon k samote, nepustiť si nikoho nebezpečne blízko a vlastne ani nie je ochotné sa viazať. Chýba mu s láskou pocit bezpečia a istoty, tak prečo riskovať? Láska je preň niečo abstraktné, čo si vlastne ani nevie predstaviť a ak to aj dostáva, má problém to prijať. Ak nedostalo lásku a nemiluje seba, ako má chápať, že ho niekto miluje a že pre niekoho má zrazu cenu? Ak aj vhupne do vzťahu, bude ho vnímať ako obchod založený na potrebe. Ten druhý tu bude, kým mu mám čo ponúknuť. Vernosť založená na láske neexistuje a ten druhý tu zostane, len kým ma potrebuje… Možno by ich láska uzdravila, ale oni sa jej boja. Najprv musia vyriešiť problém v sebe, aby dokázali naplno prijať to, čo im núka ten druhý. Inak bude ich vzťah deformovaný a znovu neprežijú to, že ich niekto miluje…

    .

    Často si v živote kladieme otázku, ako ďalej? Pri spätnom obhliadnutí máme pocit, že náš život sa odohráva vo vyjazdených koľajach. Akoby to inak ani nemohlo byť. A pritom cítime nespokojnosť. Mnohí prechádzajú z jedného neutešeného vzťahu do druhého, akoby opakovali vzorec. A ďalší cítia nespokojnosť. Všetko sú to veci, s ktorými sa dá pracovať. Treba si však položiť otázku, prečo je to tak. Na mnohé otázky ponúka odpoveď Riemannova kniha. Ostatné treba hľadať. Nebojte sa pritom obrátiť na pomoc terapeuta. Toto je problém, z ktorého vás časopisy typu Eva či Evita nevytiahnu…

    - 10.03.2021


  • Fromm, Erich: Umění milovat - autor recenze: Léňa

    https://www.psyhub.cz/litrevue/

    „Je láska umění? Jestliže ano, pak vyžaduje znalost a úsilí.Nebo je to příjemný pocit, k jehož prožití se dostává člověk náhodně, něco, do čeho „zapadne až po uši“, má-li štěstí? Tato knížka vychází z prvního předpokladu, zatímco bezpochyby většina lidí dnes věří v ten druhý.“ (Fromm, 2015, str. 13.)

    Kniha Umění milovat kompletně shrnuje problematiku lásky. Zabývá se jak její teorií, tak praxí. Zmíněné jsou v ní i druhy a typy lásky. Toto dílo Ericha Fromma mě pohltilo hned po přečtení prvních řádků. Donutilo mě to nad láskou přemýšlet z jiného pohledu, než jak jsem ji doposud viděla. Jelikož je knížka krátká, přečetla jsem ji během tří večerů a byla smutná z toho, že už jsem na konci. Zaručeně ji doporučuji každému, kdo chce pochopit opravdovou podstatu lásky a obohatit se o její teoretickou, často podceňovanou a přehlíženou, část. Získané poznatky jistě v životě využijete.

    autor recenze: Léňa
    https://www.psyhub.cz/litrevue/

    - 11.05.2020

  • - 22.06.2015

  • - 23.05.2015

Další informace

Doslov ke knize Ericha Fromma Umění milovat

Petr Rezek

Věc lásky

Oč běží v lásce? Běží v ní o její věc v tom smyslu, jako se například u soudu strany přou o věc sporu. Co tato věc je, Frommova kniha vykládá zevrubně mistrným stylem a naším úkolem je pouze objasnit některé další okolnosti či podrobnosti jeho argumentace, aby věc lásky ještě o něco více vynikla.

Slova „láska“ a „milovat“ již neslyšíme pouze v každé druhé větě amerických filmů. Stávají se součástí české mluvy, zvláště ono sloveso zaslechneme často ve spojeních typu „Knedlíky, ty miluji!“ Co nám autor výkřiku chce vyjevit? Pokud by byl filmovou hvězdou, nesporně uspokojí takovýmto důvěrným sdělením své obdivovatele. Ti ho ostatně také „milují“. A tak jeden miluje knedlíky a druhý miluje filmovou hvězdu, která miluje právě ony knedlíky, a navíc lze, a to především, milovat onen důvěrný projev hvězdy, můžeme se toho projevu zúčastnit, milujeme pak hvězdu především pro její upřímnost, pro její projev, který se údajně obrací k nám.

Tento příklad nás přivádí do centra problému, který chceme nazvat věcnost lásky. Je totiž základní rozdíl, jak uvádí Fromm, zda veskrze „iracionálně“ počneme v našem příkladu věřit, že knedlíky je vhodné, ba nutné milovat, protože to prohlásila naše hvězda, kterou obdivujeme a na jejíž souhlas pro své počínání čekáme, nebo zda se naproti tomu racionálně soustředíme na to, co hvězda říká. Nejde přitom tolik, jak by terminologie Frommova mohla sugerovat, o používání a nepoužívání rozumu, ale o to, čeho se rozum týká. V latinském pojmenování je v jeho základu slovo, které značí poměr (jeden z významů „ratio“). Racionální chování uvádí do vztahu věci, kdežto iracionální se nechává vést dojmy, svody, dbá především na to, jak se cítíme, a v lásce má proto být hlavním kritériem její přítomnosti opojení. Pro iracionální chování pak je základní sdělení hvězdy vůči nám, jsme opojeni její blízkostí. Racionální postoj pak sleduje ne fakt, že hvězda promluvila, ale to, co řekla. Souhrnně vztah lásky a objektivity nalezneme například ve Frommově tvrzení:

Avšak myšlenkové poznání, tj. poznání psychologické, je nutnou podmínkou pro plné poznání v aktu lásky. Musím objektivně znát druhého člověka i sebe, abych mohl vidět jeho skutečnost, nebo lépe řečeno překonat iluze, iracionálně zkreslený obraz, který o něm mám. Jen když objektivně znám člověka, mohu jej poznat v nejhlubší podstatě, v aktu lásky. (str. 39)

Takovéto tvrzení může sice vyvolat okamžitý souhlas, ale co tu znamenají slova „poznání“, „objektivní“, „poznat v aktu lásky“? Postupně k odpovědi dospějeme, zatím však jen domysleme náš příklad.

V našem příkladu nastává složitá situace. Zastavíme-li se a naše opojení pomine, zjišťujeme, že k uvedenému „názoru“ hvězdy nemáme co dodat. Můžeme ten „názor“ nanejvýš vzít na vědomí, víc nic. Sami knedlíky buďto milujeme, nebo nemilujeme, ale to nijak nesouvisí s výkřikem filmové hvězdy. Milujeme-li knedlíky rovněž, pak ovšem můžeme zajásat nebo podobně vykřiknout. Ale nad čím zajásáme? Je tu snad něco společného? Postupně se nám v takovéto reflexi odkryje, že výkřik „Knedlíky, ty miluji!“ nás vlastně posílá domů, že říká, ať si jdeme za svými knedlíky.

A jak to bude, když nikoli hvězda filmová, ale například naše kolegyně v práci nám sdělí: „Miluji tě“? Již to není výkřik, ale co vlastně chce mluvčí vyjevit? Tentokrát neslyšíme, že dotyčný má něco rád, že se mu něco líbí, tentokrát cítíme, protože je to bez výkřiku, že se mluvčí obrací přímo k nám. A tak nás ani (podle hesla, že o gustu se nedá diskutovat) neposílá domů, nýbrž naopak. Vyzývá nás, abychom neodcházeli. Možná se tato výzva, abychom setrvali, shoduje s postojem v jiných „zálibách“ té osoby, například víme, že má ráda knihy, ale nevykřikuje o nich nic, nýbrž u nich setrvává a se těší jimi. Nás miluje – jako své knihy. Možná by nás urazilo, kdyby nás milovala jako své knedlíky, i když je také lze jíst s „láskou“. Důležité je, zda máme být zhltnuti jako knedlíky, ale i knihu lze zhltnout:

Bavit se, to znamená konzumovat a „přijímat“ zboží, vizuální požitky, potravu, nápoje, cigarety, lidi, přednášky, knihy, filmy – vše se konzumuje, vše se polyká. Svět je jediný velký objekt pro naši chuť, velké jablko, velká láhev, velký prs; my jsme kojenci, my jsme ti, kteří věčně něco čekají – a ti, kteří jsou věčně zklamáni. (str. 85–86)

Tedy u knedlíků, u knih a také u nás jako milovaných nacházíme dvě možnosti a rozlišíme mezi nimi jen nalezením vztahů, tedy v racionálním postoji. – Ale láska je přece cit, namítne každý. Ano, ale může také zhltnout, nejenom knedlíky. Postoj k situaci, který chceme nazvat postojem „věcným“, vystihuje Fromm svým mottem z Paracelsa. Především odkrývá základní podmínku lásky, kterou je podle nás obeznámenost: „Kdo nic neví, tomu není nic milé.“ A tudíž nemůže milovat. Anglický text, který Fromm použil, slovem „knowledge“ překládá německé „Erkenntnis“. Objeví se vzápětí: „Čím více však je v určité věci poznání (Erkenntnis), o to větší je láska.“ „Erkenntnis“ podle nás znamená „obeznámenost“, tedy že dotyčný je s „věcí“ sžitý, že s ní tráví čas, respektive o ni pečuje („s láskou“). „Erkenntnis“ také znamená „poznatek“, a domníváme se proto často, že ten, kdo umí věc rozpoznat, totiž identifi kovat, že ji také zná. Ale tak tomu není – mohu dobře znát něco, co nedovedu identifikovat podle poznávacích znamení. A tak Paracelsovo slovo „Erkenntnis“ odkazuje ke starším významům, k „plodit“ („Kain poznal svou ženu a ta otěhotněla…“) a k „poznat s povděkem“, tedy přijmout s díky („Erkenntlichkeit“ pak značí vděčnost i malý dárek, kterým dáváme najevo svou vděčnost a své povděčné přijímání). Tento širší kontext pro výklad Paracelsovy věty chceme použít k hlubšímu pochopení Frommovy uvedené věty o důležitosti lásky pro poznání. Poznání zde neznačí poznatky, znaky, příznaky, ale ani výsledky psychologického testu. „Poznání“ z Paracelsovy věty vyslovuje blízkost, vevázanost poznávajícího v to, co „poznává“. A poběží o rozlišení druhů této blízkosti.

Získáváme z tohoto exkurzu něco podstatného také pro naši otázku, co nám zjevují slova „Miluji tě“. Především chtějí tato slova říci více než „Knedlíky, ty miluji!“, protože tato věta se neobrací ke knedlíkům. Slova „Miluji tě“ chtějí vyjádřit zmíněný, u Paracelsa nalezený druh blízkosti a provázanosti druhé bytosti s námi. Druhá bytost pak vlastně říká: „Poznala jsem, že jsi mi nablízku, že propletena s tebou, vevázána v tebe jsem.“ Budeme se této provázanosti obtížně zbavovat, anebo zakusíme, že provázanost, vděčné uznání, je oboustranná a že počíná fáze, kterou Fromm označuje jako „splynutí“, které tvoří jádro jeho definice lásky. Tento výraz (fusion) pochází od latinského slova pro „vylití, rozlití“. Původní latinský význam fusio ovšem otevírá ještě další souvislosti pro pochopení „věci lásky“, protože pochází od slovesa, které značí ne pouze „rozlévat“, ale také vylévat ve smyslu vydávání ze sebe, což není nic jiného než plození, rození. A tak „splynutí“ nacházíme tytéž stránky, jež jsme nalezli v „poznání“ u Paracelsa: dávající se a vydávající se plození.

Záleží ovšem také, jak se chová ten, kdo je popsanou atmosférou obklopen, zda se vydá, anebo jen vzdá uchvácení (jako v našem setkání s fi lmovou hvězdou stržen vyzařujícím štěstím). „Splynutí“ totiž v sobě obsahuje i stránku, která se může uplatnit jako porážející, jako povodeň nepřijímá to, co jí stojí v cestě, ale strhává je. A sloveso fundo, od něhož pak je odvozeno fusion neboli splynutí, právě znamená také: „porazit“, „sklátit“. Vedeni postřehem o souvislosti přijímajícího vděčného poznávání a splynutí a postřehem o souvislosti plození, můžeme spatřit dvojí jednotu, dvojí sjednocování (na řadě míst Fromm fusion, splynutí, používá synonymně s jednotou, sjednocením, union). Jednou se necháváme nést, jsme pasivní, popřípadě se jen přizpůsobujeme (děláme to, co ostatní, stejně jako oni i myslíme) – tuto jednotu Fromm nepovažuje za celkovou a úplnou, je to pouhý konformismus, za kterým stojí lenost a pohodlnost (Fromm pak ukáže společné znaky sadismu a masochismu). Pro konformitu Fromm použije výrazu „pseudojednota“, aby označil jedno ze tří „neúplných“, dílčích „splynutí“ (vedle konformismu je to splynutí s prací a splynutí orgiastické). Druhou, plnou odpovědí na základní lidskou situaci odloučení není ani jedna z těchto tří variant jednoty. Plné splynutí je možno jen v lásce.

Láska podle Fromma je sice splynutí, ale nikoli dočasné, orgiastické, láska sice je sjednocení, ale pouze jednotou mezi lidmi, a konečně láska sice je sjednocení, ale nikoli přizpůsobení, opírající se o vnější shodu s názorem a bytím ostatních. Tímto rozlišením získáváme Frommovu defi nici lásky: Láska je splynutí mezi lidmi, které není chvilkové a namísto přizpůsobení tvořivě rozvíjí životnost.

Závěr motta z Paracelsa objasňuje odmítnutí chvilkového orgiastického splynutí. Otázku zralosti Fromm zdůrazňuje již na začátku spisu. Zralost chápe jako nabytí jednoty, ale jednoty pravé, nikoli oné „pseudojednoty“. Pravá a úplná, nikoli částečná jednota je dosažitelná jen na základě vyzrání. A vyzrávání je vlastně nabývání schopnosti sjednotit se jiným způsobem, než se děje v lásce k věcem, k práci, ke svým koníčkům. Teprve láska k druhé lidské bytosti umožní úplné sjednocení. A to jako vztah dlouhodobý, nikoli jako chvilkové vytržení. ( Je zřejmé, že láska ke knedlíkům tato kritéria nesplňuje.) Paracelsus nám nabízí hlubší pochopení „zrání“ a dovolí zformulovat otázku Co je to věc lásky? Odpověď by neměla čerpat z toho, co si pod láskou představujeme, co si o ní myslíme, jako si něco myslí ten z motta o plodech a jejich zralosti. Nerozlišování zrání plodů vede k nerozlišování věci, totiž nerozlišení jahod a hroznů. Přitom lze spatřit (ale všimnout si předpokládá rozumět a milovat), že jeden plod se nachází nízko nad zemí, skoro na ní spočívá, druhý se tyčí a vyhlíží do krajiny. První se takříkajíc ve slunci koupe, druhý se mu hrdě vystavuje. Oba jsou ohroženy nepohodou, mrazem. Přikrytím ochráníme jahody, na vinici nutno založit oheň, aby mráz byl překonán. Krása zralých jahod se uzavírá v sobě, je poněkud sebestředná. Krása hroznů je spojena s leskem, který pochází od slunce, od ohně. Hrozny se vystavují na odiv, spočívají v sobě, ale do sebe se nevracejí. Odraz, který se děje díky hroznu, se otevírá světu. Proto hrozny zrají jindy než jahody. Nejsou to plody při zemi, a přitom jsou zakotveny v půdě, v hloubce. Rostou tam, kde by jediná jahoda nenašla den k přežití. Jahoda je zhýčkaná, choulostivá a snad i rozmarná. Kdo nerozumí, nepostřehne rozdíl mezi jahodami a hrozny a nepozná ani rozdíl mezi dvěma druhy lásky. Jedna je plná šťávy a ihned k nakousnutí se rozplývá snad v nekonečné slasti. Druhá vyžaduje práci, není to flirt odměněný v prvním okamžiku, je to důstojné odevzdávání se – a je vzájemné. Jahoda se prostě nabízí, nic nežádá, je úžasná ve své vstřícnosti, ale rozplyne se, nepřipouští žádné doznívání, její nádherná chuť mizí brzy, zbude po ní jen vzpomínka. Chuť hroznů odkazuje k vínu, k paměti, k uchování, nikoli ke vzpomínce. Kdo nevstoupil do blízkosti jahod a hroznů, ten má za to, že jsou stejné a že zrají ve stejnou dobu. Neví nic. A kdo nic neví, praví Paracelsus, nic nemiluje. Kdyby věděl a poznal různé druhy plodů, rozpozná i různé druhy lásky, různé druhy splynutí a dokázal by pak milovat i druhého člověka.

Podle Fromma je láska odpovědí situaci úzkosti, která pochází ze zkušenosti odloučení (separation), odříznutí. Odloučenost se ovšem z hlediska zralosti nepřekonává jako obnova původního symbiotického vztahu s matkou a se společenstvím. Přitom je láska silou, která proráží „zdi“ oddělující od ostatních bytostí. Tím láska překonává odloučenost. Jenže popsat toto nové sjednocení lze jen paradoxními formulacemi, které nerespektují obvyklou logiku. Dva jsou jedním a přitom neztrácejí sebe. Pouze logika paradoxní, která vychází z protikladů a protiřečení, dokáže toto nové sjednocení vystihnout. K „věci lásky“ dospěje jen ten, kdo splní podmínky „poznání“. Splní-li je, nemůže nemilovat. A láska se realizuje v té míře, v jaké se blížíme k poznání její „věci“. Je to ona „věc“, o kterou v lásce běží.

Podmínky lásky jako věcnosti jsou obdobou těch podmínek, které musíme podle Fromma splnit, učíme-li se nějakému řemeslnému umění. Mezi těmito podmínkami stojí kázeň proti lenosti; proti mluvení o ničem, proti frázím a veškeré rozptýlenosti pak stojí jako podmínka soustředění se na věc a jako každý výcvik a osvojování i láska vyžaduje trpělivost, tedy namísto rychlosti ponechávání chvíle a času tomu, co se odehrává jako zrání a jako tvoření. Věc lásky se přitom ohlašuje ve Frommově výkladu jako naléhavost, jako výzva, abychom stanuli ve službách věci lásky. Naproti tomu zahleděnost do sebe, jejíž vyhraněnou podobou je narcismus, nevede k vyzrání, k věci lásky nedospívá.

Hledisko věcnosti se nám tak pro výklad Frommova spisu ukazuje jako univerzálně plodné. Také pokoru lze s Frommem vyložit jako ohled na věc, jako respekt k věci, jako ponechávání věci její chvíli. I zde ovšem hrozí nebezpečí. Lze propadnout nejenom sobě a od věci se odvrátit, ale lze také propadnout věci. Právě z tohoto hlediska kritizuje Fromm rozpad lásky ve společnosti řízené směnou zboží. Láska se pak považuje za směnu výhodných „balíčků“, nikoli za realizaci věci lásky. Ale i rozdíl mezi racionálním a iracionálním postojem, jak jsme viděli, lze vyložit z hlediska věcnosti.

Láska je láskou díky své nedořečenosti, díky své paradoxnosti, protože jedno tu je zároveň dvojí. Láska podle Fromma je postojem, orientací, řekli bychom druhem otevřenosti. Láska není plodem, je plozením, jak to vystihuje paradoxní logika. Smíme-li přispět básnickým příkladem, pak z Holano vy básně. Láska je „nepadající pád“. Je nedořečeností, jež byla vyslovena. Láska je postoj náročný, protože nesený napětím. Je aktivitou nebezpečnou. Pád by mohl také padnout. Pokus obstát v tomto pádu si žádá dodržování určitých pravidel, která Fromm nachází výkladem složek umění, ars, TECHNÉ. Souhrnně ta pravidla lze nazvat věcným přístupem, věcností. Péče a starost o „věc“ lásky se tak stává kritériem plnosti života. Nikoli života naplněného, ale naplňujícího se.

Holanova báseň nás upozorňuje, že dozrání, zralost v sobě skrývá jako možnost dar, darování. Tam totiž je možný dar, kde se nedává nic „automaticky“, ale jen tam, kde je patrné, že to není „pád“. Plod spadlý není dar. Dar se dává někomu. Někomu, kdo přijímá. – Stačí si dosadit „lásku“ za onen Holanův „plod“. Musel dozrát, musel tedy zrát, žádal si péči a disciplínu, žádal si starost o svou „věc“, teď jest jako pád, který se nedává, ale pád to je. Je to dar z péče o věc. A věcí lásky je dar plodu. Dar nekoupíme, dar nezhotovíme, dar musel být zplozen, opečováván, podporován ve svém zrání. Aby se dal. Dar lásky pak zakládá jednost. Radost obdarovaného je darem pro dávajícího, říká Erich Fromm. Ale jak a čím vyvolat ono zrání, ono oddání se umění milovat? Možná jedním takovým podnětem se může stát Frommovo Umění milovat.

  • E-SHOP – DOTAZY A REKLAMACE

    telefon / e-mail:
    283 028 205
    eshop@portal.cz

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH KNIHKUPECTVÍ

    telefon:
    283 028 202

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH JEDNOTLIVCI A ORGANIZACE

    telefon:
    283 028 203
    knklapkova@portal.cz

    provozní doba:
    9.00 – 18.00 hod.
    (každý všední den)