Přináší přehled teorií sociálního státu, teorií cílů a metod jejich formulace, objektů a předmětů sociální politiky.

Věnuje se také teoriím sociálních událostí a metod jejich identifikace, teoriím nástrojů, organizace sociálních systémů a financování.

Poslední část je věnována přípravě a realizaci reforem sociálních systémů.

Text je určen pro studenty magisterského studia sociální politiky a sociální práce, doktorandy těchto oborů, odbornou veřejnost.

Prof. JUDr. Igor Tomeš, CSc., přednáší na FF UK a na Vysoké škole aplikovaného práva v Praze. Podílel se na projektech OECD, Světové banky a Evropské Unie v různých zemích Evropy a Asie, v současné době pracuje na projektu EU v Makedonii. Publikoval řadu odborných studií a knih u nás i v zahraničí.

Prospěla by větší reflexe současnosti

Kniha představuje dobrou pomůcku pro základní vstup do oblasti sociální politiky, seznámení se s hlavními pojmy a koncepcemi.

Prospělo by jí, kdyby v určitých tématech více reflektovala současný stav věcí a přispěla tak jednak ke čtenářově lepší orientaci, jednak právě k reflexi toho, jak se teoretické koncepty sociální politiky projevují v praxi.

Zejména oblast sociální pomoci a sociálních služeb je zpracována tak, že čtenáře vede k dovozování, kdy byl text původně napsán - a už neobnoven.

Sociální služby jsou zde pojednány zcela jinak, než jak jsou dnes díky zákonu o nich především chápány: to by jistě nevadilo, pokud by byla současná úprava alespoň popsána.

Ženy v důchodovém systému: to je autorova samostatná kapitola

Bylo by docela zajímavé, vyjdeme-li z Peroutkovy psychologizující kritické metody, pátrat po tom, kde spočívá autorův problém se ženami a jejich právem jít do penze dříve než muži, podle počtu porozených dětí.

Krom zásadního odsudku, že je to přežitek komunistické doby (co v českém právním systému není?) - dodaného formou citace, tedy jistě vědecky a objektivně -, řádný argument proti tomuto zvýhodnění nenajdeme.

A už vůbec ne pohled na to, v čem může být toto opatření oprávněné a prospěšné, jak by se na tento druh literatury slušelo.

Mimo těchto, drobných, výtek jeví se Tomešova kniha jako dobrý vstup do tématu sociální politiky: začátečníka zorientuje.

Milan Šveřepa

Zdroj: Sociální revue

Publikace Úvod do teorie a metodologie sociální politiky navazuje na dvě vydání záznamů autorových přednášek na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (Sociální politika, Socioklub, 1996 a 2001), jak však autor sám v předmluvě uvádí, nejde o třetí vydání, ale o nově zpracovaný text, který reaguje na aktuální změny v pojetí i výuce sociální politiky. Spojení potřeb výuky a jejích teoretických základů je patrné v každé kapitole knihy a představuje spolehlivý základ pro přehledný a ucelený výklad. Autor uvádí, že sociální politikou se převážně zabývají ekonomové, sociologové, politologové a právníci. Již z tohoto vymezení je patrné, že kniha není psána cestou složitých právních formulací, naopak je psána srozumitelným jazykem, který bude přístupný i pro čtenáře bez právního vzdělání. Z pohledu právní recenze na knihu je proto potěšující, že toto zaměření nikterak neubírá na dostatečné právní přesnosti tam, kde je toho z pohledu právního systému potřeba. To ostatně zaručuje i skutečnost, že kniha je publikací recenzovanou včetně osob obou recenzentů.

Kniha volně navazuje na publikaci Sociální správa vydanou autorem s kolektivem v roce 2009, autor však sám vymezuje rozdíly mezi vnímáním sociální správy a sociální politiky tak, že sociální správa se zabývá způsoby, jak jsou lidé organizováni a jejich činnost strukturována a prováděna, zatímco sociální politika se zabývá volbami mezi politickými cíli a jejich formulováním, prosazováním a realizací. Z právního pohledu bychom proto mohli zjednodušit, že sociální správa v autorově pojetí představuje organizaci a řízení k dosažení cílů, zatímco sociální politika vlastní formulaci cílů a nástrojů k jejich dosažení. Toto pojetí se osvědčuje a činí autorův výklad konzistentní, včetně návaznosti obou učebnic.

Vlastní obsah učebnice je členěn do osmi částí. První část představuje vymezení pojmů. Autor vymezuje vlastní pojem sociální politiky, její vztah k sociální správě, vztah pojmů sociální zabezpečení a sociální bezpečnost, a dále mj. pojmy sociální pojištění, sociální zaopatření a sociální pomoc, se kterými pracuje i teorie práva sociálního zabezpečení k členění jednotlivých systémů sociální ochrany. Druhá část představuje popis historického vývoje sociální politiky, který je rozdělen na genezi autokratické sociální politiky a genezi demokratické sociální politiky. Třetí část pojednává o subjektech a objektech sociální politiky tedy o nositelích sociální politiky na straně jedné (stát, samosprávné veřejné korporace, nestátní organizace, mezinárodní organizace) a o osobách nebo skupinách osob na straně druhé.

Čtvrtá až šestá část představují vlastní jádro výkladu sociální politiky, tedy pojednání o cílech (čtvrtá část), předmětu (pátá část) a realizaci (šestá část) sociální politiky. Část o cílech sociální politiky pojednává zcela logicky především o mezinárodním rámci sociální politiky, ale věnuje se také formulaci konkrétních cílů sociální politiky. Část o předmětu sociální politiky pak z vymezeného mezinárodního rámce vychází při definování jednotlivých sociálních událostí, které jsou předmětem sociální ochrany a jim se pak podrobněji věnuje – jedná se o zdraví, stáří, sociální události spojené s rodinou, chudobu, nezaměstnanost i podporu a ochranu zaměstnání a vzdělání. Tato část se věnuje také sociální prevenci, sociální rehabilitaci a sociální ochraně menšin, etnik a migrantů. Část o realizaci sociální politiky se pak věnuje nástrojům (regulace, prevence, dávky, služby a nátlak) a financování sociální politiky.

Konečně v sedmé a osmé části se autor věnuje sociální reformě (sedmá část) a trendům sociální politiky (osmá část). Sociální reformu autor chápe jako v podstatě kontinuální proces v sociální politice, sociálních soustavách i používaných nástrojích. Přesto však autor identifikuje historické příležitosti ke změnám v těchto oblastech v souvislosti s demografickým, ekonomickým i politickým vývojem, což souvisí mj. s jeho bohatou zkušeností s reformami v postkomunistických zemích střední a východní Evropy. Větší prostor pak autor věnuje sociální reformě v České republice po roce 1989, k níž přispěl i svými myšlenkami. V části o trendech sociální politiky pak autor definuje obecnější trendy v celém evropském prostoru, tedy zejména s ohledem na politiku Rady Evropy, Mezinárodní organizace práce a Evropských společenství resp. Evropské unie.

Jak je u autora dobrým zvykem, učebnice obsahuje široký výběr použité literatury, která poskytuje pestré doplnění výkladu sociální politiky. Pokud sociální politiku chápeme jako vědu o formulaci politických cílů vlastních v moderním pojetí demokratickému uspořádání společnosti a právo sociálního zabezpečení jako jeden z nejvýznamnějších nástrojů k jejich realizaci, lze závěrem bezesporu tvrdit, že učebnice představuje čtivý studijní materiál nejen pro studenty sociální politiky, ale i pro studenty práva sociálního zabezpečení.

JUDr. Jiří Veselý, Ph.D.