Existenciální psychoterapie

Tištěná kniha (2020)

0 % 10 recenzí

636 Kč

749 Kč −15 %, ušetříte 113 Kč

Dodání 1-2 dny

Doprava od 59 Kč Možnosti dopravy Od 1 000 Kč doprava zdarma

Tištěná kniha (2020)

Překladatel
Müller, Ivo
Edice
Spektrum
Počet stran
544
Vazba
Vázaná
Rok vydání
2020
Typ produktu
Tištěná kniha
Kód
13403701
EAN
9788026215875
Nakladatelství
Portál
ISBN
978-80-262-1587-5
Obálka v tiskové kvalitě
Stáhnout obálku

O knize  

Hlavními pilíři Yalomovy odborné knihy Existenciální psychoterapie jsou čtyři velká témata lidského života, smrt, svoboda, existenciální izolace (osamělost) a nepřítomnost, ztráta smyslu. Autor ukazuje jejich význam a to, jaké konflikty vznikají při jejich konfrontaci s člověkem. Znalost této problematiky může posloužit při péči o lidi, jejichž utrpení souvisí právě s těmito pilíři jejich existence. Kniha vychází z bohaté klinické zkušenosti autora, jeho empirických výzkumů a filozofie. Zaujme nejen psychology a psychiatry, ale také všechny zájemce o existenciální psychoterapii a ty, kteří usilují o hlubší sebepoznání.
Irvin D. Yalom je emeritní profesor psychiatrie na Stanfordově univerzitě. V Portále vyšla řada jeho románů z psychologickou tematikou, např. Lži na pohovce, Máma a smysl života, Chvála psychoterapie, Láska a její kat, Hovory k sobě a jeho vlastní životopis Stávám se sám sebou.

O autorovi

Irvin D. Yalom Irvin D. Yalom (1931) je významný americký psychiatr a psychoterapeut, působí jako emeritní profesor psychiatrie na Stanfordově univerzitě. Jeho…

Všechny knihy autora

Další knihy autora

Recenze (10)

  • Autor recenze TOMÁŠ HUPKA Datum 10. 1. 2024


    Ako byť a nebyť sám…? - autor recenze: TOMÁŠ HUPKA
    https://dennikn.sk

    Už je to pár rokov, čo som spoznal Yaloma. Pôsobil na mňa dojmom múdreho starca. Ja som sa na neho usmial. On mi úsmev neopätoval. Ani nemohol. Bol len na obálke knihy… Lepší úvod k existenciálnej samote sa snáď ani nedá napísať :)

    Dnes sa v duchu knihy od Yaloma porozprávame o samote. Podkladom k tomu nám bude kniha Existenciální psychoterapie. Existenciálna samota nie je o tom, že ste tak zúfalí, že nadväzujete fiktívne priateľstvá. Je o samote ktorú prežívate počas celého života a s ktorou sa musíte vysporiadať. A vysporiadať sa musíte aj s niektorými veľkými témami, ktoré sa Vás bytostne dotýkajú. Tak poďme na to.

    Čo to je existenciálna psychoterapia? Jedna z definícií hovorí, že ide o dynamický prístup k terapií, ktorý sa zameriava na záležitosti hlboko zakorenené v bytí človeka. Stále však rezonujú slová dynamický a existenciálny. Pozrieme sa preto na ne bližšie.

    „Je jednouché postaviť sa do davu, ale chce to odvahu stáť osamote.“ Mahatma Gandhi

    Freud hovorí o dynamickom modeli duševného fungovania – v človeku existujú konfliktné sily a jeho myslenie, pocity, emócie a správanie sú nimi ovplyvnené. To slovo dynamické hovorí o pôsobení síl a ich dynamike. A v čom spočíva konfliktnosť? Ide často o protiklady.

    A ktoré sily sú v konflikte? U Yaloma ide o konflikt, ktorý pramení z konfrontácie človeka s podmienkami existencie. Yalom hovorí o štyroch témach ľudského života: smrť, sloboda, osamelosť a strata zmyslu. Konfrontácia človeka s každou touto témou, vytvára určitý „obsah“. Tieto témy sa dotýkajú života človeka a teda jeho „existencie“.

    Tak sme si napísali niečo k slovám dynamický a existenciálny. Čo to je psychoterapia písať nemusím…

    „Nič vám neprinesie mier vo vnútri, len vy samy. “ Ralph Waldo Emerson

    Smrť nám pripomína, že hoci teraz existujeme, v jednom okamihu existovať prestaneme. Niet pred ňou úniku. Vzniká tu napätie medzi vedomím o nevyhnuteľnosti smrti a túžbou žiť naďalej.

    Sloboda tak často ospevovaná, nakoniec prináša ťažobu – vedomie zodpovednosti a obavy z jej realizácie. Túžime po pevnej pôde pod nohami, po štruktúre a zatiaľ čelíme prázdnote a ničote. Sloboda je nástrojom, priestorom pre tvorenie. Ale musíme vedieť, čo chceme tvoriť…

    Osamelosť. Ale aká? Existuje interpersonálna, keď som sám ako osoba. A existuje intrapersonálna, keď vo mne je niečo oddelené, alebo keď sa akoby oddelím od seba. Tu je však predmetom fundamentálna osamelosť – samota od sveta a od všetkého. Každý z nás sa rodí sám a odchádza zo sveta sám. A napriek komunikácií a snahe o blízkosť, ostáva tu priekopa samoty. Ostávam sám.

    Zmysel. Ak musíme zomrieť. Na čo to všetko? A čo má vlastne zmysel? A pri pohľade na plné nákupné košíky pred víkendom. Čo z toho materiálneho si vezmem so sebou?

    Tieto štyri témy – smrť, sloboda, osamelosť a zmysel tvoria hlavnú osu existenciálnej psychodynamiky a psychoterapie. Ak sa na tieto témy pozrieme, rezonujú v dielach literátov prakticky od počiatku. Stále hľadáme, ako sa s nimi vysporiadať.

    „Myslel som si, že najhoršia vec v živote je skončiť sám. Mýlil som sa. Najhoršia vec je byť s ľuďmi, pri ktorých sa cítite, ako by ste boli sám. “ Robin Williams

    Čo sa týka existencie. Existencia a existencializmus rezonuje zvlášť a vo výraznej miere aj v určitom období vo filozofií. K hlavným predstaviteľom patril Soren Kierkegaard. Tieto témy však rezonujú aj v dielach osobností ako Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Miguel de Unamuno či Martin Buber. V istom období títo autori boli veľmi obľúbení a ľudia v ich dielach hľadali odpovede na dilemy svojho života. Bol to zatiaľ jeden z posledných okamihov, kedy filozofia bola „mainstreamom“.

    „Milujem byť o samote. Nikdy som nenašiel takú skvelú spoločnosť, akou je samota. “ Henry David Thoreau

    Hlavnými piliermi Yalomovej knihy Existenciální psychoterapie sú štyri veľké témy – smrť, sloboda, osamelosť a zmysel. Každej veľkej téme venuje samostatnú kapitolu. Kniha presahuje cez 500 strán. Preto som sa rozhodol z Yalomovho diela priblížiť jednu z nich – samotu.

    „Ostať samým sebou vo svete, ktorý sa vás neustále snaží zmeniť na niečo iné, je tým najväčším úspechom. “ Ralph Waldo Emerson

    Spomínam si na slová kňaza o chlapcovi, ktorý za ním prišiel. Vravel mu, že si môže kúpiť čokoľvek a predsa cíti prázdno a samotu. Spomínam sa na príbeh chlapca – spolužiaka, ktorý mal bohatých rodičov. Časť triedy ktorá samú seba označovala ako VIP sa s ním chcela kamarátiť pre bohatstvo, ale nie pre jeho vnútorné bohatstvo. Keď na to nakoniec prišiel, odišiel. Spomínam si na bohatého kolegu, s ktorým bola jeho partnerka pre peniaze.

    Ako často bohatstvo (hmotné) súvisí so samotou… Sú veci, ktoré si nekúpite. Bohatstvo je často spojené so samotou. Aj sláva je často spojená so samotou – koľkí Vás obdivujú, ale má Vás niekto z nich naozaj rád? Možno ste bohatí a k ľuďom dobrí, ale majú Vás radi pre dobro v srdci? Aj to že ste odborníkom, môže byť spojené so samotou. Málokto má odvahu k Vám prísť, ako rovnocenný partner, alebo kamarát. Možno si kladú otázku, či oni sami Vám majú čo ponúknuť. Samota má veľa podôb. Môžete mať najlepšieho šéfa a predsa z podstatu veci, niekedy je tým najosamelejším v celej továrni. Niektoré rozhodnutia musí urobiť sám a musí ich urobiť hoci vie, že nebude populárny. U nikoho.

    Samota a problém zahnať samotu, často vedie k rôznym závislostiam. Ľudia sa čímkoľvek snažia zahnať samotu. Keď sme sami, sme sami so sebou. Niet kam ujsť. Ak sa bojíme byť sami, ak máme problém prijať seba – aj svoje slabé stránky a hriechy, potom nechceme vytvoriť priestor pre samotu. Ale aj tak sme sami. Stále však primárne ide o interpersonálnu a intrapersonálnu samotu.

    „Samota, keď ju prijmete, je darom, ktorý vás zavedie k poznaniu zmyslu života.“ Paulo Coelho

    O interpersonálnej samote sme hovorili, ako o izolácií od druhých. Intrapersonálna osamelosť je zas proces, kedy sa človek oddeľuje, akoby od seba samého. S Freudom sa spája pojem izolácie. Môžeme tiež hovoriť o potlačení, či popretí. Dochádza tu k vytlačeniu skutočnosti z vedomia do nevedomia. Obranný mechanizmus. Niektorí používajú pojem disociácia. Môžeme hovoriť aj o fragmentácií self. O intrapersonálnej samote teda môžeme hovoriť aj vtedy, ak sme časť seba popreli / potlačili / vytesnili. Cieľom väčšiny psychoterapií je obnoviť celistvosť človeka – teda pomôcť človeku spätne pripojiť k sebe „odštiepené“ časti. Aby bol znovu celistvý. Interpersonálna a intrapersonálna osamelosť je často spojená a previazaná s existenciálnou osamelosťou.

    „Samotu vyliečite kontaktom so sebou samým.“ Sven Schnieders

    Čo si teda predstaviť pod existenciálnou osamelosťou? Samota od iných a pocit že som sám sú nepríjemné. Mať pocit akéhosi odstupu od seba, že nie som sám sebou, tiež nie je príjemný. Existuje však ešte väčšia samota a izolácia. A viaže sa k bytiu. K existencií. K nášmu životu. Existenciálna osamelosť je údolím samoty.

    „Pre húsenicu je samota a izolácia časom, kedy sa zmení na motýľa. Pamätajte na to, keď budete nabudúce o samote.“ Mandy Hale

    Skúsenosť a konfrontácia so smrťou ukazuje, že človek je nakoniec sám. Zomiera sám, aj keď ho niekto drží za ruku. Ten zápas bojuje sám. Existujú smery a predovšetkým náboženské smery, ktoré hovoria o tom, čo je po smrti a ako ju preklenúť. Človek tomu nemusí veriť. Ale potom je naozaj v tom sám.

    „Samotu porazia len tí, ktorí vedia zniesť, keď sú sami. “ Paul Tillich

    Človek je sám do takej miery, nakoľko je zodpovedný za svoj život. V akte vlastného tvorenia sa skrýva hlboká osamelosť. Osamelosť je zdrojom úzkosti. Sme na to sami. V tom je aj pocit bezmocnosti. Som na to sám. Môžeme protestovať, ale to nepomôže. Kocky boli hodené. Musíme hrať. Sami.

    „Ak neviete byť v pohode sám, nikdy neviete, či si niekoho beriete pre lásku, alebo len preto, aby ste neboli samy. “ Mandy Hale

    V okamihoch úzkosti, kto som a kam kráčam, je človek hlboko otrasený. Ako z toho von? A aké karty vlastne mám? Čo sa s tým dá uhrať? Heidegger pre tento stav používal pojem „nezabývaný“. Ako by sme boli v nehostinnom prostredí. Premeníme ho na domov?

    „Samota je niekedy tá najlepšia spoločnosť.“ John Milton

    Snažíme sa uniknúť pred samotou. Sme ochotní siahnuť po čomkoľvek, len aby sme neboli sami a nemali pocit samoty. Najväčšia hrôza nastáva, keď sa ocitneme zoči voči ničote. Dnes si a zajtra nie si. „Dnes ja a zajtra ty“ – hlási cintorín v Sološnici. Od detstva ma ten nápis desil. Od príchodu na svet som nemal byť a som. Nemal som prežiť. Ten boj som vyhral. Už 40 rokov nadsluhujem a každým dňom sa ten časový úsek predlžuje. Ale nakoniec prehrám. Ale zajtra to nebude!

    Časom si človek vybuduje určité hranice, ktoré mu pomôžu vyjsť zo seba. Dieťa pretne istú podobu závislosti na matke a rodí sa na svet. A časom zanechá aj jemnejšiu podobu závislosti a odkázanosti. Stane sa nezávislým, oddeleným a samostatným. Oddeliť sa – vytýčiť hranice znamená vybrať sa cestou rastu. A cenou za rast, je osamelosť. V okamihu kedy sa človek stane individualitou, tak kráča sám. Môže niekto stáť po jeho boku a predsa kráča sám. Môže zo seba vyjsť k druhému človeku, dokonca sa obetovať a predsa je v hĺbke svojho ja sám. Tu vidno, že tá existenciálna samota sa často prelína s interpersonálnou. Ale aj s intrapersonálnou, keď si nerozumiem. Keď neviem, čo chcem a prečo niečo robím. To je to štiepenie self. Nakoniec, „pokiaľ človek vie viac než ostatní, stáva sa osamelým“ podľa Junga. Aj poznanie vedie k osamelosti. Nedávno som videl vtip, kde muž hovorí inému mužovi, aby nešiel do knižnice, pretože bude múdry a ľudia ho potom nebudú mať radi :). Človek ktorý dospel k úlomku pravdy, môže s tým úlomkom stáť sám. Mnohí velikáni doby žili sami, aby mohli život zasvätiť poznaniu a získať takýto úlomok. Samota môže byť aj dobrovoľná.

    „Najhoršia samota je zostať bez úprimných priateľov.“ Francis Bacon

    Najčastejšie sa osamelosť snažíme zahnať vzťahom. Celou paletou vzťahov. Povrchných, ale aj hlbokých. Len nebyť sám. Sám so sebou. Žiadny vzťah však nedokáže osamelosť zahnať. Dokáže ju spríjemniť, možno na chvíľu odsunúť na bok. Ale to nie je riešenie. Mnohí ľudia nadväzujú nezdravé vzťahy práve z dôvodu, že nechcú byť sami. Z druhého človeka si však robia akýsi nástroj na zahnanie samoty. V láske sa však objavuje paradox, dve bytosti sa stávajú jednou a predsa ostávajú dvoma. Nezanikajú. Istá samota nikdy nepominie.

    „Duša potrebuje samotu, tak ako telo potrebuje lásku.“ George Bernard Shaw

    Ten druhý nie je zodpovedný za to, kým som a kým sa môžem a mám stať. Môže mi v tom pomáhať, to áno. Ale je to moja úloha. Môže ma sprevádzať a vďaka tomu nekráčam životom sám. Ale keď na to príde, som sám. Sám nesiem zodpovednosť za svoj život. Sloboda je pre mňa plátnom, na ktorom maľujem svoj život. To čím život naplním je jeho zmyslom a účet mi vystavia, keď zomriem.

    „Pravda musí dozrieť v samote.“ Lev Nikolajevič Tolstoj

    Samota, keď nie je blízko nikto – sa blíži úzkosti, ktorá sa spája s existenciálnou samotou. Naozaj som sám. Snažíme sa prehlušiť to ticho, aby sme nemali čas pre stíšenie a samotu. Snažíme sa zahádzať aktivitami, aby sme nemali čas a priestor sa zastaviť a premýšľať.

    „Láska je akýmsi sviatkom samoty dvoch ľudí.“ Henri Barbusse

    A čo keď sa stratím a rozplyniem? Môžem sa obetovať, ale neprestanem existovať. Môžem mať zážitok, ale je to len okamih. Nedá sa predĺžiť a musím sa vrátiť. Môžem na chvíľu zabudnúť na seba, nechať sa pohltiť druhým, ale vrátim sa k sebe. Samota je našim základom – východzím bodom. Vraciame sa k nej po stretnutí, po spoločnom rozhovore, po dobrom filme, po sexe, ale aj po kontemplácií. A niektorí aj po mystickom zážitku.

    „Samota nemusí byť zlá, ak má človek o čom premýšľať. Duchovný život samotu veľmi vypĺňa.“ František Mikloško

    Čo k samote na záver dodať? Napriek množstvu pracovných a osobných kontaktov a skutočných priateľstiev a napriek vzťahu. Môžem byť sám. A v istej miere aj vždy budem. Môžem cítiť istú samotu nielen od ľudí, ale aj od sveta. Aj tá patrí k životu. Môžem robiť rozhodnutia pri ktorých mám pocit, že ich urobiť musím, dokonca, že ma nikto nechápe (aj keď ide o „veci“ dobré pre iných) a ja sa vlastne obetujem. Aj to patrí k životu. Môžem v tom všetkom byť sám. Ale ak zároveň môžem predstúpiť sám pred seba a povedať si, že si za svojím životom stojím a že som ho prežil najlepšie, ako som vedel, potom samota nie je ťarchou. A to sme veľmi málo hovorili o tom, že samota je miestom, kde sa rodia aj poklady v podobe nápadov a myšlienok. Samota je cestou k sebe – do vnútra môjho sveta – kde som sám sebou. Sám, ale nie osamelý.

    Ps.: filozofickou podobou existencializmu Vás trápiť nebudem, hoci mám k tomu potrebné vzdelanie :). Mám na filozofovanie „papiere“.

    .

    Yalomova kniha Existenciální psychoterapie prináša zamyslenia nad veľkými témami nášho života. Vytvára priestor, aby sme sa nad životom zamysleli a po novom ho prežili lepšie. Je to výzva, ktorú sa oplatí prijať…

    autor recenze: TOMÁŠ HUPKA
    https://dennikn.sk
    Přečíst celou recenzi Zavřít
  • Autor recenze Eliška Švecová Datum 9. 2. 2023


    Yalom, Irvin D.: Existenciální psychoterapie - autor recenze: Eliška Švecová
    https://socialniprace.cz/online-clanky/recenze-knihy-existencialni-psychoterapie/

    Kniha Existenciální terapie byla v originále vydána v roce 1980 a od jejího prvního českého překladu uplynulo již patnáct let. V několika posledních letech byla beznadějně vyprodaná a v antikvariátech se její cena mnohdy rovnala až dvojnásobku té původní. Nyní se na trhu objevuje její druhé vydání v novém přebalu a s jiným formátováním, které má možnost znovu oslovit řadu dalších zájemců.

    Čtenáři pravděpodobně znají Irvina Davida Yaloma spíše jako romanopisce a autora povídek, čerpajícího své náměty z psychoterapeutického prostředí. Touto knihou se však představuje jako autor odborné literatury, který v psaní zúročuje své bohaté teoretické a pedagogické znalosti i klinickou zkušenost. Podává systematický výklad bohatý na příklady z praxe, kazuistiky a přehledně představené výzkumy, včetně komentářů k jejich silným i slabým stránkám. To, co činí tuto knihu stále aktuální je zejména její forma. Autor zvolil přiléhavý způsob podání existenciální problematiky. Nalézáme zde mnoho citací z děl klasických filozofů a úryvky z básní i krásné literatury, které ilustrují bohatost a komplikovanost tématiky.

    Filosof, psychoterapeut, psychiatr a profesor na Stanfordské univerzitě si v knize především klade za cíl seznámit čtenáře s uceleným psychoterapeutickým systémem existenciální psychoterapie a technik z ní vyplývajících.

    V úvodu, kde Yalom představuje metodu existenciální psychoterapie a vymezuje ji vůči klasické psychoanalýze (freudovské deterministické teorii, která neumožňuje se v rámci terapie vztahovat k přesahu) pokládá základy teoretického vymezení existenciální psychoterapie. Popisuje ji jako přístup, který jde napříč tradičními kategoriemi a seskupuje klinická poznání jinak. Je-li v psychoanalýze sekvence vyúsťující v použití obranných mechanismů vyjádřena posloupností pud – úzkost – obranný mechanismus, na úrovni existenciální psychoterapie jí odpovídá sekvence základní záležitost – úzkost – obranný mechanismus. Stopa tohoto směru sahá až k úvahám o naší konečnosti, odpovědnosti, osamělosti a problému smyslu života.

    První část této obsáhlé knihy je věnována klinickým aspektům pojmu smrti, potažmo strachu z ní. Vést s klientem rozhovor o vážném tématu smrti není jednoduché. Autor se v této kapitole mimo jiné snaží zdůraznit užitečnost toho, jaký význam a dosah pro oba zúčastněné může daná situace mít a podněcuje zmocněné pracovníky k tomu, aby se s klienty nebáli otevírat toto těžké téma. Inspirace pramenící z rozhovoru s pomáhajícím pracovníkem je mnohdy hlavním zprostředkujícím činitelem, který umožní pracovat s bolestí a bezvýchodností a v lepším případě ji přetaví do naděje a příležitosti. Zaznívá zde však poprvé varování, jak náročná a těžko proveditelná existenciální analýza v samotném rozhovoru s klientem je. Yalom zde uvádí v kontext úvahu, která se prolíná celou knihou, a to tu, že každý člověk platí daň za nekonzistentní přesvědčení. Dvojí standard v žádném vztahu neobstojí a jakýkoli pomáhající pracovník nemůže přesvědčit klienty o něčem, čemu sám nevěří. V kontextu této problematiky to znamená, že bude mít nejspíše tendence z rozhovoru o smrti instinktivně utíkat, protože u něj toto téma, stejně jako u klienta, vyvolá úzkost a spustí obranné mechanismy.

    Tématem druhé části knihy je svoboda. Autor se zde cíleně věnuje opět pouze těm stránkám svobody, které mají význam pro klinickou práci s klientem, a ponechává stranou její osobní, společenské a mravní aspekty. Autor zplnomocňuje člověka na úrovní vlastních postojů k situaci a předkládá myšlenku, že si sami volíme, co budeme považovat za důležité, nutné, příjemné nebo dokonce smysluplné. Yalom nabízí prolomení kruhu, který často nebývá jednoduché narušit, a říká, že klientům, kteří za své nepříjemnosti trvale obviňují okolí nebo druhé lidi, se dá nabídnout jiná možnost rámování své životní situace. A to ta, že byť často nenesou vinu ani svůj podíl odpovědnosti na tom, co se jim v životě přihodilo, mohou systematicky pracovat na přijetí zodpovědnosti za to, jaký k tomu zaujímají postoj, což je jejich existenciální nezcizitelnou svobodou.

    Třetí část se zabývá tématem osamělosti. Yalom vnímá pojem osamělosti opět v existenciálně posunutém významu a říká, že lékem na ni je především angažovanost a zralý a přející vztah bez uplatňování vlastních potřeb. Autor tento typ vztahu dává do dvou souvislostí. Jednak ho vidí jako něco, co se dá naučit, a zároveň mu připisuje roli modelu, který pak klient může budovat i v jiných vztazích. Čtenáře možná překvapí, jak takový zralý vztah podle Yaloma vypadá a jak veliký rozdíl v pohledu na klienta může v rámci humanistických přístupů existovat. U humanistických směrů jsme zvyklí na vysokou míru sebeurčení. Autor však uvažuje klienta v kontextu existenciálního determinismu a automaticky jej vsazuje do rovnice osamělost – úzkost – obranný mechanismus. Nejedná se sice o determinismus, jaký známe z dřívějšího psychoanalytického pojetí, kdy byl klient odborníkem vnímán jako bytost, která je silně ovlivněná svým nevědomím, přesto v rámci tohoto přístupu nacházíme prvky, které nedávají pracovníkovi příliš pružný návod, jak klientovo vztahování se ke světu, potažmo k pracovníkovi interpretovat a následně analyzovat. Ne každému pomáhajícímu pracovníkovi tento typ direktivity při kontaktu s klientem musí vyhovovat a nadto je klient ne vždy natolik stabilizovaný, aby nečekaný výpad konfrontačních technik unesl. V krajních případech může vyvolat v nepovolaných rukou i psychózu (Kingdon, Turkington, 1994).

    Čtvrtá část knihy se zabývá tématem životního smyslu, potažmo jeho ztrátou a důsledky této ztráty na naše prožívání. Krize smyslu je otázka, která vyžaduje okamžitou odpověď, a její neuspokojivé zodpovězení implikuje další nutkavá tázání a pátrání. Člověk, který v životě smysl nenalézá, se podle tohoto autora může mylně domnívat, že ho najde v různých druzích maladaptivního jednání. Předpokládá se, že sociální pracovník chápe širší společenské souvislosti problémů svých klientů a je prostředníkem mezi normami společnosti a přesvědčením klienta. Měl by se ve své práci snažit zhodnocovat a využít veškeré klientovy zdroje a pracovat s ním na dlouhodobých plánech a cílech. Problematika smyslu je však podle Yaloma natolik rafinovaná, že klasické, na problém orientované formy terapie takovýmto lidem nedokáží pomoci. Otázka po smyslu života totiž není problémem terapeutickým, ale spíše filozofickým a nástroje, které k jejímu úspěšnému zodpovězení potřebujeme, jsou ty, které klientovi pomohou odhlédnout od závratné perspektivy pohledu na život.

    V Etickém kodexu společnosti sociálních pracovníků České republiky (2005) je kladen důraz na zodpovědnost za soustavné celoživotní vzdělávání, které je základem schopnosti řešit etické problémy. Sociální pracovník se má neustále snažit o udržení a zvýšení odborné úrovně sociální práce a uplatňovat nové přístupy a metody. Nadto se mu v tomto dokumentu ukládá doporučení pro svůj odborný růst využívat znalosti a dovednosti jiných odborníků či oborů. Teprve nedávno vznikl na Univerzitě Palackého v Olomouci na Teologické fakultě navazující magisterský program Aplikované psychoterapie a inovace v sociální práci, jehož studium obnáší velkou míru kontaktní výuky, nácviků i sebezkušenosti. Ve výsledku však není ani sociální pracovník, ani psycholog, ani absolvent nového oboru ze základu svého vzdělání zcela připraven na profesi psychoterapie. A to z důvodu současných legislativních nároků na výkon tohoto povolání. Studium sociální práce je sice kvalitním předpokladem pro psychoterapii a v rámci kompetencí splňuje sociální práce všechny základní požadavky pro profesi psychoterapie, avšak za předpokladu dalšího vzdělávání. Psychoterapeut musí absolvovat magisterské vzdělání v relevantním oboru a zároveň mít příslušný certifikovaný výcvik, který v naší zemi garantuje Česká asociace pro psychoterapii.

    Tato kniha je svým zaměřením určena původně psychologům a psychoterapeutům, ale otázky svobody, smrti, osamělosti či smyslu života zasahují do života klientů všech pomáhajících profesí, tedy jsou relevantní i pro sociální pracovníky. Klient se nemusí nutně ocitat přímo v terapeutické místnosti, aby se ukázalo, že některý z jeho problémů tkví v nemožnosti se adaptivně vypořádat s nějakou výše zmíněnou existenciální kategorií. Kazuistické ukázky dělají tuto knihu srozumitelnou i odborníkům z jiných oborů. Srozumitelnost v tomto případě však není v žádném případě ekvivalentem jednoduchosti či záruky snadného provedení v praxi. Existenciální dynamika je díky vlivu obranných mechanismů natolik nesamozřejmá, že se nachází až na samém okraji vědomí. Nabízí se tedy otázka, jak velká je to ambice a jak těžko dosažitelná. Jak po přečtení této knihy poznáme, že v kontaktu s klientem vládneme dostatečnou sebereflexí? A lze ji v sobě bez výcviku vůbec vypěstovat? Vždyť existenciálně-analytický sebezkušenostní výcvik trvá pět let a patří mezi jeden z psychicky nejnáročnějších.

    Použitá literatura a zdroje

    SPOLEČNOST SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ. 2005. Etický kodex společnosti sociálních pracovníků [online]. [28. 7. 2022]. Dostupné z: http://socialnipracovnici.cz/public/upload/image/eticky_kodex_sspcr.pdf .

    KINGDON, D. G., TURKINGTON, D.1994. Cognitive-Behavioral Therapy of Schizophrenia. New York: Guilford Press.

    Přečíst celou recenzi Zavřít
  • Autor recenze Tereza Macurová Datum 14. 2. 2022


    Yalom, Irvin D.: Existenciální psychoterapie - autor recenze: Tereza Macurová

    https://www.instagram.com/p/CYjg7MYsX09/

    Na úvod musím říct, že Yalom je hrozný samožer a já taky, takže možná nejsem úplně objektivní, ale docela si vajbujem.

    Tady Irvin je definice "Čtivé a odborné zároveň", a to máme rádi. Knížka má čtyři části, které by každá mohla být samostatná knížka, ale Irvin si řekl "ne, oni to zvládnou", což je míra důvěry, která mě dojímá + body za šetření materiálu na přebaly, příroda to potřebuje. Každá část obsahuje kazuistiky, výzkumy, příběhy z ordinace, metody do práce s klienty, psychopatologický rámec, prostě klidně by to mohlo mít podtitul "vše, co jste chtěli vědět o čemkoliv a báli jste se zeptat, ale Irvin se nebál sepsat".

    Kniha má neuvěřitelný rozsah, jsou tam části, kdy jsem si říkala "Irvine, tohle už je samohana, vůbec to tu nemuselo bejt a knížka by byla poloviční", ale taky tam jsou části, které jsem nikde jinde nikdy neviděla a jsou pjur gold. Třeba cvičení na uvědomování vlastní smrtelnosti, ty byly hodně dobrý.

    Nutno ovšem myslet na jednu věc - Yalom je empirický, ne exaktní. Což na jednu stranu vede k tomu, že může velmi volně psát o svých zkušenostech a dojmech, ale na druhou stranu s ním občas nesouhlasím, protože mám jinou empirickou zkušenost. Sám na to i upozorňuje, že výzkum těchto témat není empirický, a to není v zásadě špatně, jen to prosím držte na paměti, až budete z jeho mouder nekriticky unešení, a to se stane rychleji než myslíte.

    Macurová approves a dopředu lituje vaše záda, protože nosit Yaloma v tašce by mělo být považované za veřejné ozbrojení, po hlavě bych s ním rozhodně dostat nechtěla.

    autor recenze: Tereza Macurová
    https://www.instagram.com/p/CYjg7MYsX09/
    Přečíst celou recenzi Zavřít