Můžeme ovlivnit její podstatu a následky?

Anatomie lidské destruktivity

Tištěná kniha (2019)

0 % 4 recenze

444 Kč

555 Kč −20 %, ušetříte 111 Kč

Dodání 1-2 dny

Doprava od 59 Kč Možnosti dopravy Od 1 000 Kč doprava zdarma

Tištěná kniha (2019)

Autor
Erich Fromm
Překladatel
Placák, Bedřich
Edice
Klasici
Počet stran
600
Vazba
Brožovaná
Rok vydání
2019
Typ produktu
Tištěná kniha
Kód
21205501
EAN
9788026215424
Nakladatelství
Portál
ISBN
978-80-262-1542-4
Obálka v tiskové kvalitě
Stáhnout obálku

O knize  

Kniha, která je někdy pokládána za Frommovo nejoriginálnější a nejkomplexnější dílo, pojednává o různých aspektech agrese, a to za pomoci poznatků z lidské i zvířecí psychologie, neurofyziologie, paleontologie a antropologie.
Fromm rozlišuje benigní a maligní agresi. Jenom benigní agresi, která slouží adaptivním účelům, jako například obraně, máme společnou se zvířaty. Na druhé straně maligní agrese – krutost a destruktivita – je výhradně lidská. U člověka jsou instinkty nahrazeny charakterem a ten někdy zejména působením společenských faktorů nabývá sadistické nebo nekrofilní povahy. Fromm to ilustruje na psychobiografii Hitlera a dalších lidí.
Kniha z roku 1973, která ani v dnešním světě neztratila svou aktuálnost, bývá oceňována především pro to, jak bravurně vyvrací některé konkurenční přístupy k chápání agrese a destruktivity.
Erich Fromm (1900–1980) byl původem německý sociální psycholog, sociolog, psychoanalytik, humanistický filozof a demokratický socialista, spojený s tzv. frankfurtskou školou a s kulturní psychoanalýzou.
Mezi jeho nejznámější knihy patří také Strach ze svobody (Portál, 2015), Umění milovat (Portál, 2016), Mít, nebo být.

O autorovi

Erich Fromm Erich Fromm (1900–1980) byl původem německý sociální psycholog, sociolog, psychoanalytik, humanistický filozof a demokratický socialista, spojený…

Všechny knihy autora

Další knihy autora

Recenze (4)

  • Autor recenze Eliška Pilátová Datum 13. 5. 2020


    Fromm, Erich: Anatomie lidské destruktivity - autor recenze: Eliška Pilátová

    http://casopisagora.cz/2020/04/anatomie-lidske-destruktivity-muzeme-ovlivnit-jeji-podstatu-a-nasledky/

    Je některým z nás destruktivní ničivá agrese a pomstychtivost vrozená? Jaký vztah měly k agresi osobnosti jako Josef Stalin, Heinrich Himmler či dokonce Adolf Hitler? Dřímá v každém z nás zlo, které při navození určitých specifických podmínek dokáže zcela nekontrolovatelně ovládnout a změnit naši osobnost? K čemu vůbec slouží lidská agrese?

    Klasické dílo Anatomie lidské destruktivity od německého sociálního psychologa, sociologa, psychoanalytika, humanistického filozofa a demokratického socialisty Ericha Fromma řeší zásadní otázku, zda můžeme ovlivnit podstatu a následky lidské agrese. Kniha pojednává o různých aspektech agrese, a to za pomoci poznatků z lidské i zvířecí psychologie či antropologie.

    V úvodu knihy poskytuje autor základní terminologii, kdy rozlišuje agresi na benigní (reakce na útoky a obranu proti nim) a agresi maligní (jedná se o specificky lidskou vášeň ničit a mít absolutní kontrolu nad lidským životem. Kniha je následně rozdělena do tří dílů, a to:

    První díl knihy se zabývá instinktivisty, čili představiteli pudové energie, autor porovnává teorii Konrada Lorenze (autora knihy Takzvané zlo) a Sigmunda Freuda. Dále se autor zabývá porovnáním mezi zastánci představiteli teorie prostředí a zastánci teorie chování, v této souvislosti autor zmiňuje i dobře známý Milgramův experiment. Závěry experimentu byly překvapující, první zjištění se týkalo síly sklonů k poslušnosti, které se v experimentu projevily. 26 ze 40 pokusných osob se podřídilo pokynům autoritativní osoby, i přesto, že tato nevládla žádnou zvláštní mocí k prosazení svých příkazů.

    Druhé překvapivé zjištění se týkalo neobyčejného napětí, které Milgramův pokus v účastnících vyvolal. Experimentátoři očekávali, že pokusné osoby prostě přestanou spolupracovat, jakmile jim to svědomí nařídí. Stalo se však něco jiného. Objevily se velice silné reakce napětí a prudkých emocí. Velmi zajímavý mi připadal popis jednoho z experimentátorů, který doslovně popsal vliv pokusu na jednoho z účastníků:

    „Pozoroval jsem uvolněně působícího obchodníka středního věku, který přišel do laboratoře s úsměvem a sebejistě. Během dvaceti minut se z něj stala škubající se koktající troska, rychle se blížící stavu nervového zhroucení. Stále se potahoval za ušní lalůček a dělal nervózní gesta rukama. Jednou se uhodil pěstí do čela a mumlal: „Panebože, ať už to skončí!“ Ale i přesto reagoval na každý pokyn experimentátora a poslouchal ho až do konce.“

    Dále autor rozebírá další velmi dobře známý vězeňský experiment, a to experiment doktora Zimbarda. Účelem tohoto pokusu bylo zkoumat chování normálních lidí v experimentální situaci, kdy ve zdánlivém vězení hráli úlohu vězňů a dozorců. Obecná teze, o níž autoři experimentu věří, že byla pokusem potvrzena, zní, že většinu lidí lze pod tlakem situace přimět k jakémukoli chování, a to bez ohledu na jejich morální založení, osobní přesvědčení a hodnoty.

    Druhý díl knihy se zabývá důkazy proti instiktivismu. V této části knihy je dopodrobna popsána neurofyziologie, chování zvířat a agrese či antropologický přístup k agresi. Autor všechny koncepce dopodrobna rozebírá na podkladě další odborné literatury a citací z ní. I když je tato část knihy spíše odborná a teoretická, je i pro běžného čtenáře velmi čtivá, jelikož autor používá mnoha příkladů a přirovnání k lepšímu pochopení textu. Zároveň věřím, že pokud čtenář pro psychologii méně zapálený tuto část knihy zcela přeskočí, vůbec nic se nestane, jelikož další část knihy na ni přímo nenavazuje a čtenář ani takzvaně neztratí nit, čili hlavní myšlenku knihy.

    Třetí díl knihy se zabývá různými typy agrese a destruktivity a jejich předpoklady. Autor zde porovnává dva základní fenomény, a to benigní agresi (společnou pro zvířata i lidi) a maligní agresi (destruktivní sílu připisovanou pouze lidem). V této části knihy autor na konkrétních příkladech rozebírá ukázky maligní agrese u konkrétních osob z historie. Autor zde jako příklady uvádí Josefa Stalina, Heinricha Himmlera či Adolfa Hitlera. Jednotlivé příklady jsou rozebrány velmi podrobně s důrazem na vývoj osobnosti, vliv prostředí a podobné aspekty. Nejpodrobněji se autor zabývá osobností Adolfa Hitlera a jeho vztahem k agresi. Věřím, že tato část knihy je pro mnoho čtenářů tou nejzajímavější, jelikož autor se velmi podrobně věnuje osobnosti Adolfa Hitlera, jeho dětství, popisu jeho rodičů, jeho vztahu k ženám i třeba k popisu jeho nadání a talentu, osobně jsem tuto část knihy hltala doslova jedním dechem.

    V závěru knihy se autor ještě zabývá Freudovou teorií pudu života a smrti a jejich kritikou, úplný závěr knihy je uzavřen doslovem JUDr. Jana Koska, PhD., který uvádí, že kniha Anatomie lidské destruktivity patří k těm nejlepším a zůstává až neuvěřitelnou inspirací k dalšímu přemýšlení a hledání životní cesty.

    Sama tuto knihu pokládám za klasické dílo, které by si měl přečíst každý, koho zajímá původ lidské agrese, jelikož čtenář možná nemusí souhlasit s autorovým názorem, avšak v knize narazí na mnoho zajímavých citací z nespočetné odborné literatury, což vidím jako cennou přidanou hodnotu celého díla. Kniha je velmi čtivá a nutí k hlubšímu zamyšlení a případnému přečtení další odborné literatury, na kterou se autor ve svém díle odkazuje. Myslím, že i přes to, že kniha vyšla již v roce 1973, její poselství je i přes často již překonané názory velice aktuální i v dnešní době. Kniha je napsána velice čtivě, podrobně, fundovaně a přesto běžnému čtenáři velmi dostupně. Nutkání k hlubšímu zamyšlení, tento pocit ve mně kniha zanechala i velmi dlouho po svém přečtení. Neuvěřitelné množství popsaných experimentů i příkladů z další odborné literatury dává čtenáři možnost autorovy teze porovnat s dalšími odbornými názory. Kniha je velmi přínosným a cenným dílem, které by si měl přečíst každý, koho zajímá původ lidské agrese.

    Přečíst celou recenzi Zavřít
  • Autor recenze Michaela Babíková Datum 13. 5. 2020


    Fromm, Erich: Anatomie lidské destruktivity - autor recenze: Michaela Babíková

    https://www.vaseliteratura.cz/odborna-literatura/7537-je-clovek-od-prirody-zabijakem

    Kočka „hrající“ si s myší. Lev útočící s dravou silou na svou oběť. Člověk chladnokrevně nořící nůž do těla jiného člověka. Hbitost, soustředěnost, agresivita. Při povrchním zkoumání se tyto jevy od sebe liší jen velmi málo. Mnoho vědců, mezi nimiž lze jmenovat například Konráda Lorenze, proto agresi vnímalo jako přirozenou a nevyhnutelnou. Erich Fromm však ve svém slavném díle Anatomie lidské destruktivity před touto zkratkovitostí varuje. Čtenáři naopak předkládá svou teorii, že existuje agrese výhradně lidská, určená sociálním prostředím, která s přirozeností nemá zcela nic společného.

    Stěžejní myšlenkou celé knihy je teze, že existují dva zcela rozdílné typy agrese. Erich Fromm rozlišuje benigní a maligní agresi. Benigní, obranná agrese v podstatě odpovídá představě vrozené agrese, která je vlastní člověku i zvířatům. Je to agrese, která napomáhá k přežití jedince i druhu. Slouží k obstarání potravy a chrání při ohrožení. Naproti tomu maligní agrese je specificky lidská, nemá žádný smysl ani účel a jejím jádrem je puzení ke smrti. Erich Fromm tvrdí, že člověk je jediným živočišným druhem, který je schopný zabít příslušníka stejného druhu bez důvodu, jen pro pocit rozkoše ze zabíjení samotného. K maligní agresi patří nenávist, sadismus, masochismus, destruktivita a krutost.

    Erich Fromm poukazuje, jak nebezpečné je tyto dva druhy agrese nerozlišovat a tvrdit, že je všechna agrese přirozeným jevem. Toto vysvětlení totiž v podstatě omlouvá veškeré krutosti, kterých je lidská bytost schopná, a zároveň vylučuje možnost vytvoření mírumilovnějšího světa.

    Navíc, pokud by tomu bylo skutečně tak, muselo by platit, že čím je člověk „primitivnější“, tím je krutější. Výzkumy pravěkých lidí i dnešních lovců a sběračů však dokazují pravý opak. Příkladem může být neolitický Çatalhöyük v Anatolii, kde ani jediná ze stovek nalezených koster nenesla znaky násilné smrti.

    V knize o lidské destruktivitě samozřejmě nemohou chybět ani války. Erich Fromm upozorňuje na skutečnost, že pro vojenské vůdce je jedním z největších problémů přirozený odpor člověka bezdůvodně zabít. Přibližuje, jak bývají vojáci manipulováni, aby ve svém nepříteli neviděli lidskou bytost. Známým příkladem může být válka ve Vietnamu či druhá světová válka.

    „Poručík Calley, který byl obžalován za vraždu mnoha vietnamských civilistů – mužů, žen a dětí v My Lai a shledán vinným, se ospravedlňoval argumentem, že ho nikdo neučil pohlížet na vojáky NFL (Vietkongu) jako na lidské bytosti a ne výhradně jako na nepřítele. (…) Hitler činil totéž, když označil „politické nepřátele“, které hodlal zlikvidovat, jako podlidi. Zdá se téměř pravidlem, že když někdo chce vlastním lidem usnadnit zničení živých bytostí na straně protivníka, indoktrinuje vojákům pocit, že ti, které mají pobít, nejsou lidé.“ FROMM, Erich. 2019. Anatomie lidské destruktivity. Praha: Portál, s. 131. ISBN 978-80-262-1542-4

    Anatomie lidské destruktivity je považována za Frommovo nejkomplexnější a nejoriginálnější dílo. Téměř pět set stran textu pojednává o agresi snad ze všech možných úhlů pohledu. Autor čerpá z poznatků lidské i zvířecí psychologie, paleontologie, antropologie, či neurofyziologie. Protože Erich Fromm sám byl psycholog, konkrétně psychoanalytik, je logické, že si nemohl osvojit potřebné kompetence ve všech oborech. Informace tedy čerpal z mnoha studií i osobních rozhovorů s předními odborníky v daných oblastech. Paradoxně se tak jedná vlastně o poměrně stručnou publikaci plnou poznámek a odkazů na zdroje, kde se člověk může do daných témat ponořit hlouběji.

    Hovoříme-li o Frommově díle, je podle mého názoru velmi důležité zasadit ho do kontextu autorova života. Erich Fromm (1900 – 1980) pocházel z německé židovské rodiny. Byl uznávaným psychologem a díky vlivu své první manželky Friedy Reichmann se začal věnovat Freudově psychoanalýze. Řadí se mezi představitele neofreudismu a západního marxismu.

    V roce 1929 byl v Berlíně už uznávaným psychoanalytikem. Roku 1933 emigroval do Spojených států, závěr života prožil ve Švýcarsku. Ačkoli se jemu jako emigrantovi podařilo hrůzám druhé světové války vyhnout, tyto události hluboce ovlivnily jeho práci. Snažil se proniknout do podstaty lidské krutosti a fascinace smrtí a najít jejich vysvětlení. Příkladem může být právě kniha Anatomie lidské destruktivity, ve které mimo jiné do hloubky rozebírá osobnost Adolfa Hitlera. Za zmínku stojí také publikace Strach ze svobody, v níž vysvětluje, proč se v Německu nacismus objevil a jak mohl získat tak silnou pozici.

    Erich Fromm napsal celkem 14 knih. Vzhledem k epoše, ve které žil, je vlastně až s podivem, jak silná láska k životu a důvěra v lidské dobro je z jeho díla patrná. Anatomie lidské destruktivity je knihou poměrně náročnou. Sama jsem některé pasáže četla několikrát a dělala si podrobné poznámky, protože zajímavostí a informací, které Fromm čtenáři předkládá, je opravdu velká spousta. Sama o sobě je však kniha napsaná srozumitelným a i pro laika dobře pochopitelným jazykem. „Destruktivita“ se bude líbit především čtenářům, kteří se zajímají o člověka, jeho chování, o psychologii a baví je knihy, které „jdou do hloubky“. Erich Fromm patří mezi mé oblíbené spisovatele a Anatomii lidské destruktivity nemohu jinak než vřele doporučit.

    Přečíst celou recenzi Zavřít
  • Autor recenze Káťa Moravcová Datum 7. 4. 2020


    Fromm, Erich: Anatomie lidské destruktivity - autor recenze: Káťa Moravcová

    https://knihazaknihou.cz/anatomie-lidske-destruktivity/

    Nakladatelství Portál přichází na trh s novým vydáním jedné z nejslavnějších knih zakladatele neopsychoanalýzy Ericha Fromma, ve které vysvětluje lidskou destruktivitu a definuje podmínky jejího vzniku. Erich Fromm se pokusil svou Anatomií lidské destruktivity o souhrnné dílo pojednávající o lidské agresivitě. Autor se o dané téma zajímal díky tomu, že představuje jeden ze základních teoretických základů psychoanalýzy a také proto, že vlna agrese a destruktivity zaplavuje náš svět.


    „Jsme tím, co jsme si sami o sobě vsugerovali a také tím, co nám o nás vsugerovali jiní.“

    – Erich Fromm –

    Anatomie lidské destruktivity pojednává o různých aspektech agrese, a to za pomoci poznatků z lidské i zvířecí psychologie, neurofyziologie, paleontologie a antropologie. Fromm rozlišuje benigní a maligní agresi. Jenom benigní agresi, která slouží adaptivním účelům, jako například obraně, máme společnou se zvířaty. Na druhé straně maligní agrese – krutost a destruktivita – je výhradně lidská. U člověka jsou instinkty nahrazeny charakterem a ten někdy zejména působením společenských faktorů nabývá sadistické nebo nekrofilní povahy. Fromm to ilustruje na psychobiografii Hitlera a dalších lidí.


    Každá následující generace je horší než ta předchozí. Přijde doba, kdy budou lidé tak zlí, že se budou klanět moci. Právo a úcta k dobru pak zmizí. Nakonec se nikdo nebude rozhořčovat nad zločiny cítit zahanbení nad neštěstím druhých, a pak je Zeus zničí. A přece bude možné i tehdy ještě něco proti tomu učinit, jen kdyby se prostý lid zdvihl a svrhl tyrany, kteří ho utlačují.

    – Řecký mýtus o době železné

    Anatomie lidské destruktivity s podtitulem Můžeme ovlivnit její podstatu a následky? je řemeslně precizně vyvedená publikace – tak jak to ostatně u Portálu bývá dobrým zvykem. Vazba se nesype, hrubé chyby v textu nenajdete, font písma se hezky čte a v tomto konkrétním případě považuji dokonce i obálku za zajímavou a povedenou. Frommova kniha patří mezi ty, které označuji slovem „bichle“, má 600 stran, což věru není úplně málo. Naštěstí se dobře čte. Někteří kritici autorovi vyčítají zjednodušování tezí a ignorování skutečností, které by případně jeho výklad komplikovaly nebo negovaly. Ovšem osobně si myslím, že text byť zjednodušený, je velice inspirativní, plný originálních myšlenek a co čtenáře nejvíce zajímá – je čtivý. Tudíž kniha vás bude bavit a rozhodně se nebudete při jejím čtení trápit.


    Člověk se však liší od zvířat tím, že je vrahem. Je jediným primátem, který zabijí a týrá příslušníky svého druhu bez biologického nebo ekonomického důvodu a pociťuje u toho uspokojení.

    Kniha má obsah rozdělený na 3 díly a do 15 oddílů:

    1.díl: instiktivismus, behaviorismus, psychoanalýza

    Instiktivisté (představitelé pudové energie)

    2. Zástanci teorie prostředí a zastánci teorie chování

    3. Instiktivismus a behaviorismus: jejich odlišnosti a podobnosti

    4. Psychoanalytický přístup k pochopení agresivity

    2.díl: důkazy proti instiktivismu

    5. Neurofyziologie

    6. Chování zvířat

    7. Paleontologie

    8. Antropologie

    3.díl: různé typy agrese a destruktivity a jejich předpoklady

    9. Benigní agrese

    10. Maligní agrese: premisy

    11. Zhoubná agrese: krutost a destruktivita

    12. Zhoubná agrese: nekrofilie

    13. Zhoubná agrese: Adolf Hitler, klinický případ nekrofilie

    14. Epilog: o rozporuplnosti naděje

    15. Dodatek: Freudova teorie agresivity a destruktivity

    V úvodu publikace se dozvíme, jak autor dělí lidskou agresivitu ( na maligní a benigní). Dále čtenáře jistě zaujme rozbor Freudovy a Lorenzovy teorie týkající se lidské agresivity. I když obě teorie mohou na první pohled vypadat téměř totožně, Fromm v textu mj. vysvětlí, jakých úsudkových chyb se dopustil Lorenz a zároveň proč (ač velmi nedokonalá) je jeho teorie tolik oblíbená.


    Tyto úvahy ale nemají znamenat, že destruktivita a krutost nejsou zlé, znamenají pouze to, že zlo je lidské, působí opravdu ničivě na život, na tělo i ducha, a to nejen oběti, ale i na destruktivně chovajícího se jedince. Představují paradox: jsou životem, který se ve snaze mít nějaký smysl obrací sám proti sobě.

    Osobně se domnívám, že čtenáři připadne velmi zajímavá část věnovaná známým psychologickým experimentů provedeným ve 20. století (Behaviorální studie poslušnosti, Zimbardův experiment) a jejich porovnání s reálným případem z nacistického koncentračního tábora. Velmi čtivě a poutavě je autorem zpracována psychobiografie Adolfa Hitlera a klinický případ análně hromadícího sadismu Heinricha Himmlera.


    Máme mnoho důkazů o tom, že Himmler byl typický „maminčin hošík“. Když byl v sedmnácti letech na vojenském učilišti…, napsal během prvního měsíce domů 23 dopisů, na nichž dostal alespoň 10 nebo 12 odpovědí, stále si však stěžoval, že mu rodina nepíše dost často.

    Mně se kniha velmi. Myslím si, že pokud vás zajímají psychologická témata a nenecháte se odradit objemností Frommovy knihy, rozhodně nebudete svého výběru litovat. Publikace se čte snadno i čtenáři, který není promovaným psychologem či psychoanalytikem. Autor si nelibuje ve složitých větných konstrukcích, píše poutavě a v textu uvádí mnoho zajímavostí. Doporučuji.

    Hodnocení: 100%Výsledek obrázku pro srdíčko

    Přečíst celou recenzi Zavřít