Toto je spíš laická zpráva o knize, která přišla pisateli do ruky ve velikonočním čase, k němuž se text hlásí, ale číst se samozřejmě může kdykoli. Jmenuje se Miláček Páně a napsal ji katolický kněz, salesián a překladatel z němčiny Zdeněk Jančařík. Je to vlídné, ale rozhodně nikoli podbízivé pozvání do příběhu, který je ten nejznámější (tedy v naší kultuře ještě nedávno byl) a zároveň nejzáhadnější. Tedy do pašijového příběhu Ježíše Krista.

Dobrý kněz a člověk Jančařík si vybral perspektivu pohledu na Ježíše prostřednictvím člověka, který mu byl, aspoň on to tak cítil, „nejmilejší“ – a nejmilejší z toho houfu novozákonních postav kolem Ježíše je jistě i Jančaříkovi. Tedy svatého Jana. Stál mu, vedle těch několika žen, nejblíž, byl svědkem jeho činů a zázraků a při poslední večeři (jako na Leonardově obraze) ho měl Ježíš na prsou: což Jančařík vysvětluje, že v podstatě znamená v srdci. Miláček Páně, čtvrtý evangelista, jehož znakem je orel, bývá zpodobňován jako mladý muž se sličnou, skoro ženskou tváří, což podnítilo různé fantaskní výklady a la Dan Brown. Jančařík si však vybral Jana nikoli z efektních důvodů, ale proto, aby si prostřednictvím pozorné četby a výkladu jeho evangelia pokládal otázky, co to znamená „být milován“, jak se to projevuje.

Janovo evangelium, jak křesťané vědí, se od tří předchozích, tzv. synoptických evangelií (Marouš, Marek, Lukáš) dost výrazně liší. Není to „prozaický“ záznam Ježíšových skutků, je jiné, duchem i slovníkem. Místo „dokumentu“ je to výklad a reflexe, místo Ježíšova rodokmenu a vyprávění o jeho cestě na kříž je to spíš manifest víry, který začíná mocným konstatováním: „Na počátku bylo Slovo (Logos)“, čímž rovnou vtahuje Ježíšův příběh do dějin kosmu. Je tedy jaksi „intelektuálnější“ než evangelia předchozí, základním slovem je tam slovo Duch (pneuma), proto se mu také říká „pneumatické“, tedy spojené s dechem a plícemi, tím nejohroženějším orgánem dneška.

Jančařík k němu přistupuje, jako by to bylo psaní určené opravdu lidem, kteří dýchají s ním současný vzduch. Píše o něm, jako by se týkalo ne lidí v antickém Středomoří, pro které to Jan psal, ale jeho a nás. Není to v žádném případě nějaké sladké rozjímání, ani to není hlubokomyslná meditace. Je to živé psaní a přemýšlení o dva tisíce let starých a pořád věčných věcech. O lásce, o té duchovní, ale i tělesné, o lásce k Bohu, ale také k ženě a či jiném člověku. Nebo také o tom, co znamená naopak být nemilovaný a zatracený, jako se to stalo Jidášovi, o co z toho pak pochází. V Jančaříkově výkladu je prostor pro tajemství a nejistotu, proč se vlastně děly věci, jak se děly, Kristovi i všem ostatním trpícím, proč je láska všudypřítomná, ale proč není všemocná.

V jeho knížce se prolíná zasvěcený, přitom velmi živě podaný biblický výklad s příklady ze života, a to nejčastěji ze života vlastního. Doplňuje je intelektuálními reflexemi literárního druhu, projeví se čtenář Franze Kafky a překladatel Eliase Canettiho a Edity Steinové, stejně jako dobrý psycholog a čtenář psychoterapeuta Irvina Yaloma. Pětapadesátiletý Jančařík píše vlastně cosi jako paměti či obrazy ze své „cesty k Bohu“, přičemž je vkládá do živé tkáně Janova líčení. Je to odvážné, ale zase i jaksi cudné psaní, píše o svých ateistických, ba antiklerikálních rodičích, o své předlistopadové konverzi, zajímavě a zábavně píše o kněžském semináři ještě v Litoměřicích a letech ve „struktuře“ církve. Velmi vtipná a výstižná je jeho typologie českých kněží, v níž se možná některý pozná, já bych o pár věděl. O stavu českého katolicismu píše otevřeně a kriticky, ale úplně prost nějakého sklonu k hysterii, defétismu nebo elitářství. Je realista a přitom šťastně „zamilován“, takže se může pevně spolehnout na svou víru, přičemž naprosto přesně ví, jak je ta věc ohrožená a v dnešním světě ze všech stran napadaná. Má ji tedy za dar a největší své bohatství, přičemž ji nikomu, ani čtenáři, nevnucuje a nepyšní se jí. Je to kniha, z níž čtenář pochopí, proč je právě o miláčkovi Páně.