Průcha, Jan: Interkulturní psychologie -
Jaromír KopečekPřekvapivé, v současné době, okouzlené politickou korektností a zatloukáním rozdílů mezi čímkoli, vychází kniha s podtitulem: Sociopsychologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů. Několik měsíců po vydání se dá říci, že nenaráží na kolorit veřejných odsudků a ostentativních žalob, což můžeme kvitovat jedině s povděkem. Bylo by však škoda, aby tato zajímavá kniha, pojmenovávající některé reálie pravějšími jmény než známe z médií, zapadla. Už proto, že odráží jistý zlom ve společenskovědní oblasti.
To, co dnes nazýváme interkulturní psychologií se dělá už hodně dlouho. Povětšinou pod jinými jmény, či v rámci jiných oborů. K tomuto zjištění mají přispět prvé dvě kapitoly, které vymezují terminologicky obor a jeho vztahy k oborům souvisejícím. Z etnopsycholingvistikého příspěvku je zmíněna asociační reakce na barvy.
Celá jedna kapitola je věnována definicím kultury, etnika, národa, rasy a procesů provázejících jejich proměny, pokud možno z několika úhlů pohledu různých zavedených oborů. Jeden z rámců-vsuvek shrnuje rozpačité výsledky pozitivní diskriminace v USA. Teoretickou část pak uzavírá kapitola o informačních zdrojích a význačných pracovištích.
Tyto úvodní teoretické základy ukazují ideovou všehochuť uvažování o vztazích mezi národy a národnostmi. Na jednu stranu střízlivé úvahy, na druhou přání - otcové myšlenek, vydávaná za realitu, stopy německé romantické vědy, jako i snahy nejrůznějších národů vytvářet vědecké zástěrky pro národnostní kolchoznictví. Co si myslet o termínech jako „lingvistické plánování“ a „jazyková politika“ nebo o antropolozích odmítajících rozlišování lidských ras jako nehumánní?
Část druhá se nazývá „Výzkumné pole interkulturní psychologie“ a představuje, čím že se vlastně takoví interkulturní psychologové živí. V prvé řadě je to samozřejmě porovnávání národů mezi sebou. Není v ní nouze o překvapení. Při srovnávání národních kultur států středoevropské čtyřky často vychází, že Češi a Slováci jsou si velmi vzdáleni, někdy i nejvzdálenější. Slováci jsou méně individualističtí a v tomto směru se nalézají jakoby více na Východ. Jsou velmi silně maskulinní a jen slabě se vyhýbají nejistotě. Češi se naproti tomu jeví spíše jako femininní individualisté, kteří se silně vyhýbají nejistotě. Výzkum byl proveden jen na vysokoškolácích, ale i tak je patrně v tomto zjištění ukryto něco důvodů krachu čechoslovakismu.
Výše uvedené poněkud nabourává jiný výzkum zmíněný dále: Mladí čeští vysokoškoláci v hierarchii hodnot nejvýše umisťují lásku, sebeurčení-seberealizaci a bezpečí, čili hodnoty typické pro kolektivistické Polsko, Koreu, Indii a Japonsko. Nižší důraz je kladen na úspěch a moc. [Otázkou zůstává, zde se nejednalo o doznívání porevolučních efektů.]
V moři nejistot čtenář ocení, že ostrůvky stability jsou tam, kde předpokládal: Pro Brazilce není sexuální obtěžování nutně nepříjemným chováním. ... V kulturách asijských etnik se uplatňuje vyšší míra sebekritičnosti, tj. schopnost hodnotit poměrně nezaujatě sebe sama a výsledky své činnosti, která bývá u Američanů nízká. S čímž souvisí, že čínský rodič hodnotí kladně nepřiznání se k dobrému skutku spáchanému dítětem, zatímco kanadský totéž považuje za lhaní.
Kapitola o akulturaci a adaptaci přináší potvrzení obecných názorů, že soužití více národů je zpravidla problematické. Finové nejvíce požadují asimilaci přistěhovalých Rusů, ale Rusové cítí největší tlak v Izraeli. Devadesát procent Turků a Maročanů nechce přijmout nizozemské občanství, tj. volí separaci, ale většina v dotazníku kladně hodnotí integraci. 26% Pákistánců ve věku 14 až 17 let se v Glasgowě považuje za černé. Vida sílu hip-hopu!
Soužití nutně obnáší stereotypy, často i předsudky. Pozor, ani jedno z toho neznamená diskriminaci! V ukázce je rámec o soužití Austálců s anglicky hovořícími bílými Australany: Rasové předsudky u dětí a vliv kontaktu s příslušníky jiné rasy. Ukazuje se, že multikulturní výchova osobní zkušenost nepřerazí, což prokazuje i obecná neplatnost hypotézy kontaktu. Lidé se nezačnou snášet, jakmile se lépe poznají - ilustrováno na příkladech Maročanů, Turků, Surinamců a Holanďanů, Maďarů a Slováků a Holanďanů a Němců (dle nizozemského mládí jsou panovační, hluční, tlustí a mají odporný jazyk).
Ve světle uváděných čísel pak působí konstruktéři evropské identity a sociální vědci odsuzující silnou etnickou identitu jako romantický relikt jako nepovedení klauni. Za Evropany se považuje 30% Italů a to je maximum, v Německu je to 15%, ovšem za lokální patrioty se považuje téměř dvakrát tolik obyvatel. Nejskeptičtější jsou mladí lidé, což „není příslibem pro budoucnost“. Tvrdí se, že národní a etnické stereotypy jsou něčím velmi negativním, co je třeba vymýtit či potlačovat. Jen zřídka se objevuje názor některých odborníků, že: „stereotypizace je nezbytnou součástí našich procedur, jimiž se vyrovnáváme s vnějším světem, a tudíž by na ně mělo být nahlíženo jako na potenciálně pozitivní a nezbytné prostředky kategorizace“ (Saville-Troike).
O co neradostnější byla zkoumání evropská o to optimističtěji vyznívá psychologie českého etnika, viz třeba český národní charakter v pohledu cizinců . Polští vysokoškoláci považují Čechy za veselé, vlastenecké, společenské, vzdělané, inteligentní, kulturní, zkrátka za otevřený národ s velkým smyslem pro humor. Mladí Rakušané (gymnazisté) vidí Čechy spíše pozitivně, na druhé straně negativní typické vlastnosti Čechů přisuzované rakouskými respondenty jsou vnímány i v sebereflexi samotných Čechů. Kupříkladu jen 18,4% respondentů souhlasí s tvrzením, že Češi moc chlastají. Nepotvrdil se předpoklad, že by česká mládež sdílela převážně negativní etické stereotypy o sousedních národech. ... Více negativních a sebekritických rysů lze shledat v českém autoportrétu než v heterostereotypem některých jiných národů.
Kapitola o jazyku a komunikaci v interkulturním aspektu obsahuje zmínku o jazykové reprezentaci rodu, respektive o jejím vlivu na zvyšování rozdílů mezi muži a ženami. Jazyky, které rod podstatných a přídavných jmen vyjadřují, jako třeba čeština, tak zvyšují rozdíly, zatímco non-genderové jazyky přispívají k rovnoprávnosti. Nejmenovaná finská badatelka tak dokázala na příkladu non-genderové finštiny a Finska jako první země s volebním právem pro ženy. Kouzelné je, že mezi jazyky, které takto rod nerozlišují, patři i angličtina a turečtina, čímž se neznámé soudružce podařilo vyvrátit celou feministickou argumentaci ohledně genderové nespravedlnosti angličtiny. Pokud jsem ovšem nepřehlédl, že v případě angličtiny a turečtiny se jedná o oportunistickou odchylku způsobenou patrně běsněním kontrarevolučních sil.
Třetí část knihy je věnována aplikacím zjištění interkulturní psychologie a to především na poli vzdělávání. Navzdory výše uvedeným zjištěním, autor přisuzuje etnopsychologii velkou úlohu. Snad proto, že v zemích OECD s výjimkou Dánska a Finska svalují rodiče větší díl odpovědnosti za vydělání dětí na školu. Menší prostor je vyhrazen pro interkulturní aspekty ve zdravotní péči a vztahům a konfliktům mezi etniky a národy.
Autor knihy, Jan Průcha, je kmenovým autorem Portálu, ve kterém publikoval několik knih o pedagogice. Pracuje jako nezávislý expert a konzultant v oblasti pedagogické teorie a výzkumu, přednáší na universitách v Česku i v zahraničí. Interkulturní psychologie vyšla v roce 2004.
