Kniha Umění být od významného psychoanalytika a filozofa Ericha Fromma představuje soubor textů, které tematicky navazují na jeho známé dílo Mít, nebo být. Jedná se o filozoficko-psychologickou úvahu o smyslu lidského života, o vztahu k sobě samému i k druhým a o hledání rovnováhy mezi materiálním světem a vnitřním prožíváním. Fromm se zde zamýšlí nad tím, co znamená skutečně „být“ – tedy žít naplněný život založený na lásce, rozumu a tvořivosti, nikoli pouze na vlastnění a hromadění.

Autor vychází z přesvědčení, že moderní společnost je silně orientována na výkon, majetek a úspěch, což může vést k pocitu prázdnoty a odcizení. Nabízí proto alternativní pohled na lidské štěstí, který spočívá v rozvoji osobnosti, autentických vztahů a schopnosti žít vědomě a odpovědně. Fromm zároveň upozorňuje na to, že cesta k naplněnému životu není jednoduchá ani bezbolestná. Vyžaduje úsilí, disciplínu a ochotu čelit vlastním slabostem, což je myšlenka, která v knize rezonuje opakovaně.

Z hlediska stylu se jedná o text filozofický a místy náročnější na čtení. Autor pracuje s abstraktními pojmy a vyžaduje od čtenáře soustředění a ochotu přemýšlet nad jednotlivými tvrzeními. Nejde o knihu, kterou lze číst pouze povrchně nebo jako odpočinkovou literaturu. Naopak vybízí k postupnému čtení, k vracení se k jednotlivým pasážím a k reflexi vlastních postojů a hodnot. Právě tato hloubka a myšlenková náročnost však tvoří její hlavní přínos.

Velkou hodnotu knihy spatřuji v tom, že otevírá témata, která jsou aktuální i v dnešní době. Frommova kritika materialismu, konzumního způsobu života a důrazu na vlastnictví působí překvapivě současně, přestože text vznikl před několika desítkami let. Autor ukazuje, že skutečné štěstí nelze založit na vnějších věcech, ale na kvalitě vztahů, schopnosti milovat a tvořit a na ochotě převzít odpovědnost za vlastní život. Tyto myšlenky mohou být pro čtenáře inspirativní a podnětné, zejména v době, kdy je společnost často zaměřena na výkon a materiální úspěch.

Osobně jsem knihu vnímala jako velmi zajímavou a podnětnou k zamyšlení, i když ne vždy jsem s názory autora bezvýhradně souhlasila. Některé jeho závěry jsem v duchu zpochybňovala nebo se na ně snažila nahlížet z jiného úhlu pohledu. Tento vnitřní dialog s autorem však považuji za přirozenou součást čtení filozofické literatury a zároveň za důkaz její kvality. Kniha totiž nevnucuje jednoduché odpovědi, ale spíše klade otázky a vybízí čtenáře k vlastnímu hledání.

Zajímavým prvkem textu je také propojení psychoanalytických poznatků s filozofickými a duchovními tradicemi. Fromm ukazuje, že rozvoj osobnosti není pouze psychologický proces, ale také otázka hodnot, životního postoje a vztahu k druhým lidem. Zdůrazňuje význam lásky, empatie a tvořivosti jako základních pilířů lidského života a upozorňuje na nebezpečí egoismu a narcismu, které mohou vést k izolaci a nespokojenosti.

Kniha Umění být tak představuje text, který není zaměřen na rychlou zábavu, ale na hlubší porozumění sobě samému a světu kolem nás. Je vhodná pro čtenáře, kteří mají zájem o filozofii, psychologii a osobní rozvoj a kteří jsou ochotni věnovat čas přemýšlení nad složitějšími otázkami lidské existence. Zároveň může být inspirací pro ty, kteří hledají smysl a rovnováhu v dnešní uspěchané době.

Z mého pohledu se jedná o knihu hodnotnou a podnětnou, která nabízí řadu zajímavých myšlenek, i když její čtení vyžaduje soustředění a otevřenost k filozofickým úvahám. Právě schopnost vyvolat diskusi a přimět čtenáře k zamyšlení považuji za její největší přínos. Knihu bych proto doporučila všem, kteří se chtějí nad svým životem a hodnotami zastavit a podívat se na ně z širší perspektivy.

Za poskytnutí tohoto recenzního výtisku děkuji nakladatelství Portál. Užila jsem si to

Kniha je kompilací kapitol, kterése nevešly do “Mít, nebo být?”. “Umění být” má šest částí, každá je pestrým a úplně jiným kouskem mozaiky do složitého obrazu uvědomělého života.

Výhodou tohoto formátu je, že člověk najde v knize spoustu různorodých podnětů k zamyšlení. Věřím, že každý čtenář si najde nejmíň dvě tři myšlenky, které ho zasáhnou. Nevýhodou je, že člověk narazí na zajímavou myšlenku, je jí věnováno jen půl stránky, čtenář je fascinován a chtěl by vědět víc, ale za další stránku začíná nová.

Kniha je vhodná jako ochutnávka, na malé podněty a inspirace a není úplně to pravé na dlouhodobé ponoření. Ne že by ji člověk nemohl přečíst jedním dechem, ale vždycky doplave na nějaký ostrůvek, porozhlédne se a zase plave jinam. Je to pozoruhodná odyssea, ale ne hloubkové poznávání jedné krajiny.

První část “Umění být” slouží jako úvod. Část II je členěna do malých kapitolek, kde každá kapitolka prezentuje dílek s instrukcí, jak se posouvat v umění být a žít. Názvy kapitol jsou například “Meditovat”, “Soustředit se” nebo třeba “Žádné úsilí, žádná bolest”.

Fromm je (jako vždy) pronikavý a aktuální. Nejednou mi vytanula otázka “Kdy že to napsal?” a nabízela se odpověď “dneska” – při větách jako “Schopnost soustředění se v éře člověka kybernetiky stala vzácností” a někdy zas “před dávnou dobou”, když se zmiňuje o Marxovi.

Mne například zasáhly myšlenky jako “Prožíváme-li každou zkušenost s plným soustředěním, je srozumitelná, zřetelná, reálná, a tudíž není automatická, mechanická, rozptýlená.”. Ovšem těch myšlenek je mnoho, člověka něco zarazí v každé kapitole a vypisovat je všechny by daleko přesáhlo možnosti jedné recenze, a tedy zbývá jen doporučit si knihu přečíst.

Část IV se celá zabývá psychoanalýzou z různých aspektů. První kapitolka si klade za otázku, zda-li psychoanalýza vůbec (a jak) může vést k většímu sebeuvědomění; snaží se najít její transterapeutickou funkci. Poté se Erik Fromm věnuje možným nebezpečím psychonalýzy. Například, když pacient věří v “záchranu mluvením”; když má pocit, že se vyléčí jen tím, že bude volně asociovat a není připravený bolestně řešit své konflikty a dělat rozhodnutí. Jako další nebezpečí uvadí cerebralizaci pocitů, varuje před nebezpečím toho, že člověk bude jen mluvit, ale nebude cítit. Ještě zajímavější mi přišla poslední kapitola této části, věnující se sebeanalýze. I zde se Fromm, mimo jiné, zamýšlí nad možnými riziky a dává praktické návody. Toto je další část, kterou jsem přečetla jedním dechem s pocitem, jak je možné, že tak dobře vystihuje něco základního, o čem se moc nepíše.

Část pátá je zaměřená na rozbor vlastnění z kulturního, filosofického a psychologického hlediska. Kapitola “Filosofie vlastnění” mě jako jediná z celé knihy nudila, působila na zbytečně vykonstruovaným, až mrtvým dojmem.