Přijde mi, že poslední dobou čteme s dětmi doma samé knížky o emocích. Protože to je téma, které v sobě tolik řešíme a zpracováváme. Emoční bouře jsou a budou, už dávno jsem se vyléčila z naivní představy, že něco přejde a že z něčeho vyrostou. Prostě vím, že jejich emoce s nimi zůstanou, akorát třeba v jiné síle. Ale už vím, že vztekat se budou, že si budou něco závidět, že budou žárlit. A taky už lépe vím, jak s emocemi v jejich hlavičkách a srdcích naložit. Dost dobře to vím teoreticky. Chtěla bych říct, že se mi daří i 100% aplikace teorie v praxi, ale lhala bych. I já někdy bouchnu. A je to asi dobře. I matka je jenom člověk. Velký unavený člověk se svými hranicemi. Nedávno jsem si poslechla krásnou přednášku o dětských emocích a jak je zvládat a jsem tak moc vděčná, že autoři dětských knih se k lidským pocitům víc a víc obracejí. Stejně jako se to povedlo v parádní knížce Daniely Krolupperové s dvojitým názvem Na rozcestí ke štěstí / Na rozcestí od štěstí.

Tato originální dvojkniha vyšla v roce 2019 v nakladatelství Portál a o velice vkusné ilustrace se postarala Michaela Bergmannová. Proč dvojkniha? Knížku můžete číst z obou stran - jedna strana směřuje postavy "ke štěstí", druhá strana je "od štěstí" odklání.

Ve všech příbězích pozorujeme běžný život třeťáka Jirky, jeho rodiny a kamarádů. Všední zážitky takové, jaké známe všichni, jsou pro děti velice dobře uchopitelné a zpracovatelné. A krásně na nich jde vidět to, o čem kniha vlastně je. V každé kapitole se u hlavního hrdiny objeví jedna nehezká vlastnost, která je všem dětem dobře známá - vztek, lakomství, závist, lhostejnost... V části "od štěstí" se nechá Jirka těmito špatnostmi pohltit a příběhy nekončí nijak pozitivně. V opačné části "ke štěstí", kde je text stejný až do úplného závěru, se Jiřík těmto slabostem postaví, přemůže je a zachová se dobře. Na dvou paralelních příbězích jde nádherně vidět, co je správné a co špatné.

A co víc. Na konci kapitoly si s dětmi můžete projít doplňující otázky k textu, které mohou mnohé dovysvětlit a upřesnit, navíc nabízí i další společný čas k cenné rozpravě o našich pocitech.

Krásnou a dokonale čtivou knížku doporučuju dětem mladšího školního věku a otevřeným předškolákům. Nás doma opravdu moc baví a Klárka s Kubíkem si ji k večernímu předčítání vybírají opakovaně.

Že se na rozcestí mohou ocitnout jen dospělí..? Že děti neřeší žádné složitosti..? O ničem se nerozhodují, protože to za ně udělají rodiče..? Tak to je, vážení čtenáři, velká mýlka. I děti si volí své cestičky životem a někdy na jejím konci najdou pytel štěstí a jindy zabloudí rovnou do neštěstí. Své o tom ví Daniela Kroluppová, která ve své knize ukazuje dětem, jak se nedostat na scestí.

Předložená publikace je určena především dětským čtenářům a je velmi zajímavě a především důmyslně rozdělena na dvě poloviny. První polovina je ta temná vzdalující nás od štěstí a po zrcadlovém obrácení najdeme druhou půlku směřující rovnou za světlem štěstí. Přičemž k optickému rozdělení těchto částí napomáhá barevnost stránek a rozdílné oslovení malého hrdiny. Zatímco od štěstí vede tmavě modrá barva a hlavní postava je nazývána Jiříkem, ke štěstí se jde po žlutohnědé značce a z Jiříka se stává Jirka.

Celá knížka se skládá z krátkých příběhů o jednotlivých nectnostech (podle autorky slabostech) člověka. A aby bylo jednoznačně znázorněno a zdůrazněno, že lidský tvor má právo „volby“ (resp. může si vybrat, po které trase se vydá), tak je každý příběh uveden dvakrát. Pochopitelně v tmavé části zažijeme pochmurný konec a Jiříkovi bolístky. Není však potřeba mít strach, jen co knihu převrátíme vzhůru nohama, dočkáme se happy endu i s poučením.

Kromě poutavých a (pro dětskou duši) emočně nabitých příběhů, zde nalezneme i krátká shrnutí a doplňující otázky vedoucí k hlubšímu zamyšlení. Nicméně mezi těmito dvěma slohovými útvary vyvstává výrazná ambivalence. Jirkovo (Jiříkovo) vyprávění je snadno pochopitelné, psáno v krátkých, ale výstižných až úderných větách. Prezentované situace jsou vybírány tak, aby dětem byly co nejvíce blízké, a jsou verbalizovány velmi autenticky. Oproti tomu „dodatky“ spíše připomínají hluboké, ale málo srozumitelné abstrakty plné složitých pojmů (jako například slovo „opanuje“ či „samolibost“). Zde se hodí podotknout, že kniha bude náročná především pro rodiče, kteří se zapotí při vysvětlování nejednoznačných termínů a zodpovídání závěrečných otázek (např. „Jaký je rozdíl mezi pýchou a hrdostí?“ nebo „Je lakomý někdo, kdo má strach o svoje věci?“).

Knížka celkově působí příjemným dojmem, je zajímavá, poučná a čtivá. Dětskému čtenáři může přinést návod, jak nakládat s některými složitými životními situacemi. Doporučuji však knížku číst s někým z dospělých a podrobněji o jednotlivých tématech debatovat.

Vždy mě víc zaujmou pohádkové knížky, které jsou i poučné. Od Daniely Krolupperové mám ve své knihovně už dvě takové – Rybí sliby a Jde sem lesem. Zmíněné knihy mají funkci vzdělávací (děti se dozvídají informace o rybách, vodních živočiších a bylinkách), publikace Na rozcestí ke štěstí/ od štěstí obsahuje efekt výchovný.

Jedná se o dvojknihu, která z jedné strany líčí příběhy se špatným koncem (Na rozcestí od štěstí) a při otočení celé knihy „vzhůru nohama“ popisuje příběhy s dobrým koncem, kdy se podaří hlavnímu hrdinovi slabost překonat (Na rozcestí ke štěstí). Každá knížka má svůj začátek na titulní straně, konec uprostřed a i svou barevnost. Střed knihy je znázorněn mapou s domy, silnicemi a hlavním hrdinou na koloběžce. Každá „kniha“ obsahuje 7 příběhů na PÝCHU, LAKOMSTVÍ, ZÁVIST, VZTEK, LHOSTEJNOST, NESTŘÍDMOST a LENOST. Příběhy dlouhé na 8-9 stránek jsou až na jejich úplný závěr zcela totožné, proto by mi patrně přišlo zbytečné číst hned za sebou dva stejné příběhy. Možná by stačilo přemýšlet, jak by mohl znít příběh s opačným koncem, poté si ho přečíst a následně zahájit diskusi.

Za každou kapitolou najdeme přibližně 7 otázek vycházející z příběhu a 7 obecných otázek týkající se dané problematické vlastnosti nutící děti k hlubšímu zamyšlení. Tyto otázky najdeme v obou částech knihy. Z mého úsudku bych řekla, že otázky k Jirkovu příběhu jsou méně náročné s možností dohledat je v textu než otázky obecné (např. Jaký je rozdíl mezi lakomstvím a opatrností? Kde končí opatrnost a začíná lakota? Proč je důležité nepodléhat vzteku? Koho vztek ohrožuje?) U knihy: „Na rozcestí od štěstí“ najdeme na konci každého příběhu v několika větách definici dané lidské slabosti, která je pro děti velmi srozumitelně vysvětlena.

Příběhy pojednávají o Jirkovi, klukovi ze 3. třídy, který rád rošťačí. Bydlí ve Všechovicích, má maminku, tatínka a dvě sestry – starší Olgu ze 6. třídy a Blanku chodící do 1. třídy. Nejvíc ze všeho ho baví jezdit na koloběžce, která ho provází celým příběhem. Jirka se však pyšní, že na ní umí nejlepší triky, setkává se s lakotou, kdy nechce svou koloběžku i další věci půjčit svým kamarádům, aby mu je nezničili; závidí bohatému klukovi jeho lepší koloběžku; vzteká se, když mu nejde trik a to tak, že mrští koloběžkou o zem atd. Líbí se mi, že jsou výchovné prvky podány na zcela běžných situacích, které jsou dětem známé. Vlivem toho dobře pochopí špatnou vlastnost a dokáží o ní více přemýšlet a diskutovat.

Věkově je určena dvojkniha pro mladší školáky. Můžeme ji sice předčítat předškolním dětem, ale otázky na konci kapitol jsou po menší děti velmi náročné. Taktéž bych řekla, že je publikace o něco vhodnější pro pedagogy na základě otázek určených k hromadným diskusím, ale věřím, že s ní dokáží stejně dobře pracovat i rodiče a prarodiče, kteří chtějí, aby si jejich ratolesti uvědomili, co je v životě správné a špatné.