PSYCHOTERAPEUT A PSYCHIATR IRVIN D. YALOM SEPSAL SVÉ PAMĚTI V KNIZE STÁVÁM SE SÁM SEBOU. RECENZI NAPSAL MICHAL VYBÍRAL, PSYCHOTERAPEUT A JEDEN ZE ZAKLADATELŮ LOMU.

Začal bych tuto upoutávku na knihu Irvina D. Yaloma Stávám se sám sebou parafrází výroku, který bývá připisován Sigmundu Freudovi: „Každý z nás v životě alespoň jednou bilancoval.“ Nebo ne?

Zcela jistě někdo bilancoval v době kulatých narozenin, jiný v životní krizi, někdo v době smrti svého blízkého, někdo pod dojmem nemoci a/nebo blížící se smrti a někdo na smrtelném loži. Někdo po završené a naplněné životní etapě a někdo – možná jen v jiné životní etapě – při pocitu (ne)naplněného života s myšlenkami (a někdo nejen jimi) na sebevraždu. A někdo možná nikdy nebilancoval – nestihl to, nechtěl, neuměl nebo měl dojem, že není co bilancovat…

Irvin David Yalom, význačný americký existenciální psychoterapeut a psychiatr, ukazuje bilanci svého bohatého devadesátiletého života ve své poslední (?) knize s názvem Stávám se sám sebou: Vzpomínky terapeuta. V organizaci Liga otevřených mužů (LOM) také nabízíme prostor pro bilanci – pokud jste muž a je vám alespoň 35 let – na workshopu Mužská bilance, který bude v listopadu 2020. I sám LOM letos bilancoval, v listopadu 2019 to bylo 20 let, co jsme s Martinem Járou realizovali první „předlomí“ mužský workshop s názvem Rytíři, povaleči a jim podobní v Plzni v hotelu Victoria (jaký jiný název hotelu by měl být pro mužský workshop vhodnější, že?). A četba Yaloma může být dobrou inspirací pro bilanci různého druhu, ať už individuální nebo s LOMem.

Proč je kniha Stávám se sám sebou inspirativní? Yalom se nebojí osobních a zraňujících témat, která sám zažíval, anebo stále zažívá. V knize odkrývá své nejistoty, křehkost, stud, trapnost, různá selhání nebo hrůzu, kterou sám způsobil (hned na stranách 7–9). Nebojí se mluvit o svých snech, někdy až nočních můrách, o svém unikání, o své někdy nutkavé touze po tom, aby si ho někdo všiml, aby byl oceněn, a o tom, jak neuměl prohrávat (např. vzpomínka na šachové partie na s. 23). Píše otevřeně o svém vztahu s otcem a matkou a v neposlední řadě se nebojí mluvit o krátícím se čase a blížící se smrti. Přiznává, že má z ní úzkost a hrůzu, i přes desítky let, kdy se tématu smrti a umírání profesionálně věnuje. Tuto svou hrůzu Yalom naprosto otevřeně odkrývá v popisu události sestřina pohřbu, kdy se zhroutil a nedokázal dokončit svou smuteční řeč (s. 274–275).

O tom všem se nebojí mluvit, ani o mnoha dalších všemožných obavách, úzkostech a hrůzách. Vypráví i o svých osobních terapiích, kdy se tomu všemu snažil více porozumět a čelit. Píše ale také o tom, kdy prožíval spokojenost či štěstí ve svém osobním a rodinném životě, se svou prací nebo kdy a jak prožíval lásku: v patnácti letech se seznámil s Marilyn (s. 62–65), pak chodil s Marilyn, vzal si Marilyn, počal a vychoval s ní 4 děti a velmi pravděpodobně s ní dožije i do své nebo její smrti. Zároveň dokáže otevřeně mluvit o svých erotických frustracích a touhách po jiných ženách (zvláště v době dlouhého odloučení při studiích, s. 74), o strachu z opuštění, i o manželské krizi, kdy se chtěl s Marilyn rozejít. A navíc dokáže velmi intimně psát i o své vděčnosti k Marilyn, svým rodičům, přátelům a učitelům.

Bylo to pro mě silné, často až dojemné čtení, ke knize se opakovaně vracím, náhodně ji otvírám, začítám se do ní, sám bilancuji a říkám si s blížící se padesátkou: „A jak jsem na tom já?“ Nakladatelství Portál postupně vydalo všechny Yalomovy knihy jak beletristické, velmi čtivé i pro ne-psychoterapeuty, tak i jeho základní odborné počiny. A Yalom každé ze svých knih věnuje ve svém vzpomínání kapitolu. Odkrývá tam motivace k jejich napsání. Tím odtajňuje různá nová spojení (pro čtenáře jeho děl), nebo alespoň inspiruje k jejich přečtení ty, kteří jeho ostatní knihy dosud nečetli.

Píšu tuto upoutávku a poslouchám posmrtné čerstvé album dalšího „starého muže“ – Leonarda Cohena. Album se jmenuje Thanks for the Dance a vydal ho Cohenův syn Adam Cohen. A jde to skvěle dohromady. Nevím, jestli se ti dva znali, ale jejich tvorba i pocit, který ve mně oba autoři zanechávají, jsou si velmi podobné, i když každý toho dosahuje jinými prostředky. V každém případě jejich (nejen) bilancující „tance“ stojí za pozornost (nejen) každého muže, který se nebojí podívat do svého nitra a klást si otevřeně příjemné i nepříjemné otázky směřující do minulosti a přítomnosti prožívaného bytí.

Za LOM s vděčností a bilančními inspiracemi Michal Vybíral

Knížka Stávám se sám sebou je pravděpodobně jednou z posledních velkých děl tohoto významného představitele existenciální psychoterapie, emeritního profesora psychiatrie na Stanfordově univerzitě, který je mezi odbornou veřejností i laiky známý jako autor knih propojujících odborné lékařské a terapeutické znalosti s mnohaletou praxí a osobními zkušenostmi a často také s velmi intimními myšlenkami, které sděluje čtenářům.Yalom_přebal

Nejinak je tomu v této knize s podnázvem Vzpomínky terapeuta. Yalom zde ve 40 kapitolách na více než 300 stranách bilancuje celý svůj život a vrací se nejprve do vzpomínek z vlastního dětství v nebezpečné černošské čtvrti plné násilí, popisuje otevřeně velmi složité vztahy ke svým rodičům – židovským emigrantům z východní Evropy a při psaní o svém dětství a dospívání znovu prožívá hlubokou osamělost, vnitřní vzpouru proti židovským tradicím i stud nejen za domov, v němž s rodiči žil, ale i za vlastní matku. Seznamuje nás postupně se svým studiem a praxí a mezi osobní vzpomínky vkládá příběhy ze své psychoterapeutické praxe a skutečné či fiktivní části rozhovorů jak s klienty, tak také sám se sebou. Nechybí ani jeho úvahy o názorech některých významných filozofů či spisovatelů, u nichž hledal inspiraci pro svá díla a moudra pro terapeutická sezení s klienty i učebnici existenciální psychologie.

Zajímavý je jeho pohled na velké osobnosti psychologie a psychiatrie, s nimiž se setkal (V. E. Frankl, Rollo May) a další. Pro studenty psychologie, psychiatrie a psychoterapeuty (ale i pro laiky, kteří se o tato témata zajímají) jsou jistě zajímavé jeho úvahy o existencionálnímu přístupu k terapii, o důležitosti psychoterapie v léčbě duševních nemocí, o přínosech skupinové terapie, i jeho vlastní konfrontace se smrtí, která nabývá na síle s přibývajícím věkem, zhoršujícím se zdravotním stavem a úmrtími jeho blízkých přátel a členů rodiny. V knize Stávám se sám sebou Yalom přiznává, že nikdy neměl v úmyslu vytvořit nový psychoterapeutický obor a všem terapeutům by doporučoval seznámit se s různými přístupy v terapii a hledat pro každého klienta zcela osobitý postup, novou terapii, šitou mu přímo na míru. Obdivuhodná je jeho celoživotní otevřenost pro nové přístupy a ochota zkoušet mnohé a podílet se na hledání dalších cest v terapii. Ačkoliv píše o tom, jak prožívá vlastní popularitu, prolíná se celou knížkou velmi sympatická pokora a ochota naslouchat, otevírat se nejen svým klientům, ale i svým studentům a stážistům a velmi citlivě a laskavě reagovat na trápení, která život přináší.

Zajímavé je také to, že Yalom nechá čtenáře nahlédnout do zákulisí vzniku svých dalších knih, za nimiž se skrývá obrovské množství často několikaměsíčního či mnohaletého studia a bádání. Otevřeně píše jak o svých pochybnostech, tak také o svých chybách a o tom, co jej trápí a v závěru knihy se znova vrací k myšlenkám na své dětství a rodinu. S odstupem času a mnoha životními zkušenostmi, jako otec čtyř dětí a děda několika vnoučat, který již překročil věk 85 let, vnímá život, práci a chování svých rodičů zcela jinak než v dětství. Nachází pro ně pochopení a vnitřně se s nimi usmiřuje, čímž se v jeho mysli pomyslný kruh vlastního života pomalu uzavírá. Kniha bilancující Yalomův život a práci (přičemž je zřejmé, jak u něj bylo obojí úzce propojené), končí vděčným konstatováním, že ve svém životě lituje máločeho a vnímá jej jako smysluplný a přínosný pro mnohé, což mu z pohledu existencionalismu může pomoci zmenšit strach ze smrti.

Pro mě osobně byla knížka inspirativní a zaujalo mě, jak se v ní prolínají různá témata – osobní život, rodina, studium, práce, cestování a bádání, slabost pro poker a krásné ženy, filozofické a psychologické úvahy, lékařské postřehy, úskalí spojená s psaním knih, kontakt s klienty, kteří Yalomovi přinášeli mnohé poznání a nad tím vším obrovská pracovitost a poctivost. Po dočtení knížky mě napadlo, že v ní téměř chybí humor, ale rozhodně jí nechybí hloubka a promyšlenost. Myslím si, že osloví hlavně studenty a odborníky věnující se psychoterapii a psychologii, Yalomovy fanoušky a přemýšlivé lidi, kteří už za sebou mají nějakou tu životní zkušenost.

Amerického psychiatra a spisovatele Irvina Yaloma znají čeští čtenáři díky mnoha knihám, které vycházely v posledních letech v nakladatelství Portál. Hlavní téma poslední knihy //Stávám se sám sebou// je tentokrát pětaosmdesátiletý autor sám. Svůj naplněný život bilancuje ve 40 kapitolách, vrací se k řadě důležitých formujících momentů. O sobě vypráví jak přímo, tak pomocí práce s pacienty („Vzpomínky mých klientů častěji vyvolávají vzpomínky vlastní, práce na jejich budoucnosti probouzí a jitří mou minulost.“)

První kapitola, nazvaná Zrození empatie, začíná podobně jako Yalomovy jiné knihy – snem. Zasutá vzpomínka z dětství, když chtěl upoutat pozornost dívky obvyklým klukovským způsobem tím, že se jí posmíval. Ve snu prožije katarzi, kterou si nese do bdění. A je mu líto, že už se dívce nemůže omluvit.

Dětství prožil Yalom v rodině židovských přistěhovalců v chudší čtvrti města Washington. Rodiče měli obchod, v kterém oba tvrdě dřeli – hodný poddajný otec a panovačná matka. Mladý Irvin se styděl za jejich chudobu, později cítil vděčnost za to, že mu umožnili studium. K lékařské profesi směřoval už od 14 let, to když prožil chvíle strachu o otce při jeho srdečním kolapsu. Cesta k vysněnému cíli byla složitá; po druhé světové válce ve Spojených státech existovaly pro židovské studenty pětiprocentní kvóty a 18 z 19 univerzit odmítlo Yaloma přijmout, přestože byl premiant. V knize popisuje léta studia, vztah s jeho první a jedinou láskou, ženou Marilyn, jejich svatbu, společný život, postupné rozrůstání rodiny o čtyři děti. Ve srovnání s našimi podmínkami zažil Yalom celkem idylickou vojnu na Havaji (ještě před válkou ve Vietnamu). Poté se s rodinou přestěhoval na západní pobřeží a profesně zakotvil na Stanfordské univerzitě v Kalifornii.

Zajímavé je vyprávění o vývoji psychiatrie a psychoterapie v USA v té době. Sám Yalom začínal jako vědec a výzkumník, postupně se však od přísně vědeckého medicínského přístupu odklonil k filosofii. S tím souvisí jeho směřování k existenciálnímu směru v psychoterapii, který se pro něho stává „hledáním smyslu v nesmyslném světě, potřebnou konfrontací s nevyhnutelnou smrtí a nepřeklenutelnou osamělostí“.

Na několika místech knihy se vyznává ze své palčivé touhy po mentorovi, kterého celoživotně postrádal. Ale (pak) přece jen s láskou a vděčností vzpomíná na řadu starších kolegů a učitelů, kteří jej profesně i lidsky ovlivnili. Vypráví též o setkáních s různými americkými i evropskými osobnostmi v oboru psychoterapie. Sem patří i rozpačitá osobní zkušenost s Viktorem Franklem, psychoterapeutem přeživším holokaust, kterého Yalom vyhledal při pracovním pobytu ve Vídni a kterou komentuje laskavým postřehem: „I ti nejlepší z nás jsou někdy oslepeni svými jizvami a potřebou chvály.“

Stejně jako v jiných knihách se Yalom netají svými slabostmi, pochybnostmi, přiznává se i k mizející paměti. Je napínavé sledovat jeho pracovitost a tvořivost, kterou se při psychoterapeutické a pedagogické práci nebál používat. Propracoval například metodu výuky stážistů, sledujících práci terapeutické skupiny přes polopropustné zrcadlo, do dalších fází, když jsou terapeuti a stážisté při poradě naopak sledováni pacienty a poté vše společně sdílí a reflektují.

Pro Yaloma je samozřejmý nekončící proces sebevzdělávání a vývoje, spojený s účastí v podpůrných profesních skupinách. Obdivuhodná je jeho otevřenost při zkoumání nových a pro leckoho bizarních forem terapie – od intervencí prostřednictvím Skype až po výzkum terapeutických esemesek. V druhé části knihy autor popisuje, jak v sobě objevil spisovatele. Přestal publikovat vědecké učebnice, založené na výzkumu, a začal pro své čtenáře víc „vyprávět příběhy“. Takto mu i výuka psychoterapie připadá živější.

Opakovaně se věnuje tématu smrti, které ho provází celý život. Během doby, kdy vedl skupinu s umírajícími pacienty, ho dokonce zasáhlo tak silně, že znovu sám vyhledal psychoterapii. V té souvislosti je zajímavé, jak se staví k náboženství a víře. Chápe a respektuje, že víra může někomu pomáhat překonávat strach ze smrti, sám pro sebe to však považuje za nepřijatelnou útěchu. Ve svém formativním věku se totiž s inspirujícím a nosným pojetím víry nesetkal. A kombinace s reflexí holokaustu, byť jeho nejbližší minul, patrně způsobila, že se náboženství a víře uzavřel. Jako řada Židů jeho generace se dopracoval k názoru, že „po šoa není možné věřit v Boha“.

Jakkoli se označuje za náboženského skeptika, lze ze všeho, co píše, vyčíst, že tím, co člověka přesahuje, se vážně zabývá. Odpovídá tomu i cena Oskara Pfistera za náboženství a psychiatrii, kterou obdržel, neboť se „víc než většina jiných psychiatrů zabýval náboženskými otázkami“. A tak čtenáře nepřekvapí Yalomův povzdech, když si tajně sedl do zpovědnice prázdného kostela na místo kněze: „Pomyslel jsem na generace kněží, kteří na tomto místě poslouchali zpovědi, a představoval jsem si, co všechno slyšeli – tolik lítosti, tolik studu, tolik viny. Záviděl jsem těm mužům božím /…/ schopnost oznámit trpícím: ,Je ti odpuštěno.‘ To je přece terapeutická moc! Ve srovnání s ní mi připadaly vlastní schopnosti nepatrné.“