O plátnu, na které se údajně otiskla postava umučeného Krista bylo napsáno již tolik knih, že potenciálního čtenáře může přepadnout skepse, zda se dá napsat ještě něco nového. Především jeho autenticita budí po generace emoce a doposud žádný výzkum nedal jednoznačnou odpověď.  V presumpci pravosti relikvie je její význam naprosto nedocenitelný a nemá obdoby.

Autorovou ambicí však není polemizovat o autenticitě plátna. Zdeněk Jančařík nad plátnem touží polemizovat a meditovat o všem.

Plátno z Turína má dvě souběžné linky, které se vzájemně prolínají celou knihou. Tou první je zevrubné seznámení čtenáře s historií této vzácné relikvie. Z pohledu historie není zajímavé jen jeho střídání majitelů a mnohdy dramatické zvraty v jeho vlastnictví. Autor sleduje i prameny dokazující  nebo napadající právě již zmiňovanou pravost turínského plátna. Ta byla předmětem ožehavých sporů v průběhu staletí aniž by se jejich intenzita jakkoliv zmírnila, eskalovala nebo byly ovlivněna závěry vědeckých bádání. Autor tak představuje plátno z Turína z hlediska  jeho velmi pohnuté, rozmanité a mnohdy paradoxní cestě historií.

Putování s plátnem vede k zamyšlení nejen nad plátnem samotným,ale i nad jeho úlohou pro věřící, nevěřící i církev samotnou. Jemně nás také vede k zamyšlen nad vírou a církví. Nad vírou všeobecnou i niternou a osobitou, kterou máme každý v sobě. Zdeněk Jančařík medituje nad spirituálními aspekty jednotlivých etap životní pouti naší i samotného plátna. Právě v té druhé rovině se odpoutává od relikvie, kterou bere coby oslí můstek pro úvahy nad duchovním rozměrem vztahu k Bohu.

Kniha je doplněna několika stránkami s barevnými fotografiemi jednotlivých detailů plátna. U jiných pojednáních o vzácných předmětech bych absenci obrazové přílohy brala jako přítěž. Zde je spíš nadbytečná. Autor dává pojednání o turínském plátně velmi hluboký duchovní rozměr a vyjadřuje se o něm zasvěceně tak, jak žádná fotografie neumí zachytit. Zdeněk Jančařík neobrací naše pohledy zbožně k plátnu, ale k nám samotným a k víře, která utvářela jednotlivce stejně jako společnost.

Plátno z Turína může být zklamáním pro ty, kdo očekávají nějaké nové skandální odhalení či průlomové informace ve sporu o jeho pravost. Nepřiklání se ani na jednu stranu, protože to není potřeba. Význam plátna nespatřuje v jeho nezpochybnitelnosti jako v jeho existenci samotné.

Naopak bude kniha osvěžujícím zážitkem pro ty, kteří hledají ve věcech jejich duchovní rozměr. A nemusí jít nutně o věřící. Autor je sice praktikujícím knězem, dokáže ale svou mysl i srdce otevřít všem, kteří chtějí naslouchat. Sám se neváhá podělit o intimní okamžiky jeho života, na kterých demonstruje právě i svou lidskou stránku, hledání a nacházení víry a důkazech o ni, které ji činí živoucím organismem, tepajícím srdcem každého z nás.

Historická fakta a jejich souvislosti jsou ucelené a velmi zevrubné. Autor bere v potaz všechny názory a nevymezeuje se jasně na jednu ani na druhou stranu. Meditační texty z nich pak volně vychází. Mnohdy až tak volně, že čtenáře přepadne pocit, že plátno samotné je zde jaksi nahraditelné a stejně dobře by se dalo spirituálně pouvažovat nad jakýmkoliv jiným uctívaným předmětem. Jistě, hodnota a unikátnost turínského plátna jen těžko najde vhodného soupeře či zástupce. I přesto se nemohu zbavit dojmu, že plátno zde hraje jen druhé housle.

Kniha plátno z Turína není žádným obsáhlým traktátem. Svou útlou konstitucí tak nikoho méně duchovně založeného neděsí. A svou povahou neumožňuje ani přečtení za jeden večer. Naopak láká k tomu, aby se stala alespoň na nějaký čas vaším souputníkem, do kterého zaplujete na kratší či delší okamžik. Možná se k němu budete vracet. A možná na něj zapomenete a jednou ho objevíte stejně jako cestu k plátnu a sobě samému.

Třiapadesátiletý salesián Zdeněk Jančařík se ve své nové knize Plátno z Turína pokusil o syntézu určitého typu vnitřně zaujatého historického exkursu a otevřeného pozvání do křehkého, místy až průsvitného prostoru vlastního zápasu víry, možná i, nebojme se to tak říct - zápasu o víru. 

Ti, kteří četli Jančaříkovu starší, v r. 2015 vydanou knihu Přeskočit horu, budou samozřejmě do jisté míry připraveni na podobně výlučný a místy ryze subjektivní styl psaní. Sám autor si je přitom vědom skutečnosti, že s podobným propojením se řada hluboce zbožných lidí nemusí tak úplně dobře srovnat. Jak sám na jednom místě v aktuální novince poznamenává, zbožný kněz by měl podle mínění některých „zahalit svou minulost do neprostupné mlhy a představovat ji jako bukolickou krajinu v níže hledající chlapec narazil nanejvýš na nesrozumitelné pasáže z Písma, ale nikoli na lidi z masa a kostí, s jejichž stíny dodnes zápasí“.  Pokud si na tento typ duchovní otevřenosti ovšem zvykneme, velice rychle pochopíme, že cudně pojatá, byť otevřená intimita není rozhodně totéž, co sebelikvidační exhibice.