Tomešova nová kniha vysvětluje genezi a systém sociální politiky v širokém tematickém spektru a historickém horizontu.Věcně navazuje na práci „Sociální politika“, vydanou Socioklubem v roce 1996 (v druhém vydání pak v roce 2001), která vyšla jako záznam autorových přednášek pro studenty katedry sociální práce Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Je ovšem nově zpracovaným textem, který mimo jiné reaguje na změny v české a evropské realitě po rozšíření Evropské unie.

Zkušený autor se zmocňuje složitého tématu se suverenitou a hlubokými znalostmi, násobenými praktickými zkušenostmi z koncipování sociální legislativy v řadě zemí jihovýchodní Evropy a střední Asie, v Rusku, na Ukrajině a v Pobaltí. Studie má dimenzi historickou, sociálně-politickou a právní, které jsou přehledně strukturovány a současně se prolínají a navazují na sebe. Jde tedy o teorii a metodologii sociální politiky nejen pro výuku studentů, ale také pro poučení všech, kdo jí chtějí dobře porozumět a podílet se na jejích reformách.

Výklad jde do velkých podrobností a pohybuje se ve více rovinách. I jako učebnice je text dosti náročný, což je samozřejmě třeba brát jako pozitivum. Teoretický výklad je často prokládán drobnými sondami do historie – autor v nich na příkladech ukazuje, jak hluboké kořeny má moderní sociální stát. Obdobně přínosné jsou rovněž odkazy (zejména v závěrečných kapitolách) na reformy provedené v transitivních zemích. V tomto ohledu je studie výjimečná, protože jen málo pedagogů – pokud vůbec někdo - může využít praktických zkušeností z koncipování reforem sociálního systému.

Přehledně je podán konceptuální aparát, jsou vyvráceny některé zažité interpretační omyly.

Autor důsledně zavádí a používá pojem „sociální událost“. Důležité je uvádění odpovídajících anglických termínů v závorkách. Zde musím souhlasit s překladem termínu social welfare jako sociální péče. Není to sice obvyklé, ale v zásadě je to správné. Problémem je ovšem to, že sociální péče je v češtině chápána spíše v užším slova smyslu, tj. v zacílení na specifické skupiny. Nicméně v ekonomii často používaný překlad social welfare jakožto sociální blaho či sociální blahobyt je zjevným omylem.

Za zásadní považuji autorovo naléhání na odpolitizování sociální politiky, jeho poukaz na nebezpečí jejího stranického, populistického a tedy i krátkodechého pojetí. Podle Tomeše by politik měl formulovat cíle a odborník pak hledat cesty, jak jich úspěšně dosáhnout. Tak tomu bylo například v přípravě zákona o sociálním pojištění z roku 1924, která byla svěřena odborníkům pod vedením profesora Schönbauma. Zákon vydržel až do roku 1948, kdy byl nahrazen neméně dobře připraveným zákonem o národním pojištění. Opakem byly ovšem komunistické reformy koncipované „podle sovětského vzoru“.

Velmi cenná je rovněž závěrečná kapitola shrnující základní trendy dlouhodobého, historického vývoje v sociální ochraně uplatňované v evropských zemích, totiž úsilí o všeobecnost, úplnost, přiměřenost, jednotnost a adresnost. Zajímavé by bylo zhodnotit, do jaké míry těmto kritériím český sociální systém odpovídá. Autor však věnoval samotný závěr otázce diversifikace soustav financování sociální ochrany a jeho vysvětlení na příkladu Polska, kde se podílel na některých aspektech reformy. Kniha tak končí legislativní praxí, věrně autorovu krédu vědy nikoli samoúčelné, nýbrž návodu k praktickému použití. Může být použita jak pro systematické studium dané problematiky, tak i jako příručka pro informaci o konkrétních tématech sociální politiky. Pro oba účely je rozhodně hodná doporučení.

Praha 18.4. 2010

doc. ing. Jiří Večerník, CSc.

Publikace Úvod do teorie a metodologie sociální politiky navazuje na dvě vydání záznamů autorových přednášek na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (Sociální politika, Socioklub, 1996 a 2001), jak však autor sám v předmluvě uvádí, nejde o třetí vydání, ale o nově zpracovaný text, který reaguje na aktuální změny v pojetí i výuce sociální politiky. Spojení potřeb výuky a jejích teoretických základů je patrné v každé kapitole knihy a představuje spolehlivý základ pro přehledný a ucelený výklad. Autor uvádí, že sociální politikou se převážně zabývají ekonomové, sociologové, politologové a právníci. Již z tohoto vymezení je patrné, že kniha není psána cestou složitých právních formulací, naopak je psána srozumitelným jazykem, který bude přístupný i pro čtenáře bez právního vzdělání. Z pohledu právní recenze na knihu je proto potěšující, že toto zaměření nikterak neubírá na dostatečné právní přesnosti tam, kde je toho z pohledu právního systému potřeba. To ostatně zaručuje i skutečnost, že kniha je publikací recenzovanou včetně osob obou recenzentů.

Kniha volně navazuje na publikaci Sociální správa vydanou autorem s kolektivem v roce 2009, autor však sám vymezuje rozdíly mezi vnímáním sociální správy a sociální politiky tak, že sociální správa se zabývá způsoby, jak jsou lidé organizováni a jejich činnost strukturována a prováděna, zatímco sociální politika se zabývá volbami mezi politickými cíli a jejich formulováním, prosazováním a realizací. Z právního pohledu bychom proto mohli zjednodušit, že sociální správa v autorově pojetí představuje organizaci a řízení k dosažení cílů, zatímco sociální politika vlastní formulaci cílů a nástrojů k jejich dosažení. Toto pojetí se osvědčuje a činí autorův výklad konzistentní, včetně návaznosti obou učebnic.

Vlastní obsah učebnice je členěn do osmi částí. První část představuje vymezení pojmů. Autor vymezuje vlastní pojem sociální politiky, její vztah k sociální správě, vztah pojmů sociální zabezpečení a sociální bezpečnost, a dále mj. pojmy sociální pojištění, sociální zaopatření a sociální pomoc, se kterými pracuje i teorie práva sociálního zabezpečení k členění jednotlivých systémů sociální ochrany. Druhá část představuje popis historického vývoje sociální politiky, který je rozdělen na genezi autokratické sociální politiky a genezi demokratické sociální politiky. Třetí část pojednává o subjektech a objektech sociální politiky tedy o nositelích sociální politiky na straně jedné (stát, samosprávné veřejné korporace, nestátní organizace, mezinárodní organizace) a o osobách nebo skupinách osob na straně druhé.

Čtvrtá až šestá část představují vlastní jádro výkladu sociální politiky, tedy pojednání o cílech (čtvrtá část), předmětu (pátá část) a realizaci (šestá část) sociální politiky. Část o cílech sociální politiky pojednává zcela logicky především o mezinárodním rámci sociální politiky, ale věnuje se také formulaci konkrétních cílů sociální politiky. Část o předmětu sociální politiky pak z vymezeného mezinárodního rámce vychází při definování jednotlivých sociálních událostí, které jsou předmětem sociální ochrany a jim se pak podrobněji věnuje – jedná se o zdraví, stáří, sociální události spojené s rodinou, chudobu, nezaměstnanost i podporu a ochranu zaměstnání a vzdělání. Tato část se věnuje také sociální prevenci, sociální rehabilitaci a sociální ochraně menšin, etnik a migrantů. Část o realizaci sociální politiky se pak věnuje nástrojům (regulace, prevence, dávky, služby a nátlak) a financování sociální politiky.

Konečně v sedmé a osmé části se autor věnuje sociální reformě (sedmá část) a trendům sociální politiky (osmá část). Sociální reformu autor chápe jako v podstatě kontinuální proces v sociální politice, sociálních soustavách i používaných nástrojích. Přesto však autor identifikuje historické příležitosti ke změnám v těchto oblastech v souvislosti s demografickým, ekonomickým i politickým vývojem, což souvisí mj. s jeho bohatou zkušeností s reformami v postkomunistických zemích střední a východní Evropy. Větší prostor pak autor věnuje sociální reformě v České republice po roce 1989, k níž přispěl i svými myšlenkami. V části o trendech sociální politiky pak autor definuje obecnější trendy v celém evropském prostoru, tedy zejména s ohledem na politiku Rady Evropy, Mezinárodní organizace práce a Evropských společenství resp. Evropské unie.

Jak je u autora dobrým zvykem, učebnice obsahuje široký výběr použité literatury, která poskytuje pestré doplnění výkladu sociální politiky. Pokud sociální politiku chápeme jako vědu o formulaci politických cílů vlastních v moderním pojetí demokratickému uspořádání společnosti a právo sociálního zabezpečení jako jeden z nejvýznamnějších nástrojů k jejich realizaci, lze závěrem bezesporu tvrdit, že učebnice představuje čtivý studijní materiál nejen pro studenty sociální politiky, ale i pro studenty práva sociálního zabezpečení.

JUDr. Jiří Veselý, Ph.D.