---

Čo môžeme urobiť pre to, aby sa život vydaril…? - autor recenze: TOMÁŠ HUPKA
https://dennikn.sk/blog/3631523/co-mozeme-urobit-pre-to-aby-sa-zivot-vydaril/

Jedným z populárnych tvrdení modernej doby je myšlienka, že sa môžeme stať kýmkoľvek. Ale tak to nie je. To kým sa môžeme a máme stať, sa skrýva v našej identite. A dnes si ukážeme, ako sa identita rozvíja a akými krízami prechádza počas života.

Podkladom pre skúmanie identity nám bude kniha Dětství a společnost od významného psychoanalytika Erika Eriksona, ktorého celý život sa niesol v duchu skúmania vlastnej identity. Jeho život nebol jednoduchý, prekonal množstvo osobných, ale aj životných kríz. Ovocie tohto poznania si dnes priblížime.

Po stopách Eriksona

Erik Erikson pôvodne vyrastal v Nemecku v neúplnej rodine – žil len s matkou. Mal židovských predkov. Keď mal tri roky, jeho matka sa vydala za lekára a Erik prijal jeho meno – Homburger. Asi aj preto jednou z jeho tém bolo detstvo a vplyv tohto obdobia na človeka.

Pôvodne študoval umelecký smer. Ale po stretnutí s Freudovou dcérou Annou sa nechal zapáliť pre psychológiu a psychiatriu. Anna bola presvedčená o tom, že je veľmi dobrý pri práci s deťmi a že bude z neho výborný analytik a terapeut. Vo Viedni začal študovať psychoanalýzu a časom nadviazal na Freuda. Neskôr bol označený za jedného z predstaviteľov a pokračovateľov Freudovho odkazu – teda neofreudistu.

Keď sa v Nemecku dostali k moci nacisti, Erik spolu s rodinou utiekol do USA, kde neskôr prijal aj americké občianstvo. Tu pokračoval v štúdiu a neskôr to „dotiahol“ na profesora psychológie na univerzite v Berkeley a na Harvarde. Práve tu rozvinul Freudové učenie o vývoji človeka (na celé životné obdobie) – známe ako psychosociálny epigenetický diagram. Tento diagram tvorí osem fáz a každá prináša špecifickú krízu, ktorej riešenie nás môže posunúť ďalej – ak teda krízu zvládneme a tvorivo poriešime. Kľúčovým slovom v Eriksonovom diele je identita a Ja. Dôraz kládol na detskú a vývojovú psychológiu a etológiu (biologický pohľad na správanie). Erikson urobil v USA veľkú akademickú „kariéru“ a pritom nemal vysokoškolské vzdelanie! V podstate prešiel formáciou „len“ cez Viedenský psychoanalytický inštitút. V USA sa stal prvým detským psychoanalytikom v Bostone.

Pri vývoji osobnosti Erikson spomína biologické, spoločenské, kultúrne a historické fakty (vplyvy). A tie ovplyvňujú človeka. Ide teda o celý komplex faktorov. Na každom stupni vývoja (spomínali sme 8 fáz) pritom musí jedinec zvládnuť krízu, ktorá pred neho kladie dôležitú otázku. Zvládnutie krízy je v zodpovedaní tejto otázky. Nie je to hádanka – to riešenie spočíva v celom živote – ako sa k tej otázke postavíme svojím životom, teda vo svojich slovách, pocitoch, skutkoch… Ako sa to prejaví v našom živote. Zodpovedanie tejto otázky vedie k cnosti a tá podniecuje rozvoj osobnosti človeka. Človek tak smeruje k plnosti…

Na počiatku bola sexualita

Erikson nadviazal vo svojom diele na Freuda. Skôr než sa pustíme do Eriksonovej knihy, pripomenieme si niečo z Freudovho odkazu, ktorý prebral. Freud pri pohľade na človeka sa okrem iného zameral na detstvo. Psychoanalýza dospelých vedie do detstva. Tam kde dnes hovoríme o skúsenostiach a traumách, Freud hovorí o pudoch a predovšetkým sexuálnom pude. Existujú rôzne pudy, ktoré sú na začiatku samostatné, nejaký čas aj spolu zápasia aby sa nakoniec zjednotili pod jedným z nich. Pri organizovaní a začleňovaní jednotlivých pudov Freud spomína libido.

Libido je definované ako pohlavný pud, prípadne ako (životná) energia. Latinský pôvod tohto slova odkazuje na túžbu, nutkanie a silu. Podľa Freuda sa libido premieňa / vyvíja tým, ako sa menia zdroje a formy slasti. V tomto kontexte spomína orálne obdobie – ústa (do 18 mesiacov), análne obdobie – vyprázdňovanie (18 mesiacov – 2 roky), falické obdobie – zameranie na genitálie a zrenie sexuality (3 – 5 rokov), latencia – teda nadviazanie na falické obdobie a istá asexualita a desexualizácia (6 – 12 rokov) a nakoniec genitálne obdobie a ukotvenie vlastnej sexuality a jej následné rozvinutie (13 až 20 rokov). Čo je dôležité, tieto fázy u Freuda prebiehajú do konca puberty a mladej dospelosti. Pokiaľ sa tento proces nedarí, alebo ak sa komplikuje, môže neskôr prísť k fixácií, prípadne k regresií. Možno potom hovoriť o určitej psychickej poruche, alebo sexuálnej perverzií. Kým pri neuróze sa niečo potláča, pri perverzií to dostáva voľný priebeh. Freud hovorí tiež o určitej regresií a následne infantilnej sexualite. Ak Vám to príde zložité, možno pomôže predstava, že normálny vývoj vedie k zrelosti a teda k sexualite ktorá nie je deformovaná.

Kým Freud vnímal libido ako energiu v sexuálnom duchu (aj keď bola predmetom psychoanalýzy), tak C. G. Jung ju vnímal ako niečo tajomné a záhadné, čo berie na seba podobu vôli a chuti k životu.

Ak Vás táto Freudová koncepcia zaujala, tak s orálnou fázou sa spomína sado-masochizmus a maniodepresívna psychóza a depresia; s orálnou nutkavá neuróza a sadizmus; s falickou exhibicionizmus a voyerizmus…

Treba tu spomenúť Oidipovský komplex, ktorý vedie k fixácií na rodiča opačného pohlavia. Oidipovská dráma vedie k jeho zrieknutiu a k identifikácií sa s rodičom rovnakého pohlavia, aby neskôr dozrel čas pre vzťah k opačnému pohlaviu (a pre vzťah). U žien je to Elektrin komplex.

Samé silné stránky knihy

Teraz už nastal čas prejsť k Eriksonovej knihe. Pri knihe ktorá má cca 400 strán si musíte dobre premyslieť, z ktorej „strany“ na to pôjdete. Ja som začal kapitolami, ktoré hovoria o biologickom, spoločenskom, kultúrnom a historickom kontexte. Tento rozmer našiel uplatnenie aj pri biografiách, ktoré Erikson písal. A za jednu z nich – o Mahátmovi Gándhím – dostal v roku 1970 Pulitzerovú cenu.

Keď kniha prvý krát vyšla v roku 1950, Erikson vo svojom príhovore hovorí, že ide o knihu o detstve. Spomína tu ako začal s deťmi pracovať vo Viedni a ako v tom pokračoval pri skúmaní detských neuróz na univerzite v Yale a na Inštitúte pre starostlivosť o deti na univerzite v Berkeley. V príhovore k druhému vydaniu knihy v roku 1963 hovorí o jednotlivých (textových) úpravách, ktoré previedol (a s kým sa radil). A v poslednom príhovore – v akomsi dodatku k tomuto dielu hovorí, že v rannom období života všetkých detí dominuje ich matka. Je zrejmé, že sa pritom opiera práve o skúmanie vývoja a dospievania v rôznych národoch a kultúrach. A tým sa vraciame ku kapitolám, ktoré sú viazané na jednotlivé kultúry a národy. V Eriksonovej knihe je viacero takýchto kapitol.

Identita človeka zakorenená v kultúre, v národe a v spoločnosti

Keď Erikson píše o indiánoch v americkej spoločnosti, zaujalo ma že problém vidí v tom, že vnímajú existenciu dvoch práv – právo ktoré majú bieli a ktoré platí pre nich. Hovorí o ich vývoji, od lovu zvery, k pestovaniu plodín, cez prenájom pôdy, až po snahu o začlenenie cez vzdelanie, ktoré sa však podarilo len málokomu. Neúspechy pri americkej snahe o integráciu indiánov viedli k rozvinutiu snahy o kompenzáciu – indiáni sa ocitli a do istej miery sa dobrovoľne posunuli do pozície, kedy očakávajú starostlivosť od bielych. Indiáni stratili ukotvenie v tom, čo bolo zdrojom ich identity. A teraz sa rozhoduje o tom, či sa naplno integrujú do bielej spoločnosti. Zatiaľ to skôr vyzerá na tragédiu – mnohí majú sklon k závislostiam. Ale nie je tu agresia, ktorú vnímame v Európe pri migrantoch, ktorí sa nedokázali z rôznych dôvodov asimilovať… Túto otázku si Erikson nekladie. Mňa však napadá pri spomienke na mnohé útoky vo Francúzsku, či v Nemecku…

Americkej spoločnosti sa Erikson venuje aj v inej kapitole, kde rieši americkú spoločnosť ako takú. Hovorí o krajine plnej protikladov, ktoré sa nakoniec prenášajú aj na človeka. Dôraz na slobodu, ale aj zodpovednosť. Prudké zmeny. Ochota pobaliť sa a presťahovať. Ale aj dôraz na hodnoty. Je tu aj odkaz na predkov, ktorí unikli pred náboženským a politickým absolutizmom, aby teraz žili a bránili slobodu. Je zaujímavé, keď Erikson za nového despotu ktorého treba ovládnuť – označuje stroj. Eriksonové úvahy mi dosť pripomínajú knihy od Roberta Kaplana (Pomsta geografie), ale aj Tima Marshalla (Sila geografie). Hovoria o historickom a geografickom vplyve na človeka. U Eriksona to je spoločenský, antropologický a psychologický vplyv. A aj kus etnografie.

Medzi „ťaháky“ knihy patrí kapitola o Hitlerovi. Hovorí tu o riziku, keď viera v pokrok, zanechanie svedomia a hodnôt, prerezanie koreňov (strata identity) a uvoľnenie deštruktívnych síl, môže zas a znovu rozdúchať oheň násilia (a istej podoby nacizmu – viď súčasné Rusko). V tej kapitole je len krátka zmienka o Hitlerovi. Jeho otec bol o 23 rokov starší od jeho matky. Bol to opilec a tyran, ktorý ženu bil. Hitler mal nemeckých predkov, ale vyrastal v Rakúsko – Uhorsku. V ríši, ktorú nenávidel. Láska k matke a nenávisť k otcovi. Oidipovský komplex par excellence.

Od Hitlera prechádza Erikson k nemeckému otcovstvu. Otec ktorý je neprítomný, ktorý nemá autoritu a ktorý pije. Je tu otrasená dôstojnosť a viera v človeka. Je tu túžba po vzdore, istý sklon k romantizmu a teda aj nezrelosť a infantilnosť, ale aj cynickosť a porušovanie pravidiel. Pred nástupom nacizmu si Erikson všíma istý paradox, zoči voči vplyvu Francúzska, Veľkej Británie a Ruska, ale aj katolicizmu z juhu a protestantizmu zo severu – Nemecko malo problém ukotviť svoju identitu. Nemecko ktoré vzniklo len nedávno, nemalo vyriešenú otázku, kam patrí. A zoči voči silným národom (čo sa týka Ruska, len vojenská sila), začalo hovoriť o životnom priestore. Chýbajúca vnútorná sila, bola kompenzovaná vonkajšou silou – agresiou. Aj v kontexte Hitlera hovorí Erikson o generácií, ktorá bola vykorenená, nemala úctu k tradícií a k hodnotám, bola ochotná počúvať rozkazy a konať. Tam kde nie je láska, vynikol priestor pre silného vodcu.

Erikson venuje jednu kapitolu aj Rusku a Gorkému. Bolo by inak zaujímavé, keby napísal aj o krajine v ktorej má silné zastúpenie budhizmus, či hinduizmus… U Gorkého si všíma pocit nezmyslenosti existencie a márnosť vzbury. Máločo tak vystihuje život v Rusku. Má niečo zmysel? Nie som len potrava pre delo (pri ďalšej nezmyselnej vojne?). Erikson si všíma, že v jadre ruskej spoločnosti je sklon dobyť a ovládnuť a znova a znova. Túžba po jednote, aj za cenu vraždy. Aj cár nemal problém zavraždiť vlastného syna, ak to ohrozovalo jednotu. Osvietenstvo, je spojené s vládcom, ktorý poslal na smrť vlastného syna a s panovníčkou, ktorá sa zbavila svojho manžela a žila promiskuitne. To bolo osvietenstvo. Akú podobu má potom obdobie ruského temna? Od počiatku ruských dejín je systém postavený na oligarchoch a supertyranovi. Supertyran ako spasiteľ. Mohlo to viesť k niečomu inému, ako k iracionálnemu poslúchaniu vodcu?

Dôraz na antropológiu, kultúru, etnografiu a v neposlednom rade sociálny rozmer a vplyv spoločenstva na jedinca, pomohol Eriksonovi prekonať Freuda a posunúť sa od sexuálneho pudu a detstva, k životným etapám, konfliktom a k existenciálnym otázkam.

8 životných fáz

Ako už bolo naznačené, existuje 8 fáz / životných štádií. Táto Eriksonova teória zahŕňa rôzne okruh kríz a problémov. Tieto kroky (fázy) na seba nadväzujú. A každý z nich môže mať pozitívny, ale aj negatívny dopad na človeka.

Prvá fáza – to je obdobie 0 až 2 roky. V tomto období je kľúčový vzťah s matkou. Naučí sa dieťa dôverovať? Ak nie, objaví sa pocit strachu a životným postojom / presvedčením bude nedôvera. Môžem dôverovať svetu a ľuďom? Ak túto fázu zvládne dobre, získanou cnosťou bude nádej.

Druhá fáza – to je obdobie 2 – 4 roky. V tomto období je kľúčový vzťah s rodičmi. Naučí sa dieťa autonómií? Bude mu dovolené zlyhať? Aj to je dôležité a patrí to k životu. Ak uspeje, naučí sa samostatnosti. Ak neuspeje, bude zápasiť s neistotou. Je v poriadku to, aký som? Získanou cnosťou bude sila vôle.

Tretia fáza – to je obdobie 4 – 5 rokov. V tomto období dôležitú úlohu zohráva rodina. Môže byť dieťa iniciatívne? Má priestor robiť samostatné rozhodnutia? Môže získať dôveru, že dokáže obstáť a viesť? Ak nie, bude zápasiť s pocitom viny. V tomto období sa rozvíja svedomie. Je v poriadku to, čo robím? Získanou cnosťou je cieľavedomosť.

Štvrtá fáza – to je obdobie 5 až 12 rokov. V tomto období sú dôležité vzťahy s okolím a v škole. Dieťa sa porovnáva s prostredím a s ľuďmi naokolo. Hľadá svoje miesto a svoj priestor. Hľadá odpoveď na otázku, či dokáže obstáť a byť prínosom. Dokáže? Získanou cnosťou je pocit schopnosti / životaschopnosti.

Piata fáza – to je obdobie medzi 13 a 19 rokmi. Kľúčovými ľuďmi sú vrstovníci a vzory (nech už je to ktokoľvek). Hľadajú sa odpovede na kľúčové otázky – kto som a kam kráčam. Kým sa môžem a mám stať. Je to otázka poslania a cieľa života. Zmysel. Nájde dieťa svoju rolu, alebo sa ocitne v zmätku. Bude tápať? Získanou cnosťou môže byť vernosť (sebe).

Šiesta fáza – to je obdobie 20 až 39 rokov. Dieťa, či skôr mladý dospelý si buduje blízke vzťahy a učí sa intimite. Dokáže milovať? Dokáže sa odovzdať? Dokáže prijať záväzok? A obetovať sa? To k tomu patrí… Prechod od ja k ty. Dosiahne cnosť lásky? Alebo sa ocitne v izolácií?

Siedma fáza – to je obdobie 40 – 64 rokov. Po tých rokoch už človek definitívne vie, čo je dôležité. Spravidla buď už buduje kariéru, alebo má pochybnosti o svojej ceste. Môže prehodnocovať svoj život. A ľutovať rozhodnutia. Dosiahol stav, kedy sa rozvíja, alebo už rezignoval? Objavil cnosť starostlivosti?

Ôsma fáza – to je obdobie nad 65 rokov. Je to obzretie za predchádzajúcim obdobím a vyrovnanie sa s ním – prijatie úspechov a pádov. Prijatie toho celého, ako celok. Dokáže to? Alebo skĺzne do frustrácie a depresie? Aj neúspech patrí k životu. Má v ňom svoje miesto. Veľkosť človeka je aj v prijatí slabosti a neúspechu. Aký bol môj život? Môžem byť s ním spokojný? Ak áno, dosiahnem cnosť – vyrovnanosti.

Hovorili sme o ôsmych fázach / obdobiach. Hovorili sme o polarite, ktorá sa s nimi spája – napríklad dôvera vs nedôvera. A o konkrétnom ovocí v podobe získanej cnosti. Erikson hovorí o potrebe napätia medzi nimi. Objavenie cnosti je ovocím práve pochopenia súvislostí a hĺbky toho, čo je v hre.

Kríza identity

S Eriksonom sa spája pojem kríza identity. Kto iný, ako on mal veľký predpoklad k tomu, aby tento pojem dokázal obsiahnúť? Zrkadlí sa v tom jeho príbeh. Erik bol nemanželským dieťaťom. Dozvedel sa to až v neskorom detstve. Najprv mal priezvisko po prvom manželovi svojej mami – Salomonsen. Jeho mama bola židovkou a jeho skutočný biologický otec bol iného vierovyznania – čo bol vtedy problém. Keď sa jeho mama opäť vydala, dostal priezvisko po druhom manželovi – Homburger. Erik bol vysokým, modrookým a plavovlasým chlapcom – mohli by sme ho označiť za Árijca, ak by nebol žid. V chrámovej škole si ho deti doberali, že je severan. Spolužiaci si ho zas doberali, že je Žid. Keď začal nový život v Amerike a prijal americké občianstvo, zmenil si priezvisko na Erikson. To bol podľa jeho dcéry ten okamih, kedy uchopil a zadefinoval svoju identitu.

Vlastne 9 fáz

Hovorili sme o ôsmych životných fázach. Manželka Eriksona Joan, prišla s deviatou fázou. Ôsma fáza, to bolo obdobie nad 65 rokov. Deviata fáza sa spája s obdobím 80 rokov a viac. Joan o tejto fáze písala, keď sama mala 93 rokov. Písala, že tých 8 fáz sa opakuje v deviatej, ale opačne. Napríklad starý človek sa učí, komu nedôverovať. A zisťuje, že v niektorých veciach sa už nemôže spoliehať na seba (dôverovať sebe). Autonómia sa otriasa pri potrebe pomoci s toaletou, či s riadením domácnosti. Užitočnosť je už minulosťou. Čo sa odo mňa ešte čaká? A kým ešte som? Čo mi zostalo z toho, kým som bol? Intimita sa zmenila. Partner „odišiel“. Možno deti prídu, ak opäť „nezabudnú“. Menej sily na všetko. A nakoniec, nadhľad v podobe životnej múdrosti. Alebo znechutenie. Na čo to všetko bolo? Tá deviata fáza, akoby vystavila „vysvedčenie“ tým ôsmym… Joan dala za Eriksonovým dielom zaujímavú bodku. Opäť sa potvrdilo, že za úspešným mužom stojí zaujímavá žena. Ale to platí aj naopak :)!

Celoživotný zápas o identitu

Prvé štyri Eriksenove fázy sa prekrývajú s Freudovým orálnym, análnym, falickým a latentným štádiom. Dokonca piata fáza sa v určitom zmysle prekrýva s Freudovým genitálnym obdobím. Teda nie práve s jeho konkrétnym (životným) obdobím, ale s jeho teóriou. Podľa Freuda je vývoj ukončený dospievaním. Podľa Eriksona však pokračuje celý život. Drahý Sigmund máme problém, sa vďaka Eriksonovi zmenilo na – máme krízu, poďme ju riešiť…

V kontexte Freuda sa vynára niekoľko otázok. Dieťa ktoré matka nemohla kojiť, pravdepodobne ostalo fixované v orálnej fáze. Čo s tým? Bude si to kompenzovať podobne, ako dieťa ktoré strávilo prvé mesiace života v inkubátore a je doslova hladné po dotyku a nevie sa ho nasýtiť? A ako to ovplyvní povedzme výber partnera? S Freudom sa jednotlivé fázy spájajú s obdobím do 20 rokov a potom sa hovorí o následkoch, deformáciách a možných riešeniach. Keď nad tým rozmýšľam, tak v jeho fázach rezonuje otázka, prečo si niekto vyberie za partnera niekoho, kto mu pripomína rodiča, kto mu nahrádza rodiča, prípadne niekoho, kto je úplne iný…

Erikson hovorí, že každý konflikt môže mať pozitívne, ale aj negatívne dôsledky na rozvoj človeka. Čo je však dôležité, tak negatívny môže byť upravený / zmenený počas celého života. Môžeme sa vrátiť k fixácií, či k regresu, ktoré v tomto duchu pripomínajú nevyriešený problém a volajú po jeho odstránení. Tú ranu treba zaceliť!

Z pohľadu Eriksona je identita príležitosťou prežiť a uvedomiť si vlastnú individualitu – vlastnú hodnotu a dôstojnosť.

.

Erikson vo svojej knihe hovorí, že človek v každom období života má určitý úkon / úlohu. A splnenie tejto úlohy mu pomáha budovať jeho hodnotu. Prostredie zohráva dôležitú úlohu v tom, do akej podoby sa človek rozvinie. Ale tá najväčšia zodpovednosť a tie najväčšie možnosti sú spojené s osobným rozhodnutím jedinca – kým sa rozhodne stať a to napriek okolnostiam, ktoré nemusia byť priaznivé. Hoci od prvého vydania Eriksonovej knihy ubehlo cca 70 rokov, stále je aktuálna a kladie dôležité otázky. Eriksonova dcéra Sue, inak výborná psychoterapeutka o svojom otcovi napísala, že celý život trpel – trápil sa pocitom osobnej nedostatočnosti. Celý život bojoval za dobrý pocit zo seba. Vo svojej knihe nám zanechal odkaz, ako tento boj bojovať. Nie je to ľahké, ale to ani netvrdil…

---

Nejznámější a nejzásadnější publikace psychologa Ericksona - autor recenze: Chensie Ips
http://www.svet-mezi-radky.cz/2023/05/recenze-detstvi-spolecnost-erik-h.html

Erik Homburger Erikson, německý psycholog židovského původu, je považován za stoupence neofreudismu a zástupce psychoanalitické ichpsychologie. Proslavil se epigenetickým diagramem a patří mezi dvanáct nejcitovanějších psychologů 20. století. Knihu Dětství a společnost napsal v roce 1950, dle anotace byla o třináct let později revidován a stala se nejznámější a nejzásadnější prací Eriksona, je dodnes nedílnou součástí vývojové psychologie.

Hned v úvodu musím uvést, že jak tušíte, je nutnost znát psychologii a zejména se zajímat o vývojovou psychologii, protože tohle už není populárně naučná kniha, ale skutečně odborná publikace, která zejména zajímá o životní stádia člověka z pohledu psychologie a jejich rozvoj.

Dětství a společnost se dělí na čtyři základní části, které jsou dále rozvíjené formou několika kapitol.

• I. Dětství a modality společenského života
• - Relevace a relativnost v anamnéze
• - Teorie dětské sexuality
• II. Dětství ve dvou kmenech amerických indiánů
• - Lovci na prérii
• - Rybáři u lososí řeky
• III. Růst ega
• - Čas her a čas rozumu
• - Osm věků člověka
• IV. Mládí a vývoj identity
• - Úvahy o americké identitě
• - Legenda o Hitlerově dětství
• - Legenda o mládí Maxima Gorkého
• - Za hranice úzkosti

Chtěla jsem vám sepsat a představit základní pilíře této knihy s podkapitolami, které jsou mnohdy ještě rozvedené na další podkapitoly. Ačkoliv některé názvy vyznívají odborněji a zprvu si možná říkáte, že vlastně nebudete vědět, o čem je řeč, nemusíte se obávat. Zaprvé lze dnes už neznámá slova snadno vyhledat a pochopit tak jejich smysl, zadruhé autor vlastně vše vysvětlí.

Erickson stylem psaní, nebo lépe řečeno poutavé přednášky, totiž vsadil na přiblížení formou příkladů ze své praxe. A tak prakticky u každé kapitoly vám ukazuje získané znalosti na nějakém případu, ať už jde o dětského či dospělého pacienta. Pokud máte v oblibě případy z psychoterapeutické praxe, budete fascinovaní stejně jako já. Skoro zapomenete, že čtete odbornou publikaci, protože ačkoliv styl psaní nesklouzává k ničemu plytkému, přesto je takový lidský a čtivý. Nehemží se nadbytečnými odbornými výrazy, takže v případě, že je vám psychologie blízká a věnujete se se jí jako koníčku, budete rozhodně v obraze. Ale pokud je pro vás psychologie a její obory španělskou vesnicí, raději se pokuste začít jinou knihou než právě touto, protože mnohé pro vás zůstane nevysvětleno.

Ale vraťme se k těm úžasným příkladům. I když je samozřejmě smutné, čím si lidé prošli, Erickson se z jejich prožitků dokázal poučit a získat podnětné informace proto, aby mohl léčit je či jim podobné. A své znalosti tak dává všanc během vyprávění. Nenásilně je vpisuje do případu, který zní jako by vám vyprávěl příběh, a vlastně vás poučuje o faktech, která by v jiném obsahu mohla znít zdlouhavě či dokonce někoho nudit. Jenže v takovém zajímavé povídce ze skutečného života se náhle tahle fakta snadno čtou, protože jsou velmi dobře zapracovaná. Za hladké zapracování může samozřejmě i český překladatel, který jednotlivé pasáže vypiloval tak, že je opravdu snadné je číst i pro lajka, jako jsem já. Netuším, jak by se tvářil odborník, možná by byl trochu nejistý, ale pro širokou veřejnost je to naprosto dokonalý způsob prezentace.

Předpokládám, že každého bude fascinovat jiný oddíl knihy. Jsou si svým způsobem však podobné, všechny se zajímají o mentální zdraví, ukazují příklady z praxe a přihazují fakta a zajímavosti. Velmi málo plynulý text přeruší nějaká ilustrace, která se k danému tématu hodí.

První část knihy překvapivě z počátku působí jako nejodbornější a čtenářům tudíž mnohdy nejvzdálenější. Už podle názvů si můžete namlouvat, že právě tohle nebude pro vás, ale opravdu se nenechte odradit. Vlastně jde o velmi poutavé případy dětí, ať už se jedná o Anničku či Sama, jehož případ mě zaujal z první části nejvíce, či vojáka v akci. Zřejmě zasáhne i kontroverzní název Teorie dětské sexuality, ani to není takové, jak se zdá. Autor nemá na mysli nic, co by mělo čtenáře pohoršit.

Pohoršující pro některé může být zmínění legend o Hitlerovi a Gorkém. Hitlera není třeba představovat, všichni bohužel víme, co to bylo za člověka, ovšem Maxim Gorké podle mě nebyl tak známý, ačkoli je považován za průkopníka socialistického realismu a možná jste se kdysi učili, že to byl ruský spisovatel a revolucionář. Proč právě tihle dva? Hitler je hrůznou připomínkou krutosti, a možná proto se zdá být fascinujícím tématem. Jelikož jsem na tohle téma četla několik publikací, potěšilo mě, že Erickson se mu nevyhnul a řekla bych, že jej velmi vhodně zapracoval mezi svou koncepci. Na druhou stranu jsem si nebyla jistá, jestli právě Gorke je vhodným tématem a musím řici, že mě autor opět překvapil. Poutavě představuje i mentalitu Američanů, přestože on sám byl vlastně německého původu a do USA se odstěhoval až později.

Dětství ve dvou kmenech amerických indiánů vyznívá jako kategorie, která bude zábavná a svým způsobem tomu tak je. Tedy pokud vás zajímá historie a téma, dotýkající se indiánů. Netušila jsem, že autor do svého konceptu zapracuje i historii a uvede ji spolu s příklady. Vše tak získalo zcela nový rozměr a chutnalo o něco odlišněji než předešlé kapitoly. Vlastně, dá-li se to tak říci, měla každá pasáž svou vlastní atmosféru. Jelikož se běžně tématu indiánů nevěnuju, tak seznámení se Sioxy pro mě bylo velkým překvapením a musela jsem si některá fakta dohledávat, i když to není třeba. Autor píše vše potřebné, ale jestli máte potřebu "studovat" nad rámec a námět vás zaujme jako mně, klidně dohledávejte z kvalitních zdrojů. Ženy asi nejvíce zasáhnou osudy žen z kmene Dakotů, v souvislosti s nimi totiž Erickson hovořil i o porodech. Nic hrůzného, nebojte, ale opět silně ponoukavého k zamyšlení.

Dětství a společnost je opravdu velké sousto, pro některé možná výzva, ovšem to, co vám představuje je opravdu nepopsatelné. Tolik ukázek z praxe, tolik myšlenek, znalostí a zkušeností. A to je jen špetka z toho, co kdysi Erikson nabízel světu. Tuto knihu by si měl přečíst každý, kdo má zájem o psychologii. Bez ní jako by její kořeny ani nedávaly smysl.

Já osobně mám ráda tohle lidství až na dřeň a mnohokrát jsem byla zaskočená vším, co mi autor ukazoval. Něčemu jsem rozuměla více, něčemu méně. Nejsem odborník, několik let psychologie ve škole a samostudia ho ze mě neudělá, a ani nedokážu plně ocenit, co všechno autor dokázal. Ale byla jsem po několik týdnů fascinována a posedlá jeho publikací. Zamýšlela se, dohledávala, ověřovala, dumala a opájela se lidskými osudy. Tak jako u každé knihy z Portálu nelze publikaci přečíst najednou, je potřeba ji vnímat, prožívat, některé pasáže přečíst dvakrát, protože teprve pak vyvstane ta správná myšlenka, někdy je třeba prostě jen přijímat a jindy se tak trochu s autorem ve svých myšlenkách dohaduju. Je to výlet na několik dní až týdnů, který končí tím, že získám mnoho za trochu svého času čtení. Erikson byl pro mě výzvou a milovala jsem jeho příklady, jak mi nenásilně vštěpoval fakta. Na lidi, o kterých psal, sotva kdy zapomenu, ale rozhodně za pár let, až budu zas o něco zkušenější, mám v plánu se k této knize vrátit a vnímat ji zas z jiného úhlu a s novými znalostmi.

---

Erikson, Erik H.: Dětství a společnost - autor recenze: Mgr. et Mgr. Veronika Macková, mackova.veronika@gmail.com

Poprvé německý autor Erik Homburger Erikson vydal tuto knihu v roce 1950, následně ji ještě o třináct let později zrevidoval a v roce 1985 k ní dopsal do úvodu další myšlenky, které během období své praktické dráhy nasbíral. Jedná se o odborné dílo primárně z oboru vývojová psychologie, psychoanalytika a psychiatrie, nicméně jsou v ní mnohé prvky z kulturní a sociální antropologie včetně studia každodenní reality, a tomuto se budu primárně ve své recenzi věnovat vzhledem ke svému oborovému zaměření, kterými je etnologie a pedagogika. V této recenzi naleznete můj pohled na knihu, kde se pokusím tuto „dardu“ představit tak, aby se jí nebál i laik či odborník z úplně odlišného oboru. Jen se připravte, že to není četba na dovolenou, ale máte spolu s autorem přemýšlet, vést s ním ve své mysli rozhovor, ke svým léčebným metodám vám nepodává jednoznačné rezolutní názory a ani skálopevnou jistotu, že tento jeho způsob řešení byl zcela platný a účinný. Neděste se proto, že některé kapitoly budete číst delší dobu, než jste u jiných knih zvyklí – nejde o beletrii, ale odborné psychologicko-filozofické dílo, tedy vaše tempo volte podle toho, jak vám to bude příjemné. Je i možné, že knihu nebudete číst tzv. na jeden zátah, ale už mlčím a nebudu vás v tomto dále ovlivňovat.

Kapitoly knihy začínají většinou příběhem. Buď jde o konkrétního autorova pacienta, tento typ reálných příběhů převažuje, nebo opisuje historickou osobnost či výňatek z příběhu k nějaké literární postavě. Vyprávění se týkají, jak název knihy hovoří, dětských pacientů nebo možná lépe řečeno klientů, kterým Erikson pomocí psychoanalýzy jako metody léčby pomáhal. Práci psychoanalytika popsal na str. 174 touto širší definicí „(…) psychoanalytik hledá místa zamaskovaná a vypuštěná, oblasti měnící se kvantity a kvality vědomí tak, jak jsou vyjádřeny ve zdánlivě vědomé verbalizaci“, složitě řečeno, avšak jádrem jeho sdělení je informace, kdy práce s osobou, která trpí psychickými obtížemi, vyžaduje zapojení několika odborností s širokým záběrem poznatků, pro zajímavost jmenuji medicínu, psychologii, sociologii, etnografii, historii, lingvistiku, pedagogiku a ještě vzpomenu biologii, byť bychom našli bezesporu další. Oproti Sigmundu Freudovi vymezil Erikson psychoanalýzu šířeji a při práci se svými klienty se snažil obsáhnout i vztahy s druhými lidmi. Tedy psychiku dítěte zasadil do širšího sociálního kontextu, kdy model psychiky definovaný Freudem (libido, ego, superego) sledoval v prostředí sociálních interakcí.

Vyprávění o dětských klientech jsou v knize podle mne dobře strukturovaná a odvážím si napsat, že se vám budou číst nejsnadněji oproti zbylému textu. Autor vás jako čtenáře vede plynule opisem situací včetně toho, co vše k dítěti zjišťoval, při jakých příležitostech dítě pozoroval, třeba při hraní si nebo při interakci s rodinnými členy, a sdělí vám, co zjistil o fungování rodiny samotné nebo jak dítě reagovalo na změny sociální reality, do které už třeba on sám zasáhl. Tím, že v knize opisuje dětské čtenáře nízkého věku, se prakticky vždy věnuje dominantně studiu rodinných vazeb a anamnéze matky, otce a sourozenců. S jinými osobami děti většinou předškolního nebo raně školního věku nemají intenzivnější kontakty, které by je formovaly. Základem je tedy pro něj rozkódovat příčiny onoho nevyhovujícího psychického stavu dítěte. Neodpustím si zde jeden soudný verdikt, kdy mě případ holčičky Jean při čtení rozezlil, což chci zmínit právě proto, že považuji vlastně za úspěch, kdy mě Erikson dokázal vtáhnout do samotné úvahy nad řešením problémů, kterými konkrétně tato holčičika Jean trpěla. Měla mnoho různých asociálních projevů, včetně nevědomých sexuálních ataků na matku nebo sourozence, a rodiče potřebovali pomoc. Erikson pozorováním a rozhovory zjistil, že dívenka byla coby batole odloučena od své matky, která byla vážně nemocná a nemohla ji například ani kojit. Jean se mnohdy dožadovala kontaktu se svojí maminkou v tuto dobu, ale byl jí odepřen, a to až tak, kdy stála na prahu pokoje, kde matka coby nemocná pobývala a ona se na ni mohla pouze zpovzdálí dívat. Rodina věděla, že toto odloučení v novorozeneckém věku dívenku negativně poznamenalo, nicméně i tak v době, kdy za Eriksonem přišli, žila rodina odděleně. Erikson jim doporučil, aby se sestěhovali zpět a stav holčičky Jean se začal zlepšovat. Napadlo mne, i když si jsem vědoma složitosti mezilidských vztahů, proč toto sestěhování nenapadlo rodiče samotné, když věděli, co způsobilo ony stavy. Ale sílu třetí osoby někdy nelze podceňovat nebo že řešení mnoha věcí se děje často velmi jednoduchými úkony.

U dětí ve všech příbězích šlo v drtivé většině o nepochopení společenské a rodinné reality, která je však u nich téměř jejich dominantní vlastností – vlastně stále zažívají neporozumění, a tak se například ptají dospělých. A jelikož nedocházelo v popisovaných rodinách k náležité komunikaci směrem k dětem, rostly v nich všelijaké problematické projevy chování. Aktivní komunikace se prolíná celou knihou a je vlastně hlavním autorovým doporučením – je potřebné, aby rodiče své dítě vnímali, poslouchali ho a přes vzájemné rozhovory s ním záležitosti řešili, neboť dítě mnohokrát ani nemá možnost si uvědomit, že něco nechápe a už si v sobě vytváří k prožívané situaci nějaký postoj-pocit. Je však otázkou, zda ale již geneticky nebyli opisované děti nějak oslabeny a ono rodinné prostředí bohužel nevhodný vývoj psychiky podpořilo.

V knize naleznete také kapitoly, kde Erikson popisuje průběh dětství mezi indiánskými kmeny. Zde je zapojení podstatně širších vazeb než u výše popisovaných případů, neboť tato společenství jsou organizována více hromadně a děti nejsou v přímém kontaktu jen s pokrevními příbuznými. U této diagnostiky vycházel autor ze své přímé zkušenosti i z poznatků jiných osob-kolegů. Tím, že jde o jiné kulturní národy fungující na základě jiných společenských zákonitostí, vyjádřit se k nějaké záležitosti je vhodné činit s notnou dávkou opatrnosti, abychom realitu nezkreslili a svými tvrzeními zkoumanému společenství například i nějak neublížili. Erikson proto tyto části opisuje se širším záběrem i do jiných oblastí, než je pouhé zaměření na výchovu dětí. Indiáni nemají vědní obory, jako je máme my pojaty, ale mají svoji vlastní diagnostiku. Pokud indiánské dítě trpí nějakými psychickými problémy, často vinu připisují další-třetí osobě, která není fyzicky přítomna, tedy jde o příběhy s mysticky pojatými zákonitostmi, kterými se snaží dospělí v těchto kmenech problémům svých dětí porozumět.

Erikson se věnuje také rozdělení vývoje psychiky člověka do pomyslných osmi stádií/věků, přes které se musíme „protrápit“, abychom zvládli zvyšovat svoji úroveň kongnitivních funkcí, neboli funkcí, přes které poznáváme a chápeme život a své okolí. V rámci každého stádia směřujeme vždy k určitému cíli, úměrně náročnému našemu věku, se kterým jsou spojeny zcela pochopitelně určité těžkosti. První fáze je hned po narození, kde si teprve musíme osvojit důvěru ve svět, následuje batolecí věk, zde je úkolem ovládnout základní fyziologické funkce, následuje předškolní věk, kde je naší nejsilnější vlastností podnikavost, následuje čtvrtá fáze jako mladší školní věk, kde se primárně snažíme si osvojit určité dovednosti, poté následuje období dospívání, kdy se vyrovnáváme s představami o sobě samém, šestou fází je fáze rané dospělosti vyznačující se intimitou a tvorbou trvalých mezilidských vztahů, v sedmé fázi dospělosti již máme sami tvořit, buď rodinu nebo svoji pracovní dráhu, a v posledním osmém stádiu již má zvítězit naše ego nad zoufalstvím, tedy jde o stádium integrity, ve smyslu dosažení ucelené neporušitelnosti vlastní osoby.

Za mě asi takto vše. Snažila jsem se vám poskytnout určité informace k této knize, které mne nejvíce oslovily, a především jsem si dala za cíl opsat je co nejvíce srozumitelně, abyste si mohli odpovědět, zda je pro vás kniha určena nebo nikoliv. Bez ohledu na vaše odborné zaměření. Kniha je těžká, to jsem již v úvodu zmínila, ale zároveň když k ní takto přistoupíte, obohatí vás a možná i v průběhu života se k ní vrátíte, pokud se budete chtít ve znalostech fungování psychiky člověka postupně vzdělávat.