Irvin D. Yalom, emeritní profesor Stanfordské univerzity, je autorem celé řady psychologických bestsellerů, ve kterých dokáže podat mnohdy i složité případy z psychoterapeutické praxe tak, že se i pro laického čtenáře stávají dobrodružným příběhem, jehož vyústění však mívá právě na psychiku čtenáře často nemalý vliv.
Kniha Pohled do slunce má podle mého názoru na psychiku čtenáře vliv obrovský. Otevírá totiž téma, které je jedním z nejpalčivějších, diskutovaných pravděpodobně stejně dlouho, jako lidstvo samo. Přesto je to až příliš často téma, které je úmyslně tabuizováno. O smrti se, zvlášť v západní civilizaci, mluví málo a s umírajícími ještě méně. Irvin D. Yalom ve své knize otevírá témata, která mnohé děsí a mluvit o nich je pro ně téměř nepředstavitelné.
Všichni musíme žít s vědomím vlastní smrtelnosti a jen málo z nás je s existencí vlastní smrti skutečně vnitřně smířeno. Většina lidí hledá nejrůznější psychické mechanismy, jak hrůzu ze smrti potlačit, ta se však nezřídka dostává na povrch a působí často až palčivá psychická muka. Kniha ovšem ani zdaleka není psána tak, že by měla ve svém čtenáři zanechat depresivní strach ze smrti. Právě naopak. Yalomův beletristický styl nezatěžuje čtenáře přehnanou dramatičností či vypjatostí popisovaných příběhů pacientů (kterých v knize není málo) - v každém „příběhu" Yalom zručně podává čtenáři vysvětlení, jak svému pacientovi pomohl překonat jeho nesnesitelnou úzkost.
„Starý člověk - každý starý člověk - je posledním skladištěm obrazů mnoha lidí. Když zemře velmi starý člověk, vezme s sebou celý zástup."
Yalom se také v knize obrací k filozofickým kořenům a na některé otázky, týkající se smrtelnosti, hledá odpovědi u klasických autorů jako je Epikuros, Friedrich Nietzsche nebo Milan Kundera.
Kniha pro mne měla hned několik silných a nosných myšlenek. Autor hovoří o tom, že strach ze smrti se může často „krčit" za jiným psychickým problémem, jeho správné odhalení je však teprve cestou, která může vést k úlevě pacienta. Velmi silná pro mne byla kapitola, ve které Yalom, obohacený zkušenostmi s prací s umírajícími, prosazuje myšlenku, že umírajícího člověka nutně nemusí zachvátit zoufalství z blížícího se konce, ale naopak mu vědomí blížící se smrti může pomoci k úplnějšímu zbytku života. Yalom prosazuje přístup, kdy by neměl terapeut před pacientem zastírat své vlastní zkušenosti a obavy a v knize popisuje i svůj vlastní způsob vyrovnávání se se svou smrtelností. V závěru pak přináší rady terapeutům pro to, jak co nejlépe pracovat s pacienty trpícími vědomím smrtelnosti.
Knihu bych bez váhání doporučila všem, kteří, byť jen trochu, vnitřně cítí potřebu, postavit se alespoň na chvíli strachu ze smrti.
Gabriela Šimková
inflow.cz