Fromm, Erich: Strach ze svobody - rec. Radkin Honzák
Před čtyřiasedmdesáti lety vyšla poprvé publikace, v níž chtěl Erich Fromm vysvětlit demokratickému světu, jak je možné, že německá veřejnost, až na čestné výjimky, uvěřila Hitlerovi a stala se jeho nekritickou a oddanou služkou. V mnoha souvislostech je aktuální i dnes.
Na rozdíl od politologů a ekonomů vycházel Fromm ve své analýze především z psychologie německého národa, zejména jeho nižší střední třídy. Předem vyloučil tehdy často prezentovanou úvahu, že Němci nekriticky podlehli několika šílencům. Také velmi správně a jasnozřivě nepovažoval vývoj v Německu za důsledek Versaillské smlouvy, která byla nacisty použita jen jako výhodná záminka.
Vychází naopak hluboko z historie, kdy podle jeho mínění národní psychologii formovala Lutherova protestantská teologie, která v době odcházejícího středověkého způsobu života (po celkem laskavém katolicko-judaistickém pohledu na člověka) reflektovala svérázným způsobem narůstající osamělost jedince. Místo odpuštění a posmrtné spásy mu však nabídla bezpodmínečné vzdání se vlastní svobody a přimknutí k autoritářskému Bohu. Fromm píše: Lutherova víra svým přesvědčením, že člověk bude milován jen za předpokladu úplné podřízenosti, byla řešením, jež má mnoho společného s principem úplného podřízení se jedince státu a „vůdci“.
Jak zapudit svobodu
Společenský vývoj vede ke stále větší míře svobody jednotlivce, která je však dvojznačná: svoboda „k něčemu“, tedy k osobnímu růstu a tvořivé činnosti, avšak také svoboda „od něčeho“, v tomto případě od bezpečné závislosti v závětří moci, ale i odpovědnosti jiných. Tato druhá část svobody je pociťována jako cesta do osamělosti a nejistoty. Útěk od svobody (a název knihy v originále zní Escape from freedom) autor přirovnává k neurotickému mechanismu. V nesnesitelné tísni psychologického konfliktu se objeví příznak sice jako řešení, vede však k dalším chronickým potížím. Fromm popisuje tři takovéto cesty:
- Autoritářský charakter. Jde o psychologický, nikoliv sexuální, sadomasochistický postoj, kdy jedinec touží ovládat jiné, ale také být ovládán. Proti autoritám se sice bouří, ale jen „rebelantsky“, nikoliv doopravdy, protože tento symbiotický vztah, v němž je podřízen, potřebuje a vyžaduje ve své osamocenosti. Jako určitou kompenzaci však současně potřebuje ovládat jiné. Nechce je zničit, ale ovládat. Český slang má pro to výraz „cyklista“ – nahoru se hrbí, dolů šlape.
- Destruktivita naopak směřuje ke zničení objektu nebo subjektu. Destrukce pak slouží k falešnému potvrzení moci při faktické bezmocnosti kolečka v soustrojí, které sice pomáhá neustále vytvářet, ale naprosto je nemůže ovládat.
- Konformita představuje proces, kdy jedinec nevědomě přebírá myšlenky a normy společnosti a považuje je za své vlastní. K tomu je veden neustálým zamlžováním pravdy propagandou a dalšími způsoby omezujícími jeho samostatné myšlení, k němuž má přinejmenším ambivalentní postoj, protože to v něm vyvolává existenciální úzkost. Dosažený „nadhled“ nad neuspořádaným a rozbitým obrazem světa je pak buď směsí nedůvěry a cynismu ke všemu, co se dozvídá, a na druhé straně až dětinská důvěra k tomu, co říká člověk v pozici autority.
Nacistická ideologie nabídla většině vykořeněného německého národa, který si nedokázal poradit se svobodou, pocit sounáležitosti, naprosto falešné hrdosti a slib podílu na moci. Za cenu podřízení, které se jevilo jako útěk do bezpečí.
Demokracie není imunní
Hitler byl koncentrovanou směsí, ztělesněním malosti a arogance, jeho stoupající hvězda se stala přitažlivou a touhu po moci zahalil do vznešeného poslání – světového pořádku. Geniální manipulátor získal moc nad davy, přičemž své praktiky se vůbec nesnažil zastírat. Mein Kampf obsahuje nespočet příkladů. Nicméně své sliby plnil, jednak díky podpoře velkobužoazie, jednak z uloupeného židovského majetku. V byrokratickém aparátu rozdával funkce nesoucí s sebou zdání důležitosti a jeho válečná tažení měla zpočátku vskutku grandiózní úspěchy. Úzkost z izolace a poměrně slabé mravní zásady pomáhají získávat loajalitu velké části obyvatelstva každé straně, jakmile jednou uchvátí moc ve státě.
V závěru knihy Fromm uvažuje o tom, že ani demokratický systém není imunní vůči podobné degeneraci, protože i zde má střední třída pocity osamělosti, závisti a frustrace. Jeho navržená řešení však mají naprosto utopický charakter, jak historicky prokázaly všechny experimenty se sociálním inženýrstvím a zaváděním „spravedlivých“ řádů.
Vychází-li nějaká – tehdy více než aktuální – kniha tři čtvrtě století po svém prvním vydání, nutně se nabízí otázka: není to náhodou anachronismus? Není!
Malý český člověk se od malého německého neliší v ničem, navzdory tomu, že nemá luthersko-kalvínské vlivy ve své historii. Ono asi o tu protestantskou anamnézu v zásadě nejde, protože pocity vykořenění, úzkosti a osamělosti se objevují vždy, když společnost prodělává zásadní změny, jak je možno doložit historickými prameny od antiky po dnešek. V takových obdobích se vynořuje magické myšlení, jehož výsledky z pozdějšího pohledu nebývají nejšťastnější.
Příklon k autoritě a podřízení se jí nebude patrně nic v zásadě patologického, protože Homo sapiens sapiens je tvorem sociálním a jistá hierarchická struktura tlupy jako základního stavebního článku je patrně přirozená. Míru poslušnosti pod nikterak silným nátlakem nevýznamné autority nám odhalil Stanley Milgram, jehož eticky dost pochybný experiment měl přinést odpověď na otázku, zda Adolf Eichmann měl skutečně pravdu, když prohlašoval, že by byl o své vůli nikdy Židy nevraždil, ale že měl příkazy…
Opomenutá závist
Fromm klade důraz na negativní aspekty svobody, a přestože v závěru knihy navrhuje především odstranění sociálně výbušné emoce přerozdělováním majetku, nezmiňuje se explicitně o závisti, která je jednou z hybných sil různých zvratů. Sice uvádí na jednom místě tuto bolest pociťovanou nebo zaviněnou štěstím druhých, jejich prosperitou, úspěchem, nebo příznivými životními podmínkami jako závist racionalizovanou jako mravní rozhořčení, ale hlouběji ji nerozebírá. Pocitově jde o směs méněcennosti, ponížení, studu, smutku, sebepochybností, selhání, beznaděje, křivdy a zlomyslnosti. Je považována za klíčovou složku stabilizační selekce, která má zabránit, aby druzí byli lepší. O nivelizaci společnosti, prezentovanou jako „rovnost“, usilují všechny diktátorské systémy deklarující se jako „silná ruka, která nastolí spravedlnost“.
Závist je destilovaným produktem sobectví a sobectví – stejně jako narcismus, který je doprovází – je pravým opakem zdravého vztahu k sobě samému. O tom se už autor rozepisuje: Sobectví není totéž, co sebeláska, ale je jejím pravým opakem. Sobectví je druhem chtivosti. Jako každá chtivost implikuje nenasytnost, jejímž důsledkem je věčná neukojitelnost.
Václav Havel ve své Moci bezmocných popsal většinový typ spoluobčana, kterého nám tu zanechal posttotalitní systém: Člověk propadlý konzumní stupnici hodnot, „rozpuštěný“ v amalgámu civilizační stádnosti a nezakotvený v řádu bytí pocitem vyšší odpovědnosti než odpovědnosti k vlastnímu přežití, je člověkem demoralizovaným; o tuto jeho demoralizaci se systém opírá, ji prohlubuje a je jejím společenským průmětem. Resentiment těch, kteří v nedávné minulosti patřili k vyvoleným, po časech, v nichž „jediná spravedlivá společnost“ ve skutečnosti učinila ze značné části populace občany druhé kategorie, je docela silný.
Že nejde jen o můj pocit, dokumentuje postřeh čínsko-amerického biologa a sociologa Lixinga Suna: Navzdory selhání komunismu jako politického a ekonomického systému populární sentiment k jeho myšlenkám nikdy nevymizel. Nostalgické vzpomínky na tuto padlou ideologii jsou stále silné mezi neúspěšnými v Číně, Východní Evropě i v dřívějších sovětských republikách.
Přestože se tolik věcí změnilo, je publikace stále aktuální. Pouze posouvá otázku Jak se to mohlo v Německu stát? do podoby Co dělat, aby se to zítra neopakovalo kdekoliv? Třeba u nás.
Radkin Honzák
Recenze byl zpracována pro časopis Psychologie Dnes