https://www.vaseliteratura.cz/odborna-literatura/7608-existenceJako cizí, ale zároveň povědomá se podle amerického psychiatra, psychoterapeuta a spisovatele Irvina Davida Yaloma musí klinickým psychologům jevit existenciální psychoterapie. Dovolím si toto tvrzení rozšířit i na lidi, kteří se psychologii nevěnují. Témata, jimiž se tento směr zabývá, se totiž bez výjimky týkají každého z nás.
Zdá se jen těžko uvěřitelné, že kniha Existenciální psychoterapie od výše zmíněného Irvina D.Yaloma vyšla poprvé již před čtyřiceti lety (1980). V podstatě příručka tohoto směru totiž zůstává zcela aktuální nejen díky svému zaměření, ale i zpracování. Ačkoli se jedná o odbornou knihu, která se zabývá velmi hlubokými tématy, je napsaná čtivým, poutavým, citlivým a tak nějak „obyčejným“ jazykem. Pro laiky je tak bez problémů srozumitelná a jistě i v psychologii kovaní odborníci ocení lidskost, která z celé knihy doslova sálá.
Pilíři, na nichž Yalom existenciální psychoterapii vystavěl, jsou čtyři témata neodvratně související s lidským osudem. Jsou to smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu. Témata, která podle Yaloma lidé pomocí různých obranných mechanismů odsouvají až na samý okraj vědomí. Tyto pilíře zároveň tvoří čtyři hlavní části knihy, které jsou dále členěny do kapitol a podkapitol.
Bez smrti není života
Nejobsáhlejší a pro mne osobně také nejzajímavější je část věnovaná smrti. Ano, každý z nás ví, že je smrtelný. A přesto kdesi v koutku duše věříme, že smrt nás samotných je nereálná.
Všichni lidé se do jisté míry strachu ze smrti brání dvěma mylnými vírami, a to vírou ve vlastní neporušitelnost a vírou v absolutního zachránce. Nesmírně zajímavá je třeba kapitola, která popisuje, jak se s tématem smrti vyrovnávají děti.
Yalom tvrdí, že strach z vlastní smrtelnosti je zdrojem primární úzkosti. U některých lidí je tato hrůza tak obrovská, že může vyústit až do duševních poruch, které se na první pohled zdají být vyvolány zcela jinými příčinami. Yalom předkládá velmi dobrou argumentaci, proč by psychoterapeutové měli téma smrti otevřít s každým pacientem. Memento mori - tedy pamatuj, že jsi smrtelný – říkali učenci už ve středověku. Podobně Yalom připomíná i v době, kdy je smrt vytlačována z našich slovníků i vědomí, že pouze ten, kdo se smíří se svou smrtelností, dokáže žít naplno.
Přijmout vlastní smrt znamená podívat se zpříma na řadu dalších těžko stravitelných pravd, z nichž každá má své vlastní silové pole úzkosti: že člověk je konečný, že jeho život opravdu skončí, že svět nicméně přetrvá dál, že člověk je jeden z mnoha – nic víc, nic míň; že vesmír neuznává výlučnost jednotlivce, že celý svůj život jsme vlastnili padělané šeky a konečně, že jisté absolutní, neumlčitelné dimenze bytí jsou mimo dosah našeho vlivu. (…)
Mnoho lidí má pocit, že kdyby to jen bývali věděli, kdyby to opravdu věděli dříve, žili by svůj život jinak. (YALOM, Irvin, 2020. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, s. 135. ISBN/EAN 978-80-262-1587-5)
Hrůza ze smrti je hrůzou, že umřeme a v našich tělech zůstanou neodžité životy. (Tamtéž, s. 168)
Každý jsme sám
Neméně aktuální jsou i další tři části knihy, které v tomto článku načrtnu jen ve stručnosti. Yalom apeluje na skutečnost, že každý člověk je plně odpovědný za to, co dělá, co nedělá, jak utváří svůj svět a dokonce nese plnou odpovědnost i za své choroby a problémy. Úkolem psychoterapeuta je pak docílit toho, aby si tuto v určitém slova smyslu hrozivou pravdu pacient uvědomil, přijal a při zapojení vůle začal podle ní také jednat.
Osamělost v existenciálním smyslu nesouvisí s „osamělostí“ tak, jak ji běžně vnímáme. Jde o mnohem hlubší poznání, že navzdory nejuspokojivějším vztahům s dalšími lidmi, dokonce navzdory dokonalému sebepoznání a integraci všech částí své osobnosti, zůstává člověk odloučen od světa.
Existenciální osamělost je údolím samoty, do nějž vede mnoho cest. Konfrontace se smrtí a se svobodou člověka nutně do tohoto údolí vede. (Tamtéž, s. 383)
Tak popisuje existenciální osamělost Yalom a dodává, že každý člověk zůstává osamělý, nikdo nemůže zemřít s ním či za něj.
Doslova otázkou života a smrti může být u některých lidí ztráta smyslu, které se Yalom věnuje v závěrečné části knihy. Zejména u osob se sebevražednými sklony vystupuje do popředí otázka, jaký smysl má život, když nakonec skončí smrtí. Pokud si člověk sám vytváří svůj osud, pokud pro nás vesmír nemá připravený žádný plán, pokud na konci každé cesty leží nebytí, proč zde jsme? Nebo jak se ptá Yalom:
(…) jak může člověk, který potřebuje smysl, tento smysl najít ve vesmíru, jenž žádný smysl nemá? (Tamtéž, s. 452)
Existenciální psychoterapie je pro mne osobně knižním objevem tohoto roku. V nakladatelství Portál sice vyšla již v roce 2006, ale přiznávám se, že jsem si povšimla až letošního druhého vydání. Od prvních stran mne kniha zcela pohltila, protože zpracovává nesmírně zajímavá témata velmi čtivým a zajímavým způsobem. Předestírá před čtenáře mnoho provokativních otázek a prostoru pro zamyšlení.
Nechybí řada příběhů pacientů, které srozumitelně ilustrují probíraná témata. Vědečtěji zaměření čtenáři jistě ocení přehledné uvedení zdrojů, které je vyřešeno prostým číslováním a rejstříkem v závěru knihy, takže při čtení nepůsobí rušivě jako poznámky pod čarou, které jsou v tomto typu knih obvyklé. Yalom ve své práci čerpá zejména z vědeckých studií, u nichž nezapomíná zdůrazňovat případné slabé stránky, aby interpretace byla skutečně objektivní.
Shrnuto a podtrženo: Existenciální psychoterapie je z vědeckého hlediska důvěryhodnou a dobře zpracovanou knihou, z literárního hlediska překvapí příjemný a srozumitelný jazyk a z hlediska lidského nabízí velmi mnoho podnětů pro pochopení a případné zlepšení vlastního života.
