Nešpor, Karel: Kudy do pohody - recenzent Zdeněk A. Eminger
Věčná otázka kudy
Jemná vůně čaje,
to je příslib ráje.
Milující duše čisté
V ráji budou jistě.
/Karel Nešpor: Vůně/
Není velká. Ne, ta pravděpodobnost vlastně není ani malá, že se ve světě pomáhajících profesí setkáte s někým, jako je český psychiatr Karel Nešpor. Lékař, vědec, básník, spisovatel, jogín, milovník čaje a věčný cíl někdy vážných, jindy kuriózních otázek novinářů, zda jsou závislosti a legalizované drogy, tabák či alkohol, skutečně tak nebezpečné, jak se o nich tvrdí. Nadto, zdá se, dobrý společník, který vás překvapí praktickou ukázkou terapeutického smíchu lva či trpaslíka, než aby o blahodárném vlivu legrace a smíchu držel dvouhodinou přednášku. Solitér v bílém plášti, z pod něhož vykukuje triko oranžové barvy, jež je tak typická pro karmanové systémy Indie. Oranžová: barva radosti, slunce a tepla. Na obálce své poslední knihy, vydané nakladatelstvím Portál, Kudy do pohody, se doktor Nešpor jako vždy usmívá a na sobě má, jak jinak, oblečení oranžové barvy. Na první pohled buddhistický mnich poevropštělé tradice. V hlubším pohledu pak člověk, jenž si je vědom lidského utrpení a bolesti, které se snaží všemi dostupnými prostředky a metodami zmírnit. Je vědcem a praktikem, a nenabízí tudíž spásu, ale naději. Karel Nešpor, člověk, jehož v davu rozhodně nepřehlédnete.
Po knihách, které čtenáři možná utkvěly v paměti Jóga, poezie, psychoterapie (1997), Bolest se dá zvládnout (2004) či Jak zlepšit sebeovládání (2007), přichází autor s tématem víc než kdy jindy aktuálním. Kudy do pohody, ptá se, aby ve čtyřech svižně plynoucích a prostupujících kapitolách (Úvod, Mír těla, Mír a rozum a Mír srdce) nastínil praktické možnosti, jak se lze dobrat alespoň nějakého duchovního a duševního klidu. Za čtenáře se ptá jednou prchlivý, jindy zas rozvážný pan Zkoumal. Jeho otázky sice někdy působí až neuvěřitelně, ale to jen do chvíle, než si čtenář uvědomí, že varianty zkoumalovského tázání sám moc dobře zná. Karel Nešpor ukazuje, že logické, střízlivé, poučené a racionální tázání je v nalézání duševního klidu jedním z klíčových bodů. Dobře se ptát se zdá být polovinou úspěchu. Nešpor přivádí čtenáře k maieutickému tázání. Učí je ptát se. Učí je nestydět se ptát. Učí je odmocňovat vážnost svých otázek. Učí je ptát se s humorem, i když se zdá, že z dáli zaznívají první tóny smutečního průvodu. Učí je dešifrovat zdánlivě složité situace lidského života, jež jsou občas daleko jednodušší, než se zdají, a naopak nazřít zdánlivě jednoduché skutečnosti jako věci složité a hodné kontextuální pozornosti, snažení a práce. Učí je, jak se smát, i když jejich život není zrovna procházkou rozkvetlým jabloňovým sadem. Pomáhá v rozlišování všelijak zašmodrchaných skutečností, které se zprvu zdají být neřešitelné, aby se nakonec ukázalo, jak málo někdy stačí k jejich rozuzlení.
Celou knihou prostupuje vědomí, které ještě naše prabáby a pradědové znali jako to, čemu se říká lidská důstojnost a ctnosti v jejich antickém pojetí a následném křesťanském přepodstatnění. Autor nás provází světem návyků a sklonů, které obvykle vedou k dobrému a mají podstatný vliv na kvalitu duchovního života a na fyzické zdraví. Pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost nebo činorodost jsou milníky jeho terapeutických zastavení. To nejdůležitější, co Karel Nešpor čtenáři znovu-objevuje, je vědomí souvislosti vnitřního (co a jak myslím) s vnějším (co a jak dělám). Restauruje praktický model duchovního života, který – bohužel – přestává v křesťanském, nám ještě donedávna známém pojetí, zdárně fungovat. I proto je Nešporův přesah ke karmanovému učení, tradici a praxi nejen správný, ale také spravedlivý, neboť se v něm doposud nevytratila spojitost vnitřního s vnějším. Doplňuje-li tedy své dialogické povídání důrazem na cvičení (meditaci) na bázi jógy nebo na jednoduché relaxační techniky, pomáhá druhým dvojnásob. Na ničem jiném než na pohybu, který má i svou civilní a přesto přitažlivou estetickou hodnotu, nejsou lépe pozorovatelné téměř okamžité pokroky. Jak málo stačí, aby se člověk prostřednictvím prostých, tisíciletími ověřených cviků zbavil fyzického napětí a stresu. Jak málo stačí, aby se skoro neúnosný stav rozřešil něčím, nad čím bych dříve nejspíš mávnul rukou. Ze světa východních náboženství vybírá autor zvláště pedagogický motiv touhy a bažení, jejichž zvládání je nejen v buddhistické či hinduistické spiritualitě základem celo-lidské, duševní a tělesné vyrovnanosti. Přenesení základních principů netoužení a nenásilí do kultury západního typu se jeví být občerstvující a inspirující.
Nešpor je bez náznaku lichocení mistrem sókratovského tázání. Jím nadhozené a spolu-zodpovězené otázky vracejí člověka k podstatnému a odstiňují někdy až neunesitelnou vážnost, se kterou nahlížíme na své osobní karamboly i velká vítězství. Ptejte se jasně, střízlivě, bez nánosu ornamentálního slovíčkaření. Bolí tě zuby a nechceš jít k zubaři? Co je lepší? Vydržet pár minut bolesti, nebo se v ní svíjet po celé týdny a nakonec k zubaři stejně jít? Nikdo tě nemá rád, nikdo ti nepomůže, nikdo ti nerozumí, nikdo tě neocení? Opravdu nikdo? Ani jeden jediný? A co se třebas pustit do práce (pomoci, služby, tvorby), skrze niž by tě přece jen někdo ocenil a dokonce se stal tvým přítelem? Zdá se, že drobné, postupné a uvědomělé kroky jsou zásadním vkladem pro nalezení trvale udržitelné rovnováhy.
Kniha Karla Nešpora je pozoruhodným průvodcem po lidském naživání, ať už v jeho krajních polohách nebo v každodenní rutině, kterou nemusíme nutně chápat jako kouli na noze. Nešpor je z principu svého založení, zkušenosti a medicínské praxe člověk vidu nedokonavého. Neříká: udělej to a to a stane se to nebo ono. Říká: pokus se udělat to nebo to a na tvé cestě se může změnit to či ono. Cesta je symbolem jeho myšlení i odborné pomoci těm, kteří se dostali do různých nesnází. Zdaleka nejvýznamnější se mi jeví být autorova velkorysost k lidem naprosto zoufalým i k těm, kteří (zatím) zoufalí nejsou, ale účinně a aktivně podle svých schopností a talentů hledají duševní mír. Smazává kdysi tak zdůrazňované rozdíly mezi psychickým zdravím a nemocí, neboť ví, že ponteciálním pacientem / klientem psychiatrické péče je vlastně každý z nás. Častokrát totiž stačí opravdu jen velmi málo, abychom překročili svůj Rubikon. Kniha Karla Nešpora je příležitostí si uvědomit, že péče o duševní a fyzické zdraví není kratochvílí, na kterou je čas až tehdy, když už není na práci nic jiného. Nešporův laskavý, nakažlivý humor a smích jsou jedním z podtitulů jeho „tisíce snadných rad, jak se uklidnit“ a jak zvládat péči o psychické zdraví i ve dnech, které se nezdají být ničím zvláštní. Jsou a je třeba je nejen trpně odžít, nýbrž z nich vyzískat právě to, co může člověka učinit šťastným a vůči sobě i druhým laskavějším.
Zdeněk A. Eminger
www.denikknihy.cz/detail-sekce/recenze/164/vecna-otazka-kudy