6 pavučin lidských osudů, 6 terapeutických příkladů, to je kniha Máma a smysl života. Irvin D. Yalom, dlouholetý profesor lékařské fakulty Stanfordovy univerzity a autor řady knih (Lži na pohovce, Když Nietzsche plakal aj.), vypráví šest příběhů, které se zakládají na jeho terapeutické praxi.
Yalom nabízí náhled do světa běžných lidí, kteří se ve svém životě dostali do kruhu, ze kterého nemohou vystoupit. On sám se zapojuje ve dvou rovinách, v jedné jako přímý účastník – terapeut (první až čtvrtý příběh), v druhé rovině jako „pozorovatel“. Yalom uvádí, že se někde záměrně pokusil předat pedagogické poslání nepřímo (Dvojitá expozice a Prokletí maďarské kočky), aby nenarušoval tempo příběhu. Máma a smysl života je určená odborníkům, ale i laikům (pokud jste schopni číst třeba o smrti a uvědomit si svůj vlastní strach z ní). Myslíte, že psychické problémy mají jen slabí jedinci?
Ptáte se, co je vlastně hlavní myšlenkou „Mámy“? Každého asi zaujme něco jiného, podle toho, o čem zrovna hloubá. Mně zůstaly v paměti tyto: „Pokud má nastat cesta k Lepšímu, vyžaduje důkladný pohled na Horší.“ (str. 118) A citát od Cervantese: „moudrost šílenství nebo hloupost příčetnosti?“ (str. 117) Kdyby mi přes prsty koukal sám pan profesor Yalom, co by mi o mém výběru řekl?! Je vlastně dobře, že tu není, že mám prostor přemýšlet nad „dozvuky“ knihy o samotě, bez svědků. Knihu jsem přečetla dvakrát. Poprvé, abych přemýšlela o svém vlastním postoji k různým více či méně tabuizovaným záležitostem, podruhé, abych si užila Yalomovy myšlenky „za textem“. Obsah může působit jako tsunami. Nečekaný příliv otázek o vlastních postojích k umírání, smrti, svém odkazu blízkým, nevyřčené pocity vás možná zpočátku znejistí.
„Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že ta žena není taková, jak se zdála, její pohovka jsou máry, její oči nejsou tmavé krásou, ale smrtí, a ta karmínová růže není květina, ale krvavá smrtelná rána.“ (str. 108)
Kdo na prahu života chce přemýšlet o svém konci nebo o „odvrácené straně ráje“?! Čtení šlo „ztuha“, ačkoliv text samotný je prošpikován citáty a úryvky z literatury. Možná nebyl nejlepší nápad sáhnout po této knize, když jsem přemýšlela o tom, jestli je můj kašel ještě astmatický nebo už tuberkulózní. Až když jsem svoje emoce vypsala na kus papíru, byla jsem schopná se ke čtení vracet. Po počáteční hrůze, která mne na chvilku vykolejila, jsem byla ochotná přijmout myšlenku umírající Pauly o „posledním jaru, poslední vůni květin“. Jako jindy, i teď přede mnou tančí obrazy lidí, kteří reálně bojují s bytím či nebytím... pokud jsem si odmyslela to temné cosi na konci, bylo příjemné přemýšlet o svém životě maximálně hodinu dopředu. Odpadly všechny nepodstatné problémy a obávané volby a zůstaly barvy, chutě, vůně a okamžiky sdílení. Zůstalo tedy jen proudící čchi. Ale to už jsme jinde, sám Yalom na tyhle věci moc nevěří (viz str. 30), ostatně i jeho postoj k duchovním věcem se mi zdál nevyrovnaný.
Jak vlastně zachovává terapeut příčetnost? Přetvářkou... (str. 58) Hraje tedy autor s námi hru na fiktivní „problematický“ vztah s matkou? Nebo má i on svoji „třináctou komnatu“? Je pravda, že našel pochopení pro svoji matku až v druhé půlce svého života? Odkryl tak svoji zranitelnost? Ať už je to, jak chce, je zřejmé, že i maličkosti mohou formovat naše osobní postoje, naše komplexy. A mohou vypustit přehradu „černého slizu“ na ty, co nás bodnou do naší Achillovy paty.
Kniha je ojedinělou ukázkou práce odborníka na lidské duše, opraváře pokřivených vzorců chování a emocí. Odborníci si připomenou Freuda ad., laici mohou prozkoumat svoje postoje, dozvědí se mnohé o zapeklitosti života jiných, ale také o samotné lékařské činnosti. Je to dobrá kniha pro čtenáře s určitou velikostí emoční inteligence. Nedoporučuji věčným skuhralům, ti by asi odešli rozdrceni jako rajčata v penne arrabiata. Mimochodem, já si vybrala moudrost šílenství, co vy?
Hana Moualla
Zdroj: www.vaseliteratura.cz
