Sebeúcta u dětí

Autorem knihy Sebeúcta u dětí je známý německý psychoterapeut Heinz-Peter Röhr, autor řady publikací, které vyšly v jeho rodném jazyce a v českém překladu i v nakladatelství Portál (např. Závislé vztahy, Hraniční porucha osobnosti apod.). Röhr vystudoval původně pedagogiku a sociální práci a ve své terapeutické činnosti se zaměřuje na problematiku závislostí, poruchy osobnosti, sebedestruktivní programy, rozvoj sebepoznání, sebevědomí, sebeúcty a zdravých vztahů.

V knize o osmi kapitolách a 193 stranách vyvrací nejprve obvyklé mýty, spojené s vnímáním sebe sama a sebeúctou, např. to, že bohatí, krásní nebo mocní lidé mají pevnou sebeúctu, pak se věnuje tomu, co nejvíce vývoj sebeúcty ovlivňuje, odhaluje tzv. „utajené programy“, které si v sobě neseme na základě zkušeností s našimi nejbližšími v raném dětství, a zdůrazňuje důležitost sebelásky i přijetí ze strany našich nejbližších. Tato témata jsou srozumitelně a zajímavě popsána v úvodních kapitolách a vedou každého čtenáře k zamyšlení.

Následně se autor ve čtvrté kapitole knihy věnuje analýze pocitu vlastní hodnoty, což je téma poněkud náročnější a je pravděpodobné, že se v něm nejeden běžný rodič, či učitel, který se psychologickou problematikou nezabývá, trochu ztratí. Autor zde vychází z vlastních zkušeností z terapeutické praxe. Musím konstatovat, že vedle zajímavých myšlenek a postřehů tady odborník narazí i na určitá zjednodušení nebo tvrzení, o kterých by bylo možné diskutovat. Ačkoliv je kapitola určená a priori rodičům, domnívám se, že je pro řadu běžných rodičů poměrně složitá. Cenné je, že přináší podněty k přemýšlení, samotnou analýzu by ale podle ní provedl laik těžko.

Srozumitelnější a tím pádem i pro rodiče a laickou veřejnost přínosnější jsou témata páté a šesté kapitoly, která jsou věnována problematickým vztahům mezi rodiči a dětmi, rozmazlování, situacím, kdy je dítě pro rodiče jakousi náhradou za nefungující či chybějící partnerský vztah, či na něj jsou kladeny přehnané požadavky na výkon, popř. se na něj přenáší rodičovská úzkost. Následují kapitoly o tom, jak zacházet s pochvalami, kritikou a zodpovědností a jak propustit dítě do nezávislosti.

Na posledních dvaceti stranách knihy se autor obrací na učitele a rodiče, dává jim rady a konkrétní typy, jak s dětmi doma i ve škole o sebeúctě hovořit, nicméně tato část knihy popisuje rozhovory, situace a reakce rodičů a dětí, které dle mého názoru málo odpovídají realitě. Nedokázala jsem se v nich inspirovat ani jako rodič, ani jako učitel a jako terapeut. I závěrečné stránky věnované počítačovým hrám a adoptovaným dětem jsou v dané knize už jaksi „navíc“, protože autor tuto problematiku zmínil bez dalšího vysvětlení či rozpracování. Otázka adopce je přitom v souvislosti s rozvojem sebeúcty, jak nám ji Röhr představuje, tématem zajímavým, které by si zasloužilo větší prostor.

V knize Sebeúcta u dětí najdou vzdělanější, přemýšliví a zvídaví rodiče určitě řadu podnětů k zamyšlení nad výchovou, komunikací v rodině či přístupem k vlastním dětem, ale dle mého názoru může být přínosná hlavně pro psychoterapeuty či studenty psychologie, jimž nastiňuje možné příčiny určitých druhů chování (sebepoškozování, poruchy chování, přehnaná přizpůsobivost, závislosti, orientace na výkon, úzkostné poruchy a depresivní stavy) a pak také pro lidi, kteří by se chtěli věnovat analýze a rozvoji vlastní sebeúcty a změně svých vlastních vzorců myšlení a chování. Jak píše autor sám na konci 6. kapitoly: „Je jen jediný člověk, kterého můžeš změnit, a tím jsi ty sám.“