V krátkém časovém odstupu od prvé publikace edice Klasická díla psychologie, jíž byla kniha Carl R. Rogerse Způsob bytí, přichází nakladatelství Portál s  prací významného židovského intelektuála, sociálního psychologa, psychoanalytika a filozofa, kterého bychom nejspíše (pro orientaci čtenáře i cun grano salis) zařadili mezi filozofické antropology.

Recenzovaná kniha vyšla prvně v USA r. 1941.

Erich Fromm (1900 – 1980) je myslitelem širokého rozsahu a více témat, jenž se díky zkušenosti s německým nacismem vyrovnává s touto otřesnou skutečností ve svém díle po celý život. To byl osud mnoha znamenitých lidí, kteří z rasových důvodů odešli z Německa do USA a zde zanechali v oblasti kultury a vědy stálou stopu. Za mnohé zmiňme filozofku Hannah Arendtovou (1906-1975), z psychologů pak Kurta Lewina (1890-1947).

Hlavními zdroji Frommova myšlení, velmi zjednodušeně řečeno, byla psychoanalýza, marxismus a jistě i judaismus, neboť vyrostl v ortodoxní rodině a teprve v  dospělosti se s ortodoxií rozešel. Píše se o něm, že se snažil spojit psychoanalýzu a marxismus v jeden systém. Zkoumá zejména sociokulturní vlivy působící na člověka a formující jeho osobnost a jednání, proto se nemůže vyhnout ani hlavnímu tématu recenzované knihy, jímž je svoboda.

Autor člení knihu do sedmi částí a dodatku, doslov pro české vydání napsal Zdeněk Janík. Zcela závěrem pak nalezneme poznámkový aparát.

Prvá část publikace se nazývá Svoboda – psychologický problém?. Autor přitakává, hledá odpověď a svoje úvahy uzavírá takto: „čím více člověk získává svobodu ve smyslu vycházení z původní jednoty s přírodou, čím více se stává „individuem“, tím spíše nemá jinou volbu, než se buď sám sjednotit se světem ve spontaneitě lásky a tvořivé práce, nebo shánět po nějakém druhu jistoty, kterým ho svět spoutá, a tak si sám svobodu a integritu své individuality zničí.“ Tato myšlenka je v celé knize myšlenkou ústřední.

Druhou část autor pojmenoval Vyčlenění individua a dvojznačnost svobody. Proces individuace člověka je tvořen zesilováním vlastního ´já´a růstem osamělosti, provázeným bezmocností (a úzkostí). S individuací přichází osvobozování od něčeho (negativní vymezení svobody) ke směřování k něčemu (pozitivní vymezení svobody). Nastává zpožďování „svobody k“ ve prospěch „svobody od“ a vlivem tohoto nepoměru došlo v Evropě „k panickému útěku od svobody do nových vazeb, nebo aspoň do úplné lhostejnosti.“

Třetí část nesoucí název Svoboda v době reformace přináší analýzu středověku a renesance zejména z pohledu lidské individuace. Ústí pak v  psychologický (a psychoanalytický) výklad motivací luteránství a kalvinismu a jejich zakladatelů. Luthera považuje za typického představitele „autoritářského charakteru“ a jak píše, „jeho nutkavé hledání jistoty není výrazem pravé víry, ale je zakořeněno v potřebě zvítězit nad nesnesitelnou nejistotou.“ Kalvinismus dle Ericha Fromma zdůrazňuje potřebu neúnavného lidského úsilí, neboť „jedinec musí být aktivní, aby unikl svému pocitu pochybnosti a bezmocnosti…jde o zoufalý pokus uniknout úzkosti.“ Při četbě této části jsem si říkal – co ti protestanti Frommovi udělali?

Čtvrtou část publikace autor nazval Dva aspekty svobody moderního člověka. Ukazuje zde, že kapitalistická společnost přetvářela osobnost člověka směrem, jaký naznačila reformace. Zdůrazněna je individualistická zaměřenost prohlubující osamělost jedince a přinášející úspěch a materiální zisk, které se však stávají samoúčelné. Lidský jedinec se může cítit bezvýznamným, bezmocným a podřizuje se cílům, jež mu nejsou vlastní. Vyskytující se sobectví je druhem chtivosti, implikujícím nenasytnost a důsledkem je „věčná neukojitelnost.“ Fromm také m.j. upozorňuje na nebezpečí moderní reklamy slovy: „ Tyto metody otupující schopnost našeho myšlení jsou pro naši demokracii vlastně nebezpečnější než mnohé otevřené útoky proti ní, z hlediska lidské integrity jsou nemravnější než neslušná literatura, jejíž zveřejňování je trestáno.“ Na druhou stranu si však uvědomuje, že kapitalismus také nesmírně přispěl k  rozšíření pozitivní svobody („svobody k“) a k růstu aktivního, kritického, zodpovědného ´já´.

Pátá část knihy nese název Mechanismy úniku a je diskusí o psychologickém významu fašismu (v terminologii autora, my bychom dnes spíše řekli nacismu) a významu svobody v autoritářských systémech i v demokracii. Pojednáno je o masochistických a sadistických tendencích v člověku (termíny jsou v tomto významu specifické a neodpovídají sexuologickému pojetí), o problematice autority apod. Strach ze svobody vede k pokusům odevzdat vlastní možnost svobody diktátorům všeho druhu anebo ji rozmělnit přetvořením sebe samého v malý, dobře živený a oblékaný šroubek, který se stane konformním automatem. Bezmocnost a nejistota průměrného moderního člověka tak de facto nakonec roste.

V šesté části, kterou autor pojmenoval Psychologie nacismu se zabývá zejména strukturou charakteru lidí, kteří nacismem byli osloveni a  psychologickými rysy této ideologie, jež z ní vytvořily velmi účinný prostředek k ovlivňování německé veřejnosti. Jedná se o komplementaritu sadistických a  masochistických tendencí v člověku s důrazem na obětování jedince celku. Přesto Fromm tuto část uzavírá takto: „Autoritářské systémy nemohou sprovodit ze světa podmínky vyvolávající touhu po svobodě, nemohou vyhladit touhu po svobodě, která z těchto podmínek vyplývá.“

Sedmá a předposlední část knihy se nazývá Svoboda a demokracie. Autor varuje před iluzí individuality a svobody v demokratické společnosti, neboť i „právo vyjadřovat své myšlenky má však význam jen tehdy, jsme-li schopni vlastní myšlenky vůbec mít.“ Je-li člověk nezakotven v  celistvosti své integrované osobnosti, může, moderně řečeno, působením medií snadno nabýt skeptického a cynického postoje vůči světu a stát se vůči autoritám naivně důvěřivým. Lidská schopnost kriticky myslet se otupuje a přestává mít ke světu a druhým lidem opravdový (řekli bychom autentický) vztah. Nakonec chce to, co se od něho očekává a co se mu nabízí. Snadno se stane konformním automatem, což je živnou půdou pro politické cíle extremismu, avšak jedinec takto nemusí končit. Může se stát „svobodný a vůbec ne osamělý, kritický a nikoli plný pochybností, nezávislý, a přece integrální částí lidstva. Této svobody člověk může dosáhnout seberealizací, tím, že se stane sám sebou.“ Sami sebou se pak staneme vlastním podílem na společenském procesu, čímž přemůžeme osamocenost a pocit bezmoci. Fromm klade důraz na aktivním a spontánním uskutečňování individuálního ´já´, neboť vede k pozitivní svobodě („svobodě k“).

Závěrečný dodatek se jmenuje Charakter a společenský proces. Je vysvětlením teoretického základu, z kterého vycházely předchozí analýzy. Společenský charakter je výběrem rysů většiny členů určité skupiny, jež se vyvinuly jako výsledek zkušeností a způsobu života společného celé skupině. Změny společenských podmínek mění společenský charakter, vznikají nové potřeby – ale i úzkosti. To vše je formováno ekonomickými, psychologickými a  ideologickými silami, jejichž vzájemné vztahy a propojenost vytvářejí dynamiku života, který má na jedné straně funkci stabilizující, na straně druhé je motorem změn.

Kniha Ericha Fromma je i po více než 70 letech od jejího vzniku pro nás dílem inspirativním. Přináší svědectví o začátcích přístupů k výkladu nejmodernějšího světa, tedy i naší současnosti. Dnes hovoříme o globalizaci, všude přítomné manipulaci, oslabované lidské identitě, atd. Jeho poukaz k  psychologickým souvislostem, jimiž vykládá předchozí období je poučný, neboť současnost je pokračováním minulosti a psychologické zákonitosti platí obecně.

Erich Fromm je významnou postavou i pro nás – české a slovenské psychology. V 60. letech minulého století bylo v Československu oficiálně vydáno několik jeho knih a pokud si dobře pamatuji, v Praze také přednášel. V té době zde bylo možné potkat i francouzské filozofy, jako byli Jean Paul Sartre (1905 – 1980), Roger Garaudy (1913-2012), přednášel zde významný německo britský sociolog Ralf Dahrendorf (1929 – 2009), americký psychiatr rumunsko rakouského původu, zakladatel psychodramatu a sociometrie Jakob Levy Moreno (1889 – 1974). Není pochyb o tom, že tato setkání, byť sporadická, ovlivnila „díky době a  místu“ naše intelektuály i tehdejší studenty společenských a humanitních věd, mezi které jsem patřil.

Knihu Ericha Fromma Strach ze svobody lze naší odborné obci rozhodně doporučit jako čtení i dnes aktuální a hodnotné.

Prof. PhDr. Jan Vymětal

Ústav pro humanitní studia v medicíně

1. lékařská fakulta UK v Praze

Karlovo nám. 40

128 00 Praha 2

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál