Milý čtenáři,

dostává se mi nelehkého úkolu, abych v následujících odstavcích zrecenzoval pomyslnou bibli existenciálních psychologů a psychoterapeutů od Irvina D. Yaloma. Přestože se historicky druhé české vydání objevilo na pultech knihkupectví přesně 40 let po uvedení knihy na americký trh v roce 1980, publikace neztratila nic ze své aktuálnosti. Ostatně témata smrti, svobody, osamělosti a ztráty smyslu, jež autor považuje za základní podmínky lidské existence a pomocí nichž člení úctyhodných 544 stran do jednotlivých stravitelnějších kapitol, získala během „doby covidové“ neobyčejně velký mediální prostor. Pokud tedy hledáte knihu, která vás doprovodí na hlubinu lidské existence a pomůže vám nést výše zmíněná břemena, jež se k životní pouti každého z nás neodmyslitelně pojí, doběhněte si do Portálu pro „Existenciální psychoterapii,“ neboť se přesně o takový titul jedná!

Pro koho je kniha určena?

Na tuto otázku odpovídá sám autor na straně 36: „Snažil jsem se psát tuto knihu stylem dostatečně srozumitelným a zbaveným odborného žargonu, aby byla pochopitelná i pro laického čtenáře. Nicméně publikum, ke kterému se obracím v první řadě, jsou studenti a praktikující psychoterapeuti.“

Troufám si říct, že psychoterapeutům, kteří se věnují některému z existenciálních směrů, již Yalomova publikace okupuje čestné místo v domácí knihovně, ba dokonce načerpané poznatky používají ve své praxi. Pro studenty psychologie a odborníky spřízněných oborů představuje učebnice užitečný přehled jednotlivých psychologických směrů či psychoterapeutických škol, jejich východiska, vzájemné porovnání a v neposlední řadě i kritiku. „Existenciální psychoterapie“ je rovněž doslova prošpikovaná kazuistikami z autorovy individuální i skupinové praxe, kde mimo jiné pracoval s pacienty s nevyléčitelným onkologickým onemocněním, dále úryvky z románů nebo básní. Celkově tak kniha vytváří kompaktní celek, kdy se abstraktní teorie potkává s terapeutickou praxí, což je dle mého hlavním důvodem, proč zůstává napříč generacemi natolik oblíbená. Vždyť do doby druhého výtisku byla podpultovým zbožím, které na našem trhu prakticky nešlo sehnat!

Je však opravdu natolik přístupná? Může skutečně, jakožto odborná kniha, něco nabídnout i laikovi?

Co se týče komplexity použitého jazyka, říkám ano. „Existenciální psychoterapie“ je psaná natolik přístupně, jak jen kniha o abstraktních existenciálních tématech může být. Běžný čtenář nejspíše zná Yaloma díky jeho celé řadě románů s psychologickou či filozofickou tématikou a nutno podotknout, že stejný styl psaní si uchovává i pro odbornou literaturu. Nesmíme však zapomínat, že myšlenky o lidské existenci mnohdy nelze vměstnat do jednoduchých vět. Osobně si myslím, že četba knihy je výrazně snazší oproti dílům existenciálních klasiků či suchým teoretickým učebnicím, ale, vcelku pochopitelně, obtížnější než populárně naučné publikace nebo Yalomovy romány, kde se nemusí potýkat s nutností užívat odbornou terminologii.

Přesto jedno ALE existuje! Nedoporučuji knihu těm, kteří se během své čtenářské kariéry dosud nesetkali s alespoň pár tituly z psychologie a existencialismu. Vůbec se přitom nemusí jednat o odborné publikace. Klidně sáhněte po románech či divadelních hrách od Kafky, Sartra, Camuse, Tolstého, Dostojevského a dalších. Z oblasti psychologie mohu nabídnout Maslowa nebo dříve recenzovanou „Léčbu smyslem“ od V. E. Frankla. Díky těmto základům se budete v objemné knize lépe orientovat, tušit „oč tu běží“ a odhalíte souvislosti, které nepolíbeným zůstanou skryty.

Co mi tedy může kniha přinést?

V úvodu jsem ne náhodou symbolicky přirovnal „Existenciální psychoterapii“ k Bibli. Obě knihy totiž nelze jednou přečíst a „mít jasno.“ Naopak se musíte k pasážím opakovaně vracet. Zatímco v mládí pro vás bude kapitola o smrti znamenat pouze jakési intelektuální cvičení typu – „nemůže existovat život beze smrti; smrti nikdo z nás neuteče“ – po smrti blízké osoby dostane zcela jiný význam. Jinými slovy text zraje spolu s vámi a vašimi životními zkušenostmi.

Domnívám se, že Yalomova kniha doopravdy dokáže oslovit všechny čtenáře. Psychoterapeutům, přestože se již s řadou myšlenek někdy v profesním životě setkali, nabízí podnětný materiál pro zdokonalení jejich terapeutického umění, několik v praxi použitelných technik a objemný rejstřík použitých zdrojů, do nichž se zájemci mohou v případě zájmu začíst. Studentům spolu s odborníky umožní proniknout a porozumět existenciální psychologii coby vědecké disciplíně, historickému kontextu jejího vzniku či jejímu vztahu kupříkladu k humanistické psychologii. Laikům zas poodhalí psychické aspekty lidského bytí („Dasein“) a stane se pro ně společníkem při niterném zkoumání jejich vlastní existence.

Tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Četba Yalomovy knihy vás bude chtě nechtě proměňovat. Existencialismus totiž není možné pouze kognitivně uchopit, ale musí se především žít. Budete nuceni přemýšlet o vlastní smrti, svobodě spolu s její sestrou odpovědností, osamělosti a roli vztahů, smyslu svého života. Mnohdy vám to bude nepříjemné, ale jak se říká, šťávu dávají pouze ty hrozny, které jsou drceny. Stejně tak jenom člověk, který přijme dočasné nepohodlí, ponoří se do sebe a strhne závěsy svých iluzí či obranných mechanismů, jež přinášejí stín do jeho mysli, bude schopen osobního růstu. Po dočtení knihy zkrátka čtenář nebude tím, kým býval. Není to možné. Poselství, která v sobě ukrývá, ve vás zákonitě vyvolají životní změnu. V jistém smyslu tak lze „Existenciální psychoterapii“ považovat za knihu osobního rozvoje.

Co říci závěrem? „Existenciální psychoterapie“ se nehodnotí lehce. Je mnohem víc než jen pouhou odbornou publikací. Má totiž potenciál vnitřně proměnit svého čtenáře. Pokud vás tedy zajímá vědecké propojení existencialismu a psychoterapie, tuto jedinečnou knihu musíte mít. Nevím totiž o žádné jiné, která by něco podobného nabízela. Popravdě vám trochu závidím, že tento výborný čtenářský i životní zážitek máte teprve před sebou.

Když koncem dvacátých let minulého století německý filosof M. Heidegger vydal své proslulé dílo Bytí a čas (čes. 1996), nastal ve filosofii odklon od tradičních témat ontologie, k filosofii, resp. ontologii „lidského bytí“, jejíž základy položil již E. Husserl, jehož byl Heidegger žákem. A brzy přicházeli jiní, kteří byli označováni jako existencialisté (zejm. K. Jaspers a J..- P. Sartre, který své pojetí lidského bytí vy- jadřoval i v beletrii). A tato filosofie lidského bytí či existence ovlivnila, či přímo zplodila několik psychoterapeutických hnutí, logoterapií počínaje a existenciální psychoterapií konče. V nepřehledném proudu většiny vysoce abstraktních filosofických směrů, vyčnívá antropocentrická filosofie lidské existence a z ní odvozená existenciální psychoterapie, kterou mnozí mylně pokládají spíše za filosofii než za psychologii. Ale sám velký americký psycholog A. H. Maslow, jeden ze zakladatelů humanistické psychologie, (nedávno vyšla v nakl. Portál jeho vynikající (Motivace a osobnost) prohlásil, že mu existencialismus dal víc než experimentální behaviorismus.

Sám autor knihy, kterou zde recenzujeme, uvádí, že „´existenciální psycho- terapie´se vymyká jasné a stručné definici, neboť základy existenciální orientace´nejsou empirické, ale hluboce intuitivní . . . Existenciální terapie je dynamický přístup k terapii, která se zaměřuje na záležitosti hluboce zakořeněné v bytí člověka“. Psychologickými problémy lidské existence, řečeno velmi obecně, jsou konflikty a neuspokojené potřeby v mezilidských vztazích a otázkou je, zda intuitivní náhled na řešení takových problémů může být přijat jako pro jejich řešení vhodný prostředek. Odpověděl na to shora uvedený Masalow, že tomu tak zcela jistě může být. Těmi základními psychologickými aspekty lidského bytí, které vyžadují v mnoha případech psychoterapeutický přístup, jsou, podle Yaloma, smrt, svoboda, osamělost a ztráta životního smyslu. Tato témata tvoří osu výkladu předmětné knihy a předchází jim konfrontace existenciálně psychologického pojetí člověka s „freudovskou psy- psychoanalýzou“, a „neofreudovskou (interpersonální psychodynamikou)“(H. S. Sullivan, K. Horneyová a E. Fromm). Autor pak ještě precizně formuluje základní koncept „existenciální psychodynamiky““ je jím „konflikt, který pramení z konfrontace člověka s podmínkami existence“, což jsou různé nedostatky (neuspokojené potřeby) člověka, jako je např. „existenciální osamělost“. Metodou jejich identifikace je „hluboká osobní reflexe“ těchto podmínek, jimiž jsou ty výše uvedené základní aspekty lidského bytí, které vystupují jako „vědomé či nevědomé obavy a motivy, jež z nich pramení“ a jsou spojeny s úzkostí. Ze studia osnovy „existenciální psycho- dynamiky“ kde je sebereflexe založena na intelektuální aktivitě se lze v mnohém hodně poučit a proto je dobré tuto knihu studovat.

Jedno z klasických děl psychologie, které poprvé vyšlo v roce 1980. Yalom zde hovoří o existenciálním přístupu, který poskytuje oporu mnohým terapiím. Snaží se ukázat, že se jedná o formální paradigma, které je účinné, racionální a systematické, má vlastní strukturu a techniky. Líbí se mi, když Yalom mluví o tom, že základy existenciální orientace nejsou empirické, nýbrž hluboce intuitivní.

Irvin Yalom má dar psát srozumitelným a poutavým jazykem, takže při čtení jeho knih mám vždy dojem, že mi autor vypráví příběh. Ačkoliv sám autor v knize píše, že chce, aby kniha byla pochopitelná i pro laického čtenáře, je výhodou znalost základních pojmů i z oblasti klinické psychologie.

Kniha začíná poměrně obsáhlým úvodem do existenciální psychologie, její definice a východiska. Konfrontuje ji s pohledy dynamické psychoterapie a vysvětlí původ tohoto oboru.

Dále je kniha rozdělena do čtyř částí – oblastí, které jsou hluboce zakořeněné v bytí člověka. Těmito oblastmi jsou smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu. Již ze samotných oblastí je nepochybné, že nepůjde o jednoduché čtení.

Osobně mě velmi zaujala kapitola o svobodě. Mluvíme zde o svobodě člověka vytvářet svůj vlastní život, jednat a především měnit se. Téma změny je něco, co ve své práci sleduji. Kniha mi v mnohém otevřela oči.

Podnětná proto pro mě byla část o klinických projevech vyhýbání se odpovědnosti a především výrok „Přijetí odpovědnosti je předpokladem (terapeutické) změny.“ Dále mi autor nabídl cestu, jak pacientovi (klientovi) pomoci – je potřeba neustále pracovat s tím, že pacient si své nepohodlí způsobil sám (žádná náhoda nebo vyšší síla). Terapeut musí zjistit, jakou roli konkrétní pacient hraje ve svém vlastním problému, a najít způsob, jak tento poznatek pacientovi sdělit.

Kniha je neskutečně podnětná a není to text, který by člověk sfoukl během jednoho večera. Já jsem se ke knize neustále vracela a musím přiznat, že zdaleka nejsem u konce. Je to přesně ten typ knihy, která vám po každém otevření nabídne další nový pohled, myšlenku a zaplaví vás emocemi. Je to kniha, u které je zapotřebí chvíli „pobýt“.