Stávám se sám sebou

Stávám se sám sebou

Yalom, Irvin D.

Portál, 2018

449 Kč382 Kč

SklademNovinka

plusminusPřidat do košíku

Anotace

Irvin D. Yalom celý svůj profesní život strávil zkoumáním života druhých lidí. Ve svých vzpomínkách obrací své terapeutické oko na sebe samého. Svůj příběh začíná jednou noční můrou: Je mu dvanáct a jede na kole podél domu, kde bydlí dívka s výrazným akné. Tak jako každé ráno na ni ve snaze se s ní skamarádit volá: „Ahoj, Vosypko!“ Ale dívčin otec mu ve snu vysvětluje, že tenhle pozdrav dívku zraňuje. V Yalomovi se tehdy zrodila empatie.
Tato kniha není pouhým popisem jednoho života. Yalom se v ní vrací ke svým klientům a ke knihám, které napsal. Důležité jsou ale hlavně vztahy, které prožil a prožívá. Mluví v ní o své ženě, s níž se seznámil díky tomu, že ho jeho kamarád vtáhl do okna domu, kde se konala party její rodiny, a s níž žije více než 65 let. Vrací se k různým cestám, které se svou ženou uskutečnil, ať už to byly líbánky, na kterých si půjčili starou Vespu a projeli Francii, nebo cesta na Bali, kterou oslavili, že jejich nejmladší dítě odešlo z domu. Reflektuje svůj život i svou práci, smutně mluví o rozpadu manželství svých dětí a o tom, jak s Marylin budovali svůj vztah a překonali různé krizové momenty. Jeho kniha je také vzpomínkami oboru. Zmiňuje v ní řadu významných psychologů, s nimiž se setkal a spolupracoval, a také své kolegy, od nichž se i dnes učí novým přístupům. Se čtenářem se loučí jako starý muž, který bere občasné výpadky paměti jako jistou výhodu. Knihy, na které pozapomněl, si může přečíst znovu.
Irvin D. Yalom je emeritním profesorem psychiatrie na Stanfordově univerzitě. V Portále vyšly jeho knihy Lži na pohovce, Existenciální psychoterapie, Když Nietzsche plakal, Máma a smysl života, Chvála psychoterapie, Láska a její kat, Každý den o trochu blíž, Léčba Schopenhauerem, Problém Spinoza a Hovory k sobě. V časopise Psychologie dnes vyšla jeho povídka Volám policii.

Bibliografické údaje

  • Autor:

  • Podtitul:Vzpomínky terapeuta

  • Překladatel:Bartošková, Linda

  • Nakladatel:Portál

  • ISBN:978-80-262-1382-6

  • Počet stran / vazba:336 / Pevná

  • Rok vydání:2018

  • Kód:14403901

  • EAN:9788026213826

  • Obálka v tiskové kvalitě:Stáhnout

Odborné recenze

  • http://www.iliteratura.cz/Clanek/40593/yalom-irvin-d-stavam-se-sam-sebou

    Především intelektuální autobiografie mísí sofistikované detaily terapeutické teorie se sentimentalitou a otevřeností k dědictví klasické filozofie a ke krásné literatuře.

    Zřejmě žádný jiný soudobý psychoterapeut není celosvětově tak vydávaný jako Američan židovského původu Irvin D. Yalom (nar. 1931). K více než čtyřiceti jeho česky vydaným knihám (včetně reedic) dnes přibývá další: Stávám se sám sebou: Vzpomínky terapeuta (Becoming Myself: A Psychiatrist's Memoir). Autor v nich představuje svůj bohatý profesní i rodinný život a přátele nejen z řad slavných osobností psychiatrie. Dává nahlédnout i do pozadí vzniku své románové trilogie o Nietzschem, Schopenhauerovi a Spinozovi, stejně jako knižních příběhů svých klientů, které čtivě přibližují teorii a praxi psychoterapie.

    A především tyto paměti vyprávějí o proměně „stydlivého šprta bez sebedůvěry“, jehož dětství kvůli konfliktům s matkou asi nebylo příliš uspokojivé, ve šťastně ženatého muže, uznávaného vědce a veleúspěšného literáta, jenž ke konci života konstatuje, že vlastně nikdy nemusel čelit významnější rodinné tragédii. Takže skoro až rouhačsky poznamenává: „Pro terapeuta, který přijal existenciální úhel pohledu, je takový chráněný život nevýhodou. Mnohokrát jsem toužil vykročit z té slonovinové věže do strastí skutečného světa. Roky jsem si představoval, že strávím akademické volno jako dělník, třeba jako řidič sanitky v Detroitu nebo minutkový kuchař v řetězci Bowery. Ale nikdy jsem to neudělal. Sirény, které mě volaly k psacímu stolu do ústraní nebo na návštěvu kolegova bytu v Benátkách […], byly neodolatelné. V mnoha směrech jsem byl od strádání izolovaný. Neprodělal jsem zocelující zkušenost manželské rozluky, nikdy jsem jako dospělý nečelil osamění… Někdy závidím lidem, kteří žijí více na hraně. Řekl jsem jí, že se občas obávám, že snad pacienty povzbuzuji, aby se odvážili nějakého hrdinského kroku za mě.“

    Zachránce a zachránkyně

    Leccos o autorově dětství prozrazuje pasáž, v níž vysvětluje, jak v románu Problém Spinoza (Portál, 2012) do protagonisty promítal sám sebe. Ve třetí kapitole jde hrdina pomalu k domu svého učitele Franciska van den Endena a ponoří se do snění, v němž si znovu přehrává jejich první setkání, k němuž došlo před několika měsíci. Historická postava Van den Enden (1602–1674), bývalý jezuitský učitel klasických studií, který vedl soukromou akademii, zašel do Spinozova krámku, aby koupil víno a rozinky, a udivila ho hloubka a šíře Spinozovy mysli. Naléhal na Spinozu, aby vstoupil do jeho soukromé akademie a seznámil se s nežidovským světem filozofie a literatury. Tato scéna je ovšem holá fikce: Baruch Spinoza nikdy ve svém rodinném krámku nepracoval. Žádný rodinný krámek neexistoval: jeho rodina měla podnik na dovoz a vývoz, ale žádnou prodejnu. „To já pracoval v rodinném obchodě s potravinami,“ přiznává se Yalom. V mládí byl velmi nespokojený: nelíbil se mu jeho život, čtvrť, v níž vyrůstal, škola ani kamarádi. Chtěl, aby jej nějaký významný vyslanec ze světa tam venku zachránil, dostal mimo kulturní ghetto, v němž vyrůstal. Což obrazně vyjádřil ve zmíněném románu, ale i jinde: tato fantazie o záchraně a povznesení podle autora prochází celým jeho dílem.

    Yalom nepíše, že by se v jeho vlastním životě objevil podobně jedinečný zachránce, ale pokud někomu v knize opakovaně vyjadřuje vděčnost za životní úspěch a štěstí, je to jeho manželka, Marilyn Yalom, historička a profesorka na Stanford University, která mimochodem svou dizertaci napsala na téma Motiv procesu v díle Franze Kafky a Alberta Camuse. Je sama autorkou řady knih, například How the French Invented Love (Jak Francouzi vynalezli lásku) nebo Birth of the Chess Queen (Zrození šachové královny), v níž sleduje „vývoj figury, která na šachovnici neexistovala stovky let a poprvé se objevila kolem roku 1000 jako nejslabší figura. Postupně, jak evropské královny nabývaly větší moc, sílila také, a současné postavení nejsilnější figury ve hře získala na konci patnáctého století za vlády španělské královny Isabelly.“ Yalom tvrdí, že jeho fascinace ženskými ňadry inspirovala jeho choť k napsání knihy Dějiny ňadra: Kulturní a sociální historie prsou od starověku až po současnost, jež z jejích publikací zatím jako jediná roku 1999 vyšla v nakladatelství Rybka česky.

    Yalom píše, že každá manželčina kniha pro něj byla velké dobrodružství: „Vždy jsme byli pro toho druhého prvním čtenářem.“ Zároveň byl ale jejich vztah mnohem hlubší než pouze knižní či intelektuální. Postupem doby u nich došlo k takovémuto (až záviděníhodnému) souznění: „Naučil jsem se přijímat jejích pár nedostatků – lhostejný postoj k vaření, sportovním událostem, ježdění na kole, sci-fi , vědě –, ale všechny ty stížnosti jsou podružné. Mám štěstí, že žiji s chodící encyklopedií západní kultury, která dokáže okamžitě zodpovědět skoro všechny historické nebo literární dotazy, které jí položím. Také Marilyn se naučila přehlížet mé nedostatky – moji nepřekonatelnou nepořádnost v domácnosti, moje odmítání nosit kravatu, moje pubertální pobláznění motocykly a kabriolety a moje předstírání, že neumím zapnout myčku a pračku. Dospěli jsme ke vzájemnému porozumění, které jsem jako mladý, vznětlivý a často necitlivý milenec nepředpokládal. Nyní se staráme hlavně o to, aby se tomu druhému dařilo dobře, a strachujeme se, co se stane, až jeden z nás zemře dřív než ten druhý.“

    Moc fotografie

    Autor nemá problém vyjadřovat – i negativní – emoce k lidem, které během života potkal, ale vždy se nakonec snaží o vhled do situace daného člověka, o ohlazení hran a – třebas posmrtné – odpuštění a smíření. I když někdy to může působit až přehnaně sladkobolně, jako když se s odstupem desítek let vciťuje sám do sebe a vzpomíná, jak si jako malý předsevzal vzdělávat se tím, že si každý týden přečte jeden životopis z místní knihovny, a to v abecedním pořádku: „Když se dnes ohlédnu, cítím něhu k tomu osamělému, vystrašenému, odhodlanému malému chlapci, a úžas nad tím, jak vzal vzdělání do svých rukou, i když náhodně, bez opory, modelů i vedení.“

    Někdy jsou jeho portréty, jež vykrystalizovaly na základě osobních setkání, nelichotivé. Kupříkladu slavný zakladatel existenciální analýzy a logoterapie Viktor Frankl se mu při kontaktech jevil jako autoritativní, poněkud malicherný a zhrzený stařík, kterému jde hlavně o slávu. Yalom jej původně vyhledal pro terapeutickou konzultaci, ale on u něj jen „hledal útěchu kvůli neuctivému zacházení, kterého se mu dostávalo ze strany vídeňské profesní obce“. S odstupem k tomu ale autor smířlivě dodává, že „i ti nejlepší z nás jsou někdy oslepeni svými jizvami a potřebou chvály“. Když pak o několik let nato psal knihu Existenciální psychoterapie, hlouběji si začal uvědomovat, jak důležitý byl Franklův novátorský a fundamentální příspěvek jejich oboru. A když se ještě později v jistém institutu v Moskvě, který nabízel titul Ph.D. v logoterapii, si prý při setkání s fotografií rakouského terapeuta v životní velikosti „najednou uvědomil velikost jeho odvahy i hloubku jeho bolesti. Z jeho knihy jsem věděl, jak ho hrůzy pobytu v Osvětimi traumatizovaly, ale při těch našich prvních setkáních ve Vídni a Stanfordu jsem ještě nebyl dost vyspělý, abych se do něj plně vcítil nebo mu nabídl oporu. Později, ve vztahu s jinými vůdčími postavami v tomto oboru, jsem už tuto chybu neopakoval.“ Co to ale mělo v oné konkrétní chvíli znamenat, jak by se býval měl zachovat, už příliš nespecifikuje.

    Zdá se, že i v jiných případech sehrály roli významného spouštěcího mechanismu fotografie. V samotném závěru knihy autor dospívá k jakémusi smíření i s matkou. A to když na zdi jistého židovského lahůdkářství spatří rodinné fotografie se skupinkami smutných, vykulených, vystrašených uprchlíků, kteří přijeli z východní Evropy: „Ty fotografie mě uhranuly… Viděl jsem ženu, kterou jsem zprvu považoval za svou matku. Pocítil jsem k ní náhlý – a nový – příval něhy a styděl jsem se za to, že jsem ji na těchto stránkách kritizoval. Žena na fotce vypadala podobně jako má matka, nevzdělaná, vyděšená, tvrdě pracující a snažící se prostě přežít a vychovat rodinu v cizí nové kultuře. Můj život byl tak bohatý, bezpečný – hlavně díky tvrdé práci a štědrosti mé matky. Seděl jsem v tom lahůdkářství a plakal, zatímco jsem se díval do jejích očí a do očí všech těch uprchlíků. Celý život jsem zkoumal, analyzoval a rekonstruoval svou minulost, ale teď si uvědomuji, že mám v sobě údolí slz a bolesti, s nímž se možná nikdy nevypořádám.“

    Mezi slovy umělcovými

    Knihou prochází vedle Frankla i řada dalších slavných umělců a myslitelů. Autor se ženou kupříkladu publikovali článek o Ernestu Hemingwayovi. Přestože se podle nich spisovatel zocelil a neúnavně se vrhal do obtížných maskulinních činností, jako je box, rybolov a lov velkých zvířat, v nitru byl zranitelný a dětský. Měl v úctě opravdovost – silného a odvážného vojevůdce – a o sobě mluvil jako o „posraným pisálkovi“.

    Yalom se rozepisuje i o hrdinech svých románů. Na vysvětlenou ke vzniku knihy Když Nietzsche plakal (Portál, 2003) podotýká, že ač Nietzsche žil v době, kdy Sigmund Freud přivedl na svět psychoterapii, nikdo ho za významného pro psychiatrii nepovažoval. Přitom spousta Nietzscheho výroků rozesetých v jeho díle a napsaných před úsvitem psychoterapie je pro vzdělání terapeutů velice důležitá. Byl to génius, ale „tak osamělý a zoufalý, a tolik potřeboval pomoc“ – a té se mu také v Yalomově knize opožděně a ve fiktivní rovině dostává.

    A pokud jsou zdejší čtenáři zvědaví na české stopy, knihou se mihne kupříkladu jméno Milana Kundery, dle Yaloma „existenciálního spisovatele“, jehož výrok o tom, že „akt zapomínání nám umožňuje zakusit smrt“ autor souhlasně cituje. Podotýká k tomu, že na smrti, jejíž téma dominuje závěru knihy, nás děsí nejen ztráta budoucnosti, ale také ztráta minulosti. „Když si své knihy znovu čtu, často si nedokážu vybavit tváře a jména pacientů, o nichž jsem psal: zamaskoval jsem je tak dobře, že nepoznám, co jsou zač. Někdy mě bolí, když pomyslím na všechny ty intimní a trýznivé chvíle, které jsem strávil s lidmi, na něž se už nepamatuji,“ přiznává autor, který mnoha pacientům a klientům pomáhal vyrovnat se s vlastním odchodem. I když pro něj osobně jde o obtížné téma, zvláště když nehledá naději v žádném z tradičních ani jiných náboženství; v jiné své knize píše o jistotě vlastního zániku jako o „nejděsivějším faktu“ svého života a o stálé úzkosti, kterou to u něj vyvolává. Jeho kniha ale rozhodně není depresivní skuhrání starce, který má strach z umírání, naopak vyznívá jako vášnivé vyjádření lásky k životu a vděčnosti, že snad napomohl tomu, aby i někdo další prožil plnější život: „Každý den dostávám dopisy, které mi připomínají, že jsem někomu ve vzdálené zemi pomohl. Tudíž mě oslovují slova Nietzscheho Zarathustry: ‚To že byl život? Nuže vzhůru! Ještě jednou!‘“

    Víra v psychiatrii

    Co se týká autorova vztahu k tradičním náboženstvím, Yalom z ohleduplnosti deklaruje, že je „bez vyznání“, nikoli „proti vyznání“ a že vždy cítil ohromnou úctu k víře svých věřících přátel, ale zřejmě větší vypovídací hodnotu má jeho (v tomto ohledu řekněme nevšední) chvála vlastní manželky a připojené vysvětlení vlastního postoje: „Naštěstí a díky bohu nevyznává Marilyn žádnou náboženskou víru, ale v skrytu touží po duchovnosti, zatímco já jsem zatvrzelý skeptik a připojuji se k těm, kdo se podobají Lukréciovi, Christopheru Hitchensovi, Samu Harrisovi a Richardu Dawkinsovi.“

    Pokud bychom ale v recenzované knize chtěli hledat autorovo skutečné vyznání (i důvod jeho životního uspokojení), pak by se netýkalo náboženství, nýbrž víry v psychoterapii. Totiž že práce s pacienty obohacuje autorův život tím, že mu dává smysl. Za všechny terapeuty dodává: „Náš život je zasvěcený službě, ve které upíráme pohled na potřeby jiných. Čerpáme radost nejen z toho, že pomáháme pacientům se změnit, ale také z naděje, že jejich změna ovlivní i další lidi. Naší výsadou je také uchovávání tajemství. Pacienti nás každý den poctí svým tajemstvím, s nímž se dosud nikomu nesvěřili. Ta tajemství poskytují pohled do zákulisí lidského bytí bez společenských příkras, hraní rolí, předstírání nebo divadelních póz. Když vám někdo svěří takové tajemství, je to výsada, jaké se dostane opravdu málokomu… Naše práce nám navíc poskytuje příležitost přesáhnout sebe sama a vidět skutečnou a tragickou pravdu o stavu člověka. Ale nabízí se nám ještě víc. Stáváme se badateli usilujícími o něco naprosto úžasného – rozvíjíme lidskou mysl a pečujeme o ni. Ruku v ruce s pacientem si vychutnáváme radosti objevování – prožitek ‚aha‘ momentu, kdy nesourodé myšlenkové dílky najednou hladce zapadnou do celku, který drží pohromadě. Někdy si připadám jako průvodce provázející lidi po místnostech jejich vlastního domu. Je radost pozorovat, jak otevírají dveře do pokojů, kam dosud nikdy nevstoupili, jak objevují neotevřená křídla svého domu, kde se nacházejí krásné a tvůrčí části jejich identity.“

    Jak ostatně napovídá název, právě psychoterapie je hlavním tématem celé knihy: jak do ní autor pronikal a jak se vyvíjelo jeho chápání této disciplíny. Symbolicky tyto proměny vyjadřovala i jeho ne/používání „lékařské uniformy“: „Mnoho let jsem se držel své profesionální identity tím, že jsem nosil bílý lékařský plášť jako všechen ostatní zdravotnický personál ve Stanfordově nemocnici. Nakonec jsem nechal i toho, protože jsem došel k přesvědčení, že při terapii záleží na osobní poctivosti a transparentnosti, nikoli profesionální autoritě. (Nikdy jsem ten bílý plášť nevyhodil – stále mi visí doma vzadu ve skříni jako památka na mou identitu jako doktora medicíny.) Sice jsem se zbavil rekvizit svého oboru, ale stále jsem si pevně uchovával úctu k medicíně a celé Hippokratově přísaze.“

    V některých svých textech, zvláště „románu o psychoterapii a psychoterapeutech“ Lži na pohovce (Portál, 2006), odhaloval Yalom pozadí svého oboru natolik otevřeně a pro mnohé deziluzivně, že u některých čtenářů a čtenářek se mu podařilo vyvolat až extrémní nedůvěru. „Pokud jsem se na psychoterapii dívala před otevřením téhle knihy s nedůvěrou, tak teď už budu utíkat hodně rychle a daleko při jakékoli zmínce o ní a neexistuje nic, co by mě mohlo motivovat jít na ordinační pohovku,“ napsala jedna z nich. I v recenzované knize Yalom otevřeně přiznává, že jako terapeut někdy chybuje, tápe a neví kam dál a že se v jeho práci dostavily i okamžiky těžko předvídatelné. Jako když manželka jistého texaského naftového magnáta, jež byla v nemocnici několik měsíců s katatonickou schizofrenií, během níž nemluvila a často strnula na celé hodiny v jedné pozici, jednoho dne najednou vstala, přistoupila k němu a pevně ho políbila na rty. Což on tryskem běžel rozebrat se svým supervizorem, aniž by mu ale řekl, jak moc jej ten polibek vzrušil. (Reálné svedení terapeuta pacientkou či opačně – jako v jeho románu Lži na pohovce – se ale v recenzované knize nevyskytuje.)

    Yalomova kniha vyznívá v tom smyslu, že psychoterapeuti nejsou ani zločinci, ani andělé, ale lidé jako ostatní, mohou ostatním účinně pomoci, pokud se snaží o autentické setkání a nepostupují podle jediného mustru. Někdy jen stačí, když vytvoří prostor, aby si pacient dokázal sám najít cestu z vnitřního labyrintu, přičemž útěcha vůbec nemusí spočívat v metodě nejnovější psychoterapeutické školy, ale například v letitých myšlenkách antického filozofa Marka Aurelia.

    Celkově můžeme Yalomovu knihu zhodnotit jako zdařilou – především intelektuální – autobiografii, v níž se mísí sentimentalita se sofistikovanými detaily terapeutické teorie, autorova lékařská erudice s otevřeností k dědictví klasické filozofie či krásné literatury. Jde o vzpomínky muže, který si navzdory (díky?) odbornému studiu zachoval pokoru k hlubinám a tajemstvím zhusta nevyzpytatelné poraněné lidské duše, již často dokázal léčit, ale hlavně o ní uměl „zasvěceně, zaníceně, zajímavě, věrohodně“ (Helena Hartlová), poutavě a s vhledem psát.

    - Od nešťastného šprta k úspěšnému terapeutovi a spisovateli - autor recenze: Jan Lukavec

Čtenářské recenze

  • OBJEDNÁVKY KNIH KNIHKUPECTVÍ

    telefon:
    283 028 202

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH JEDNOTLIVCI A ORGANIZACE

    telefon:
    283 028 203
    283 028 204

    provozní doba:
    9.00 – 18.00 hod.
    (každý všední den)

  • REKLAMACE A DOTAZY E-SHOP

    telefon / e-mail:
    283 028 205
    kanclir@portal.cz

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)