Kniha vznikla v roce 2003 na základě každoročních Reithových rozhlasových přednášek, k nimž byl téhož roku V. S. Ramachandran jako jeden z nejznámnějších neurovědců současnosti přizván. Jde o prestižní seriál vysílaný BBC, jehož cílem je intelektuálně a kulturně obohacovat co nejširší laickou i vědeckou veřejnost a to co nejpřístupnější formou. Kniha je tedy poupravenou a rozšířenou verzí série rozhovorů, které si VSR pro pořad BBC připravil a její název výstižně a zcela neskrývaně vystihuje zadání, obsah a rozsah.

O své snaze přiblížit tato témata „obyčejným lidem“ píše Ramachandran v předmluvě a první eseji: „Vzhledem k nesmírnému množství výzkumů o mozku jsem se nepokoušel podat vyčerpávající přehled a místo něj nabízím jakési shrnutí dojmů. Cítil jsem se provinile, že možná mnoho zmiňovaných věcí příliš zjednodušuji, čímž bych mohl pohoršit některé ze svých kolegů“.

Ramachandran sám upozorňuje, že kniha má v některých částech spekulativní charakter. Autor překračuje rámec standardní neurovědy a vtahuje čtenáře do světa svých filozofických úvah, nových vědeckých teorií, experimentů či spekulací, což považuje za legitimní za předpokladu, že spekulace vedou k testovatelným předpovědím, a že autor dává jasně najevo, kdy spekuluje.

V. S. Ramachandran v pěti esejích s patřičnou opatrností vtahuje čtenáře do nezměrně zajímavého a progresivně se rozvíjejícího světa neurověd, do zákulisí lidského vědomí a do jeho „výsostného sídla“ – mozku. Nechce odradit a tak se místo komerčně nejistého putování v hlubinách daných problematik spíše letmo zamýšlí nad širokým spektrem témat, která jsou však propojena dvěma liniemi. První z nich je autorovo přesvědčení, „že studiem neurologických symptomů, které byly z větší části opomíjeny jako zvláštnosti nebo pouhé anomálie (např. fantomové končetiny, slepozrakost, Capgrasův syndrom), můžeme někdy získat nové vhledy do fungování mozku“ a tou další je přesvědčení, že „mnohé funkce mozku je možné nejlépe pochopit z hlediska evoluční výhody“.

Kdo knihu ocení? Budou to pravděpodobně ti čtenáři, kteří se rádi seznamují s odbornými tématy, avšak vyhovuje jim popularizační styl psaní a kratší formát knihy. Ramachandran je ke čtenáři ohleduplný a předkládá řadu velmi zajímavých a až překvapivých podnětů tak, aby jimi zaujal a zároveň neodradil – je tedy poutavý a zároveň dobře pochopitelný. Knihu lze vnímat také jako vstup k náročnějším publikacím V.S.Ramachandrana (Phantoms in the Brain) a také obecně do světa neurověd či zákulisí fungování mozku. Přirozeně, kniha nemusí oslovit ty, kteří se v předkládaných tématech orientují, pokud mají prostudované odborné články a knihy autora, nenajdou zde nové informace a mohl by je odradit zmiňovaný spekulativní a zjednodušující charakter podávání informací. Kniha obsahuje černobílé ilustrace, na konci nechybí slovníček pojmů, seznam použité a doporučené literatury a rozsáhlý poznámkový aparát, který by čtenář rozhodně neměl vynechat.

1. Fantomové mozku

Autor kapitolu začíná základním uspořádáním mozkové architektury a vzápětí objasňuje jemu vlastní přístup ke zkoumání mozku, tedy sledování lidí s poškozenou menší částí mozku, které mu umožňuje objasňovat vztahy mezi jeho určitou částí a s ní souvisejícími funkcemi. Konkrétní kazuistiky nabízí z oblasti poruch vnímání na příkladu prozopagnozie (obličejové slepoty) a Capgrasova syndromu a v rámci této části ještě stručně upozorňuje na složitost procesu vidění, který je stěžejním tématem druhé kapitoly.

Nejrozsáhlejší a velmi zajímavá část kapitoly je věnována fenoménu fantomových končetin, při němž člověk, který přišel například o paži, nadále cítí její přítomnost. Zajímavý je mechanismus, díky kterému se na některé části těla (např. na tváři) vytvoří fantomová mapa chybějící paže a pacient doteky na těchto místech vnímá jako reálné. Ramachandran dále zmiňuje některé jednoduché léčebné postupy (pomocí zrcadla), které by mohly ulevit od specifických potíží, jimiž někteří pacienti s fantomy trpí, ale dokonce i od některých bolestí u běžných lidí trpících chronickou bolestí. Závěr kapitoly je letmo věnován synestézii, bolesti a humoru.

2. Věřit znamená vidět

Tato kapitola pojednává o procesu vidění, o tom, jak si vědomě všímáme věcí, které nás obklopují, o činnosti neuronů (coby pouhých chuchvalců protoplazmy), která ve zrakových oblastech mozku umožňuje prožít vědomou zkušenost. Podobně jako v první kapitole uvádí autor příklady pacientů se zvláštními zrakovými poruchami a následně rozvádí širší důsledky těchto syndromů pro porozumění povaze vědomé zkušenosti. Jedním z neobvyklých neurologických syndromů je slepozrakost (blindsight), pří níž člověk s poškozením zrakové kůry není schopen vidět část svého zorného pole a přesto v případě, že je osoba požádána, aby se dotkla objektu v neviditelné části svého zorného pole, učiní tak naprosto přesně, aniž by si toho byla vědoma, a to díky alternativní dráze pro zpracování vidění. Další popisovanou poruchou je syndrom opomíjení (neglect) vyznačující se lhostejností k dění na levé straně (osoba jí jen z jedné strany talíře, holí si pouze jednu stranu atd.), pokud je poškozen pravý temenní lalok. Závěr kapitoly je věnován „zrcadlovým neuronům“ důležitých nejen pro pochopení a napodobování činností a záměrů jiných lidí.

3. Umělecký mozek

Ve třetí kapitole je autor nejvíce spekulativní, přesahuje do oblasti umění, filozofie, antropologie a psychologie a naznačuje, jakou podobu by v budoucnosti mohla mít teorie umění. Zamýšlí se nad podstatou a smyslem umění a pátrá po existenci uměleckých univerzálií – po zákonech či principech překračujících kulturní hranice a směry. Rozvíjí originální teorii estetiky na základě neurovědy (neuroestetika), která by mohla zapříčinit revoluci například v oblasti umělecké kritiky. Dále navrhuje prozatímních deset „univerzálních zákonů umění“ a v závěru vyslovuje domněnku, že řešení problému estetiky lze nalézt v pochopení spojů mezi třiceti zrakovými oblastmi v mozku a emočními limbickými centry.

4. Purpurová čísla a ostrý sýr

Čtvrtá kapitola je podrobněji věnována synestézii - způsobu vnímání, kdy původní vjem jednoho smyslu vyvolá vjem smyslu jiného, resp. je k původnímu přiřazen (např. poslech tónu c vyvolá vjem červené barvy). Autor zde synestézii zbavuje přídomku „úchylky“ a vnímá ji jako reálný smyslový fenomén s odhalitelnou neurologickou podstatou, jíž se také snaží popsat. Navíc se domnívá, že její poznání by mohlo významně posloužit jako experimentální základ porozumění hůře uchopitelným aspektů mysli, například metafor, jazyka či abstraktního myšlení, a evolucí těchto zajímavých fenoménů, zvláště pak jazyka se v průběhu kapitoly významnou měrou zabývá. Ramachandran krom jiného popisuje různé druhy synestézie, její výskyt v populaci a rozvádí myšlenku, že synestetikem je v jistém smyslu každý člověk.

5. Neurověda – nová filozofie

V poslední a nejrozsáhlejší kapitole se autor pokouší vysvětlit podstatu duševní nemoci a dotýká se několika filozofických otázek, jako je problematika svobodné vůle, vědomí vlastní jednoty či podstata jáství. Duševní poruchy a symptomy je třeba dle autora vnímat nejen z hlediska toho, co je známo o funkci, anatomii a nervových strukturách mozku, ale zároveň z hlediska evolučního, takový obor autor nazývá evoluční psychiatrií. Na duševní nemoci je možné nahlížet jako na poruchu svobodné vůle, jako na narušené vědomí a jáství. S vědomím se pojí dva problémy – tím složitějším je problém subjektivní zkušenosti neboli „kválií“ (angl. qualia- jak je možné, že věci se nám určitým způsobem jeví) a problém jáství. V průběhu poslední kapitoly se autor sice nezabývá přílišnou měrou zmiňovaných filozoficko-vědních problémů, ale domnívá se, že neurověda zodpověděla za několik posledních desetiletí více otázek než filozofie za poslední tisíciletí, a že vědecký výzkum v oblasti fungování a evolučního vývoje mozku by nakonec mohl pomoci zodpovědět mnoho filozofických témat.

Mgr. Marcel Neckář

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

Tato kniha vyšla v původním originále v roce 2003, nakladatelství Portál ji znovu vydalo v roce 2016 tzn. 13 let po prvním vydání. Vzhledem k obsahu této knihy je to překvapující vzdálenost, zvláště proto, že se zabývá neurovědami. Jak víme, neurovědy představují více než 60 % veškerého biologického výzkumu, zejména tedy výzkumu mozku. Proto ta vzdálenost je velká a mezi rokem 2003 a 2016 se událo mnoho objevů.

Ovšem autor je v podstatě vizionář, který řadu věcí o kterých píše ve své knize, předvídal a ony se skutečně staly. Rozdělil knihu do 5 kapitol:

1. kapitola Fantomové mozku,

2. kapitola Věřit znamená vidět,

3. kapitola Umělecký mozek,

4. kapitola Purpurová čísla a ostrý sýr

5. kapitola Neurověda - nová filozofie.

Autor také doplňuje svoje dílo velmi dobrým slovníčkem pojmů, a samozřejmě použitou a doporučenou literaturu. Již v předmluvě se zmiňuje o tom, že jeho představy se vymykají trochu obecným vědeckým představám. On do jisté míry směšuje vědu, umění a filozofii. To je na knize cenné. Autor vychází z jednotlivých případů a ne ze syntézy multidisciplinárních studií, tedy ne přímo ze statistiky.

V první kapitole O fantomech mozku líčí teorie Snowa, který se zabýval dvěma kulturami. Na jedné straně vědou a na druhé straně uměním, filozofií a humanitními obory. To je to, o co se snaží také náš indický autor. V první kapitole zopakuje názory na vývoj a strukturu mozku. Ty se za uplynulých 8 let příliš nezměnily. Jsem rád, že cituje Medavara, který byl dostal Nobelovu cenu za objev genetiky. Blízko jeho objevům byl třeba náš Milan Hašek. Komplexní pohled na vědu má Ramachandran také. S potěšením jsem zaregistroval, že cituje Thomase Henry Huxleyho. To byl jeden ze tří bratří Huxley; jeden byl známý spisovatel a autor fantastických filozofických knih (Aldoux Huxley). Nejmladší byl Andrew Huxley, to byl laureát Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu, se kterým jsem měl osobně tu čest se velice dobře poznat a spřátelit se s ním. Třetím byl první ředitel UNESCO Thomas Henry Huxley, který prohlásil, že nejsme andělé, ale pouhé opice bez srsti. Otec bratří Huxleyových byl známý britský anatom a přítel Charlese Darwina.

Ramachandran v první kapitole velice dobře cituje vědu a umění. Jeho cílem je výklad fantomový končetin. Již víme něco více o fantomu. Fantomové bolesti jsou lokalizovány v mozku, což také autor připouští. Děti, které měly kompletní amélii, měly citlivost i bolest končetin, které v životě neměly. Je zajímavé dobré vysvětlení přemapování fantomových bolestí z obličeje, ucha, genitálie, plosky nohy apod. Autor cituje i nové metody, které byly přitom použity, například repetitivní transkraniální magnetickou stimulaci. Také se zmiňuje o zrcadlových pokusech, které od té doby začaly být velice používané a vysvětlitelné například při léčení některých poruch po kompletní ischemii mozku při mrtvicích.

Vysvětluje dva zajímavé syndromy především synestézii. To je zvláštní způsob vnímání, kdy se různé moduly mozku kříží a o tom dnes již také víme, že mozkové moduly mají vzájemné propojení. O tom třeba velice dobře v současnosti píše prof. Jiří Horáček z NÚDZ Praha. Kromě jiných Fantomových bolestí, je určitou specialitou Fantomová erekce. Autor také popisuje Capgrasův syndrom a věnuje velkou pozornost inzule. Je to útvaru v mozku, který velice dobře reaguje na různé zevní podněty, mezi něž patří bolest.

Ve druhé kapitole Věřit znamená vidět, zdůrazňuje velký význam zraku. Víme dobře, že zrak představuje 80 % našich informací. Velice dobře upozornil na zrcadlové neurony. Ty byly v poslední době doplněny, ale to nemůže být v knize, mřížkovými buňkami grid cells. Velice dobře se zabývá pravým temenním lalokem a uměním. Popisuje krásu milování a telepatii. Synestézie je umístěna hlavně ve fuziformním závitu, což už také bylo dnes dokázáno. Stejně tak byl dokázán význam angulárního závitu, což je významná struktura. Pro temporoparietookcipitální spoje a poté pro reakce fyziologické a patologické, ale také pro reakce umělecké. Inzula kromě toho, žepřijímá všechny vjemy z různých intenzivních zážitků, jak somestetických (bolesti) tak také zážitků emocionálních, jako je radost, sex, láska apod., tak také přijímá chuťové vjemy. Dokladem aktivace mezi oblastí fúziformního závitu je vztah k Brocově oblasti v přední části mozku.

Velmi krásnou kapitolou je Umělecký mozek. Zde autor rozebírá naše reakce na různé umělecké zážitky. Ukazuje sochu bohyně Šivy, která kdysi vypadala úplně jinak. Vzbuzuje jiné pocity u Indů a jiné pocity u Evropanů. Víme, jak se lidé dívali na věstonickou Venuši a to je něco podobného. Velmi se také zabývá věcí, kterou se zabýváme i my v poslední době, a to je orofaciální bolest. Bolest, která je velmi těžce léčitelná. Za velmi nádherné považuje vysvětlení Šivova tance, kde rozebírá všechny vztahy mezi somestetickou a uměleckou nebo jinou činností.

Další kapitolou je Purpurová čísla a ostrý sýr. V ní používá znovu synestézii, což je taková syntéza všech možných reakcí v mozku včetně telepatie apod. Opět je to proto, že nedokážeme mozek uzpůsobit našim potřebám. Ale i synestézie se dá klinicky testovat, což dokazuje na obrázcích aktivace jiných mozkových oblastí, kde se všechno děje. Stinestezie je sedmkrát častější mezi výtvarníky, básníky nebo prozaiky, které autor nazývá podivíny. Ale oni to nejsou podivíni, ale mají jen jiné druhy nadání. Autor si klade různé otázky filozofické, jestli jsou umělci blázni nebo nejsou. Určitě nejsou, ale mají jiné rozvinuté formy vnímání, což již dnes velice dobře víme. To dokazuje na několik svých pokusech, které dělal nejen sám na sobě, ale i na druhých lidech.

V poslední kapitole Neurověda - nová filozofie (my bychom to dnes již nazvali neurovědy). Je to rozsáhlejší pojem, než jedna neurověda. Je to velmi cenná kapitola, kde nejvíce vidíme rozdíl mezi rokem 2003 a 2016. Třeba tvrzení o vědě, zajímavě je, že navrhuje nový obor neuropsychiatrie. To je obor, který není nový, ten již tady byl. Dokonce v Německu je pořád neupsychiatrie hlavně proto, aby lidi neodradila od psychiatrie. Aby tam bylo neuro, tzn. že nejdou do blázince, ale jdou na neurologické vyšetření. U nás již tato disciplína také byla zavedena v 50. letech, pak byla zrušena, dnes se postupně vrací.

Ukazuje se, že vědomí je seriózní věda, která se zabývá bolestí a její reprezentací. Velmi podrobně popisuje Capgrasův syndrom a Cotardův syndrom (to je pocit, že člověk je mrtvý a pouze nemá emoce a proto není živý). Dostává se až k Popperovým hypotézám, které již byly od té doby také mnohokrát a lépe vysvětleny, než je tomu u našeho autora. Velmi zajímavý je rozbor kvalie a jájství, což je výborná psychologická studie. Nakonec se dostává k teorii mysli, která se dnes studuje. V současnosti probíhá série přednášek o teorii mysli v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. Čtení mysli, které umí třeba z našich vzdálených příbuzných lidoopů zejména orangutani a dokonce vyslovuje nebo parafrázuje myšlenku, že orangutani by mohly zdědit planetu Zemi, kdybychom my vymřeli. Dále rozebírá některé důležité věci jako je Antonův syndrom, hysterickou apraxii a ideomotorickou apraxii. Je zajímavé, že opice mají fantomovou končetinu, ale Antonův syndrom a hysterickou apraxii nemají. Autor se snaží dopídit po smyslu života a vlády filozofie.

Mám některé nomenklaturní poznámky, kromě talamu (není thalamus) překladatel příliš často používá saxonského genetivu. Není zažívání, ale trávení.

Závěr: Celkově si myslím, že je vydat tuto knihu i po 13 letech je dobrý počin, protože autor umí nastolit myšlenky, umí je i pokud možno vysvětlit a doplňuje celou knihu výborným slovníkem termíny z neurověd, z psychiatrie a z neurologie a samozřejmě odkazuje na správnou literaturu do té doby. Ta ovšem od té doby velmi pokročila a kniha se může stát inspirující pro ty, kteří se chtějí blíže seznámit s pokrokem v neurovědách a jistě najdou tam své zamyšlení a potěšení. Doporučuji ji k přečtení.

Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc., FCMA
Předseda České lékařské akademie

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

Ramachandran, Vilayanur S.: Krátký výlet po lidském vědomí

Lucie Froncová

Pojem fantomové končetiny, tedy pocit, že chybějící končetina či orgán je stále součástí těla a vnímá nejrůznější dotekové vjemy, je poměrně všeobecně známým. Pro odbornější jedince nebudou ničím novým patrně ani pojmy jako prosopagnozie, tedy obličejová slepota, či synestesie, tedy sdružení dvou či více vjemů tělesných smyslů (například vyvolání vjemu barvy při pohledu na číslo). Popsat jejich princip na neurologické rovině by však pravděpodobně zvládl jen málokdo. A co teprve princip jevů, jakými jsou například anosognozie, kdy pacient popírá své ochrnutí, asymbolie bolesti, která namísto bolesti u postiženého vyvolává například nekontrolovatelné záchvaty smíchu, syndrom opomíjení (neglect), v jehož případě pacient opomíjí svět po levé straně, či Cokardův syndrom, kdy se dotyčný domnívá, že je mrtvý?

Porozumět těmto a mnohým dalším neurologickým jevům umožňuje významný americký neurovědec Vilayanur S. Ramachandran, řadící se mezi sto nejvlivnějších lidí na světě, ve své publikaci Krátký výlet po lidském vědomí. Současně prostřednictvím neurověd vysvětluje jevy jako schopnost abstrakce a její významu v umění, vznik jazyka či například mimotělní zkušenost, a pokouší se odpovědět na složité filozofické otázky typu „Co je to svobodná vůle?“, „Jaký je obraz vlastního těla?“ či „Co je já?“

Kniha vznikla na základě odvysílaného cyklu Reithových přednášek, jejichž cílem je zaujmout nejen odborníky, ale především obohatit laickou veřejnost; po úvodním slovu je tedy rozčleněna do pěti hlavních kapitol, které představují jednotlivé přednesy. Následuje poděkování, pár slov o autorovi, krátký slovníček nejdůležitějších pojmů, seznam použité a doporučené literatury a vyčerpávající přehled poznámek, které bohatě doplňují hlavní text.

Publikace je vhodná jak pro laiky, kterým krátce představuje i základy nervové soustavy a současně jim nejdůležitější pojmy vykládá v přiloženém slovníčku, tak pro odborníky, kteří se dozví více o fungování jednotlivých částí a oblastí mozku.

Oceňuji zejména ilustraci jednotlivých poruch a syndromů na konkrétních případech a obrázky pro snazší pochopení složitých jevů. Naopak mě poněkud uvádí do rozpaků prohlašování hypotéz opřených o doposud nerealizované, byť – jak autor sám poznamenává – velmi snadné experimenty.

Knihu bych doporučila nejen všem zájemcům o neurovědy, ale také těm, kteří se plánují realizovat v klinickém prostředí. Díky porozumění popsaným jevům bude totiž výrazně snazší pochopit poruchy a syndromy, se kterými se lékař či psycholog může ve své praxi setkat.