V nedávné době jsme si užívali Velikonoce, smutné období poslední večeře a ukřižování Ježíše Krista, ale i jeho návrat zpět mezi živé. S aktem ukřižování a následným pohřbením je spojena také jedna vzácná relikvie, a to Turínské plátno, do kterého byl po sejmutí z kříže Ježíš zabalen. S tímto plátnem je spojeno mnoho tajemného a autor knihy Plátno z Turína s podtitulem Meditace o historii a spiritualitě se snaží tyto otázky znovu otevřít a najít na ně odpovědi. Zajímá vás tento tajemný relikt a to, na co při svých zamyšleních Zdeněk Jančařík přišel? Otevřete tuto útlou knížku a začtěte se. Třeba naleznete odpovědi i na svoje vlastní otázky.

Tato publikace mě zaujala už ve chvíli, kdy se mi dostal do rukou ediční plán nakladatelství pro první pololetí tohoto roku. Nadchla mě nejen svou obálkou, která zobrazuje detail reliktu, ale i náplní. Anotace slibuje zajímavé počtení. Jelikož už jsem o posvátné relikvii slyšela mnohé názory, ale jen ze zahraničního prostředí, zajímal mě český pohled na věc. Jelikož je nám všem dobře známo, že my Češi jsme spíše ateistickým národem, o to více jsem se na čtení těšila. Musím říci, že dílo splnilo všechna moje očekávání a v mnohém je dokonce předčilo.

V případě této knížky můžu s klidem konstatovat, že v jednoduchosti tkví krása. Autor píše tak, že všechno krásně pochopíte. Své teze dokonce dokládá příklady ze svého vlastního života. V titulu se ukrývá celkem dvanáct kapitol, které jsou vcelku krátké. Každá se dále skládá z menších celků. Prvních několik se vždy týká přímo plátna a jeho historie, případně výzkumu. Vše je podloženo citacemi z nejrůznějších pramenů a odborné literatury. Nesmí chybět ani citáty z Bible. Poslední částí každé kapitoly je meditace samotného autora, jenž přemýšlí zejména nad tím, jaký vliv má plátno na člověka. V jedné takové podkapitole se setkáváme i s historickým pohledem na násilné vystěhování Němců z pohraničí v roce 1946, ale mohla bych jmenovat i spoustu dalších okamžiků, jež měly vliv nejen na autorův život, ale také na společnost jako celek. Přečtení této knihy vás donutí se zamyslet, a to nejen nad svými činy, ale i nad minulostí.

Každá z kapitol byla uvedena citátem z Bible nebo z jiných textů, které s křesťanstvím blízce souvisí. Příkladem může být sloka ze Znamení moci Jana Zahradníčka, jež v sobě odráží kauzu Číhošťského zázraku, kvůli níž se stal číhošťský farář Toufar jednou z obětí minulého režimu. Jak jsem již naznačila, epizody i jejich části jsou krátké, avšak i přesto se v některých objevuje další členění na menší celky. Vyprávění je i přes členitost plynulé a výstižné.

Teoretické části kapitol jsou psány odborným stylem v er-formě. Ve zdrojích, odkud autor čerpal, se krásně vyzná každý čtenář. Důvodem toho je, že je použit poznámkový aparát pod čarou. Nemusíte tak pro zjištění pramenu listovat knihou, stačí se podívat do dolní části stránky, na níž se poznámka nachází. Jakmile se dostanete k poslední podkapitole, styl se mění v osobní vyprávění v ich-formě. Většinou jde o autorovy vlastní vzpomínky. Jedná se o text oproštěný o dialogy, ale nemusíte se bát nudy. Těšit se můžete na zajímavé otázky, při hledání odpovědí na ně se zajisté pobavíte a třeba odhalíte taje svého nitra.

Jak jsem již poznamenala, celý text je uzavřen do pouhých dvanácti kapitol, je uveden poděkováním a úvodním slovem a završen epilogem. Svazek má pouhých 168 stran textu a 8 stránek s fotografickými přílohami, které vám plátno představí. Myslím si, že obsah je naprosto adekvátní a Zdeněk Jančařík dal do titulu vše, co by čtenář měl o plátnu znát, dokonce nechal vhlédnout i do svého nitra a projevil svůj vlastní názor na tuto cennou relikvii.

Můj subjektivní názor na tuto publikaci plnou spirituality a dalších zajímavostí nemůže být jiný než pozitivní. Jelikož mě baví dějiny, bylo pro mě přínosné nahlédnout i pod pokličku křesťanství. Jak je v mém případě vidět, tak i ateista si může z podobných titulů mnohé odnést. Nesmí se však bát otevřít oči a brát svět takový, jakým je. Styl Zdeňka Jančaříka, který je salesiánem a knězem, si mě získal. Jelikož mě zaujalo jeho bádání a způsob přemýšlení, rozhodla jsem se, že si přečtu i jeho další titul Přeskočit horu. Při čtení jsem si položila mnoho otázek a snažila jsem se na ně najít odpověď, publikace mi byla oporou a podpořila mě. Vhled do vlastní duše mě překvapil. Nikdy jsem netušila, že čtení podobné knihy pro mě bude mít takový přínos. Co se týče grafického a jazykového zpracování, byla jsem v obou případech nad míru spokojena. Kniha se mi dobře četla a nebyla jsem ničím rušena. Plátno z Turína si ode mě vysloužilo zasloužených 100 % hodnocení. Knížku vřele doporučím všem, kteří rádi přemýšlí a hledají odpovědi na své otázky v meditaci a spiritualitě.

Nikdy bych nevěřila, že se budu smát u vyprávění kněze o jeho zážitcích z pohřbů, které celebroval. Nikdy jsem si nemyslela, že kněz vnímá tak světsky život. Že přemýšlí v pojmech nás nevěřících. Kniha Zdeňka Jančaříka je nejen pro věřící, kteří se touží dozvědět víc o jedné z nejsvětějších a nejtajuplnějších hmatatelných věcí , které tu po Ježísi Kristovi zbyly. Je pro ty z nás, kteří chodí do kostela spíš jako do umělecké galerie. Pro které je Ježíš Kristus symbol, mýtus, někdo jako antičtí bohové – všichni si po staletí vyprávíme, že někdo takový existoval. Turínské plátno je vlastně portrét, jediný, který po sobě Kristus zanechal. Co je překvapivé – každý jej vidí jinak! Někdo vidí starce, někdo mladíka a hned v úvodu knížky zaujme postesknutí některých starších lidí: jak mají následovat Ježíše, kterému bylo třiatřicet, když zemřel, a jim samotným je třeba sedmdesát. Autor cituje spisovatele Kurta Martiho: „Jakým směrem by se ubíralo myšlení a učení Nazaretského, kdyby se dožil devadesátky?“ Možná i vás napadne – když zemře mladý člověk, je to zvláštní událost, když zemře starý člověk – je to přirozený běh života. Jak by se vzpomínalo na Ježíše, kdyby byl ukřižován v devadesáti? Plátno samo je tou správnou záhadou pro milovníky tajemna. Byl v něm skutečně zavinut mrtvý Kristus? Nebo nějaká jiná mrtvola? Nebo je to dílo Leonarda da Vinci? Plátno putovalo jako skutečný poutník, zažívalo dobrodružství hodná i piráta Jacka Sparrowa. Skutečně se v jeho osudu spojuje duchovní i světská historie. Rovinou neméně pozoruhodnou a stejně napínavou jsou vyprávění Zdeňka Jančaříka o jeho zkušenostech a zážitcích – je salesián, kněz, překladatel, člověk pochybující, snažící se najít svoji cestu a splnit svoji misi v tomto životě. „Modlím se sám za sebe, abych vytrval, abych věřil, že to, co dělám, má smysl, že v úzkém plátku chleba, který držím v rukou a zvedám nad hlavu, je přítomen Ježíš, že to celé není jen nějaká „interpretace“ nebo fixní idea prvních křesťanů, že jsem život vsadil na správnou kartu.“ Tahle věta je pro mě shrnutím všeho, co kněz cítí, proč dělá to, co dělá, co je jeho touhou a cílem.

Kniha salesiánského kněze, publicisty a překladatele Zdeňka Jančaříka nazvaná Plátno z Turína je civilní výpovědí o tom, jak se v autorově životě projevuje úcta k tzv. Ježíšovu pohřebnímu rubáši a co pro něj tato relikvie znamená.

Tak jako u své předchozí knihy Přeskočit horu se Jančařík ukazuje jako výborný vypravěč, který na sebe nestrhává pozornost a nedává znát, kolik toho načetl, promyslel a ví. Již z prvních stránek poznáte, že taková hloubka duchovní refl exe, navíc s osobitou literární kvalitou, se u nás často nevidí. Plátnem z Turína se zrodil autor, jehož by si měla nakladatelství předcházet. Okolnosti vzniku Turínského plátna a debaty o jeho pravosti hrají v knize důležitou, ale ne hlavní roli. Hodnota Jančaříkova textu nespočívá pouze v historicko-teologické refl exi. Tkví v autentickém a náročném hledání vztahu k Ježíši Bohu, člověku, Spasiteli. Události Kříže a Vzkříšení, o nichž plátno vypovídá beze slov, pomáhají Jančaříkovi překonat jeho vlastní kříže a bolesti. Nesejde na tom, že plátno na vlastní oči nikdy neviděl. V jeho vyprávění je vidíte pořád před sebou. Je tu, abyste se ho mohli dotknout, a budete-li chtít, také si k němu přivonět.

Nemusíte se nutně stát vyznavači této relikvie. Plátno je tu mostem k něčemu podstatnějšímu. Pomáhá se oprostit od nepodstatných věcí, které jsme bláhově učinili součástí svého duchovního života, a vnímat Ježíše jako osu naší životní pouti. Jančaříkův Pán není, řečeno slovy francouzského filozofa Pascala Brucknera, „životním koučem“, který člověku v něčem pomáhá. Je živým, jednajícím, milosrdným Bohem – Vykupitelem, který člověka přivedl do nové reality bytí.

Autor sleduje historické prameny i novodobou debatu o pravosti památky. Nemine žádnou velkou událost, která s ní souvisí – její nalezení, osobnosti, které se zasloužily o její uchování a opravy. Seznámí nás s postoji teologů a vědců zkoumajících plátno nejmodernějšími metodami.

Ozvláštněním Jančaříkových úvah je prolínání žánrů – historiografický text je vystřídán biblickou meditací a hned nato syrovým příběhem z prostředí, v němž se Jančařík jako kněz pohybuje. Zdánlivě nesouvisející vrstvy do sebe ale dobře zapadají. Turínské plátno tu totiž není pro pouhé dívání. Odkazuje k Božímu Synu, jenž ve svém pozemském putování tišil utrpení druhých a na Golgotě přinesl člověku spásu, a tedy Život.